Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home » Holka od koní - 50. kapitola

15.08.2012 (19:00) • Werunecka • • komentováno 4× • zobrazeno 1482×

*** Pohled Edwarda ***

Věděl jsem, že je Bella výjimečná. Eleazar Carlisleovi řekl, že dva upíři mít stejný dar nemohou. Jenže tu byly dva zádrhely. První byl, že Bella není upír, a druhý, jestli má Bella štít, tak má stejný dar jako Renáta.

„Jen nevíme, jakou obrany schopnost její štít má,“ ozval se Jasper a Carlisle přikývl.

Všichni jsme seděli v obývacím pokoji. Rose a Alice seděly nad časopisy, ale Alice více zajímal náš problém, na rozdíl od Rosalie, té to bylo jedno. Nejraději by se odstěhovala, jen aby bylo naše tajemství v bezpečí.

„To je jen malý problém. Co když se o tom nějak dozví Aro?“ odtrhnul zrak od baseballu Emmett.

„Emmett má pravdu. Její schopnost budeme probírat později. Teď jde o to, abychom udrželi v tajnosti, že o naší existenci ví člověk. Nechtěla bych, aby nás či Bellu stihl trest za porušení volterrských zákonů.“ Esmein hlas zněl ustaraně, a proto ji Jasper začal uklidňovat.

„Teď není v nebezpečí jenom ten člověk, ale i Jasper. Stačí, že se Aro snaží získat už dva členy mojí rodiny,“ ozvala se Rose. Styl, jakým řekla slovo člověk, mě donutil ke vzteklému zavrčení.

„Edwarde,“ zašeptal Carlisle a položil mi ruku na rameno.

„Rose, víme, že se ti představa toho, že se naše tajemství dozví Bella, nelíbí, ale jinou možnost nemáme. Edward a ani ostatní jí lhát nechtějí,“ upozornil ji.

Její myšlenky však mluvily za vše, a tak jsem se začal zajímat, jak se od ní dostanu co nejdál.

„Alice, pojedeš za Lucy?“ optal jsem se své milovanější sestřičky.

„Ano, takže se jdi připravit, ale řekla bych, že se spíše budeš nudit, neboť budeme dodělávat seminární práci,“ upozornila mě, ale mně to bylo jedno. Nejel jsem tam kvůli Lucy, ale kvůli mojí Isabell. Doufal jsem, že ji uvidím.

Jen jsem si navlékl budnu a vyrazil za svojí sestrou. Nasedl jsem do jejího kanárkově žlutého Porsche a vyjeli jsme.

„Edwarde, kdo Belle poví, co jsme zač? Nebo spíše, kdo jí potvrdí její podezření?“ optala se mě po chvilce, ale myslela na to už od chvíle, kdy jsme vyjeli.

„Alice, nevím. Ale jak řekl Carlisle, nikdo jí nechce lhát. Až na Rosalie.“ Poslední větu jsme řekli zároveň.

„Takže jí to povíš sám?“ vyzvídala dál.

„Nejspíš,“ připustil jsem, ale ona to už nechala být a až ke Swanovým jsme mlčeli.

Lucy seděla na ohradě a její myšlenky byly zmatené. No, zmatené… Byly nesouvislé, teda pro mne. Chvíli se zabývala nějakým Embrym, potom Bellou, následoval Edie a nějakým způsobem došlo i na mě a pak zase Embry nebo spíše vlci.

Co si o mně myslela jsem moc nepostřehl, pouze vyznělo moje jméno a pak vlci.

„Ahoj, Lucy,“ pozdravila ji Alice.

Jen co uslyšela svoje jméno, otočila se a koukla na nás. Hned, co si mě všimla, zarazila se a její myšlenky byly ještě víc zmatené.

„Co se děje?“ všimla si její reakce Alice a koukala z jednoho na druhého.

„Lucy, já tvé myšlenky ani číst nedokázal… Jsou moc zmatené,“ řekl jsem jí a ona se uvolnila. Přece jí nepovím, že část jejích myšlenek jsem pochopil.

„Proč přijel i tvůj bratr? Copak neví, že bych ti nikdy neublížila?“ optala se a očima lpěla na mně. Cítila se ublíženě, že jí po tak dlouhé době nedůvěřujeme. Nechala to být s tím, že nám to bude muset nějak dokázat, seskočila z ohrady a vedla nás k domu.

