Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home » Holka od koní - 45. kapitola

28.04.2012 (14:45) • Werunecka • • komentováno 5× • zobrazeno 1659×

*** Pohled Edward ***

Je to jako týrání. Drásá mě to na kousky. Proč?

„Edwarde, prosím!“ zakřičel na mě Jasper za poslední dny už snad po tisící.

Ale copak on to chápe? Všichni tu mají někoho a já jsem právě o svoji drahou polovičku přišel.

Z myšlenek mě vytrhlo prudké otevření dveří, které určitě na zdi zanechají pádný důkaz toho, že by Alice měla svoje vášně krotit.

„Ještě jednou něco podobného uvidím, přísahám, že ti urvu hlavu, a zakopu na hranici s Quileuty! Ty se opravdu tak lehce vzdáš? To se to Belle ani nepokusíš vysvětlit nebo alespoň zjistit, co se doopravdy stalo? To to opravdu po sto a devíti letech, když jsi konečně našel někoho, kdo ti alespoň trochu ubere na té tvé zapšklosti, jen tak snadno vzdáš?“

Nic jsem neodpověděl, ale vyčetl jsem z její mysli uspokojení. To opravdu svého milovaného bratra seřvala jen proto, že již neměli nejnovější kolekci bot?

Ale má pravdu… Bells jsem neviděl dlouhých a mučivých pět dní a s tím jsem hodlal něco udělat… Musím ji vidět… Hned teď v noci.

„No vidíš, že to jde… Racionálně myslet není taková věda, že?“ rýpla si do mě a já po ní hodil polštář.

„Díky, přesně ten jsem potřebovala,“ zašklebila se na mě a i s mým polštářem odešla.

Upíří rychlostí jsem vběhl do koupelny a o vteřinu později mi už po těle tekla horká voda. Když jsem uslyšel šustění látky o lenošku, věděl jsem, že mi Alice znovu vtrhla do pokoje a vybrala mi oblečení.

Vylezl jsem ze sprchy a zbytky vody na mém kamenném těle utřel do ručníku. Vyšel jsem do pokoje a oblékl se do riflí a košile, přes to natáhl mikinu a nazul si obyčejné botasky. Otevřel francouzské okno a vyběhl vstříc své lásce.

V lese jsem se ještě zastavil na lov a razil si to dál.

Když jsem stál před jejich domem, najednou jsem nevěděl, které okno je to pravé. Povzdychnul jsem si – jaké to lidské gesto – a ucítil všudypřítomnou vůni koní a… mokrého psa.

„Váháš, co?“ ozval se ze stínu hlas Lucy.

„Neváhám, jen nevím, které okno,“ odpověděl jsem jí a ona vyšla ze stínu. Došla ke mně a ukázala na okno v druhém patře.

„Toto je její okno, ale teď tam přebývá Patty, tak tam raději nechoď. Jinak Bells bydlí v pokoji pro hosty, což je přesně toto okno,“ řekla a došla k otevřenému oknu. V pokoji bylo ticho a tma, ale já viděl, jak moje láska leží v posteli a spí.

„Hodně štěstí, já jsem nepochodila,“ řekla mi, plácla mě do zad a odešla.

Přešel jsem k oknu a uviděl její hnědě čokoládové vlasy, neposlušně pohozené kolem jejího dokonalého obličeje. Dlouhé řasy, které zakrývají ty čokoládové tůně jejích očí. Roztomilý malý nosík a smyslné rty, které se ze snu usmívaly. Jak rád bych slyšel její myšlenky. Chvíli jsem přemýšlel, o čem se jí asi zdá, ale nejspíše to bylo něco o koních. Nebo že by se jí zdálo o mně? Ale to asi těžko.

Lehce jsem proskočil oknem a neslyšně dopadl do huňatého a teplého koberce. Nadechl jsem se a ucítil její omamnou vůni. Zvuk krve, který mě doslova pohltil, a Bellino pižma, které, když jsem celou dobu necítil, mě dovádělo k šílenství.

Prohlédl jsem si pokoj. Byl skromně zařízený, ale i přesto útulný. Velká postel, skříň, stolek s televizí a houpací křeslo.

Zase jsem se zadíval na svého anděla a bezděky se do toho křesla posadil. Zkoumal jsem každou její křivku a měl nutkání se té spící krásy dotknout. K mé smůle jsem se neudržel a jemně jí přejel prsty po hebké tváři. Myslel jsem, že se probere, ale ona jen okopírovala hlavou pohyb mých prstů, které hned ucukly.

Toto jediné malé gesto pohladilo moje ego, už jen proto, že touží po mých dotycích… Nebo jí bylo až moc velké teplo a chtěla se zchladit. Kdo ví, snad se to brzy dozvím.

„Stouplo ti ego, co?“ ozval se hlas Alice a já po ní střelil pohledem. Jak se ten skřet opovažuje rušit tak posvátnou chvíli?!

„Můj drahý bratře, měl bys přestat vrčet, nebo Bellu vzbudíš,“ upozornila mě a já toho ihned nechal. Od které doby na Alice vrčím?

„Lucy si s námi chce promluvit,“ řekla a naznačila mi, abych ji následoval. Vůbec se mi nechtělo, ale šel jsem. Vyskočil jsem z okna a naposledy se podíval na Bells. V mysli mi vyplynuly jen tři slova a to: „Nevzdám se tě.“

Společně s Alice jsme došli až k ohradě v zadní části jejich pozemku. Lucy se opírala o strom a hryzala do jablka, které si právě utrhla.

„Kvůli Bellině hrozné náladě jsem neměla ani chuť na jídlo, ale teď… Nepotkali jste v lese Karkulku? Mám hlad,“ řekla a Alice se zvonivě zasmála.

„Neměla by ses tak cpát. Když jsem viděla ostatní vlky, přišli mi takoví…“ řekla a nafoukla tváře. Lucy se začala smíchy dusit, ale mě to nijak zvlášť směšné nepřišlo.

„Co jsi chtěla?“ utnul jsem to jejich žvatlání.

„Tak zaprvé: ještě jsi mi ani nepoděkoval,“ řekla a v mysli jí vyznělo: taková nevychovanost. Odpovědí jí bylo jen zavrčení.

„Tak fajn, žádné díky. A zadruhé: v nejbližší době Bells povím moje tajemství,“ oznámila nám.

„Edwarde, ty se tváříš jako…“ Rozhodila rukama do vzduchu.

„Co ti vadí? Nemám jí to snad říkat?“ optala se mě. Ani jsem nechtěl, aby to věděla, ale nechtěl jsem jí ani lhát. Prakticky jsem se bál, jak to přijme.

Najednou jsem uslyšel zavření okna a otočil se po zvuku. V pokoji, kde ještě před chvílí Bella spala, se svítilo, ale okno bylo zavřené a závěsy zatažené.

„Asi jí byla zima.“ Pokrčila Lucy rameny, ale já si byl téměř jistý, že ji zbudil jejich smích.

„Lucy, my už půjdeme. Uvidíme se odpoledne,“ řekla Alice a toho psa objala. Hned nato mě popadla za ruku a táhla do lesa.

„Edwarde, co se děje?“ optala se mě v půli cesty domů.

„Nevím, Alice, asi mám strach, jak to všechno přijme, ale pochop mne, já bez ní být nechci,“ vysvětloval jsem jí to. Věděl jsem, že ona si to nechá pro sebe, proto ji mám tak rád.

Zastavila se a podívala se mi hluboko do očí.

„Nemusíš se bát, věř mi,“ řekla a usmála se. Co zase zamýšlí, nebo spíše viděla? Jenže podle jejich myšlenek neviděla nic, nebo mi něco velice dobře zatajila.

Zase jsme se rozběhli k vilce, kde na nás čekala Esmé s Carlislem. Má milovaná matka chtěla vědět, jak se cítím a jak se Bella má narozdíl od Carlislea, který chtěl vědět její fyzický stav.

„Jak ti je, zlato?“ optala se mě Esmé a já se na ni zářivě usmál.

„Nikdy mi nebylo líp,“ odpověděl jsem popravdě.

„Jak je na tom?“ optal se vzápětí Carlisle.

„Horečku neměla a vypadala šťastně… Carlisle, já nevím. Neumím v ní číst,“ vysvětlil jsem mu, ale on se zamračil.

„Copak neslyšíš její myšlenky?“ optala se Esmé a já si teprve teď uvědomil, že jsem jim neřekl, že je Bella jediný člověk… vlastně jediný subjekt, co chodí po Zemi, kterému neumím… teda nemůžu číst myšlenky. Je to jako zkoušet číst uzavřenou knihu.

„Vlastně jsem vám to ještě neřekl, ale od samého začátku jsou pro mne její myšlenky hluché. Je to, jako by měla psychický štít. Něco podobného, co má Renáta, ale je to jen její ochrana,“ vysvětloval jsem.

„Ale já její budoucnost vidím, teda když s ní není Lucy, a Jasper zase cítí její emoce. Takže je hluchá jen pro tebe,“ řekla Alice a mě to začalo celkem štvát. Proč já?

Když jsme skončili, Carlisle zamumlal něco ve stylu, ať ho omluvíme, a zmizel v pracovně. Zase má zábavu na několik minut.

Vydal jsem za ním. Vyběhl do patra a otevřel dveře jeho pracovny. Jak jsem čekal, byl zabraný do knih a hledal v nich zmínky o upírech s psychickými dary.

„Není tu nic o osobním štítu, ale nejspíše to bude fungovat na principu daru Renáty. Opravdu by mě zajímalo, zda ten štít může rozšířit na kohokoliv, nebo jestli je to jen individuální,“ mumlal si teď už spíše sám pro sebe.

„To znamená, že se nikdy o ní nesmí dozvědět Volturiovi. Aro by ji určitě chtěl pro sebe, ale já ji nikomu nedám,“ řekl jsem nahlas a Carlisle se po mně divně podíval.

„Edwarde, Aro se o ní nedozví, slibuji,“ řekl mi, ale já si právě vzpomněl na něco úplně jiného.

„Nemohl by ses zeptat Eleazara? On přece ví skoro o všech darech a ví, jakou mají sílu,“ navrhl jsem a Carlisle přikývl.

„Dobře, nechám vám soukromí, ale potom mi, prosím, řekni, co ti pověděl,“ řekl jsem a otočil se.

„Jako by sis to nepřečetl v jeho mysli,“ nařkl mě Emmett a já vyšel z pracovny. Tentokrát jsem jeho rýpanec přešel. Nikomu se z rodiny nelíbí, hlavně Rosalie, která to dává jasně najevo, že jim čtu myšlenky, a ten idiot mi to pořád předhazuje.

Všem se moc omlouvám, že kapitolky přibývají tak pomale, ale mám před závěrečnýma zkouškama... Ale jde to i jinak... Kdyby se našel jeden ochotný človíček, který by kapitolky opravoval, šlo by to rychleji... Díky za pochopení