„Lucy, všichni vědí, že bys mi neublížila… I když se to Jasperovi nelíbí, teda nelíbilo,“ řekla a cupitala vedle mě.

Bellu jsem nikde neviděl. Ve stáji byla pouze Patty a nějaký Luke s Charliem.

Prošli jsme kuchyní a ona nás zavedla do svého pokoje. Alice se okamžitě natáhla na postel a Lucy jí hodila desky, které Alice hladce chytila bez koukání.

Celý pokoj byl zaplněn nákresy šatů a různého oblečení, ale já se přesunul k oknu, kde jsem si sedl, opřel se o stěnu a díval se z okna.

Teprve teď jsem pochopil, co se Bells tady líbí. Měl jsem krásný výhled na zeleně porostlé pastviny a kopce, na kterých se pásly koně různých barev a velikostí. Byl tu klid.

Sem tam se koně cvalem rozutíkali po pláni a já sledoval jejich pohyby svalů. Byli svobodní a bylo to na nich vidět.

Otočil jsem se k posteli a uviděl, že má Alice v ruce tužku a cosi dokonalými pohyby kreslila na papír a Lucy, která nenuceně vedle ní ležela, prstem ukazovala, co by vylepšila.

„Lucy, co se děje?“ optala se Alice najednou, papíry odhodila na zem a posadila se ke mně zády.

„Nic se neděje,“ odpověděla, ale neznělo to upřímně a ani pravdivě.

„Lucy, jsem tvoje kamarádka už dost dlouho na to, abych poznala, kdy mi lžeš, a navíc to i poznám, a to tu nemusí být Jasper,“ řekla a Lucy se shrbila.

„Sam si myslí, že jste porušili smlouvu. Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale nevěří mi. Nikdo z nich.“ Její hlas zněl ublíženě. V mysli projela celý konflikt s vlky a mě to bylo líto, že právě ona, ta, která se nás nejvíce zastává v opozici, to schytala nejvíc.

„Lucy, vážím si toho, že se nás zastáváš, ale nechci, abys kvůli mně a mé rodině trpěla,“ řekla Alice upřímně.

„Já vím, ale i tak. Jim se nelíbí, když se s vámi kamarádím. Já to tak nenávidím, hlavně tu pitomost, že vlci nemůžou žít v souladu s upíry. Ale my dvě jsme prý velká výjimka,“ řekla a vstala z postele.

Byla rozčílená, a proto chodila sem a tam.

„Lucy, ukážeš nám koně?“ optala se zničehonic Alice a já zpozorněl. Nevím, co měla v plánu, ale její úmysly, teda nyní, byly pouze osobní. Nechtěla, aby na to teď myslela.

„Opravdu je chcete vidět?“ Koukla na ni a potom na mě. Alice na mě udělala vážný pohled a v mysli na mě doslova křičela, ať souhlasím.

Jen jsem přikývl a vstal. Alice tak už stála na nohou a oba jsme vyrazili pryč z jejího pokoje.

Prošli jsme domem a vyšli ven. Když jsme vešli do stáje, udeřil mě do nosu pach koní, ale i příšerný puch.

„Jdi od něj!“ křikla Lucy a přidala do kroku.

U jednoho z boxů stál onen Embry a hladil si Edieho, ale když uslyšel Lucy, otočil k ní hlavu. Jenže pak spatřil nás a jeho myšlenky začaly být nepřátelské.

„Lucy, co tu dělají tihle? Na naše území nemají právo chodit!“ zavrčel a Edie vyplašeně poodstoupil. Vycítil blízkost dvou různých predátorů, ale v boxu neměl kam utéct.

„Edwarde, na co myslí?“ optala se mě Lucy a já se zarazil. To opravdu chce, abych jí jeho nepřátelské myšlenky prozradil?

‚Edwarde, mlč!‘ křičela na mě v duchu Alice.

„Lucy, nesnáší upíry a je si moc dobře vědom, že my nesnášíme vlkodlaky. Nevím, co chceš slyšet, ale má o tebe strach,“ řekl jsem od každého něco, ale věděl jsem, že mě Alice později přizabije.

Nastalo ticho… Lucy to všechno přebírala a Embry byl naštvaný. S Alice jsme vyčkávali, co se stane, ale pak zašustělo oblečení o srst a hned nato se stájí rozlehl zvuk otevírajícího se boxu.

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Holka od koní - 50. kapitola: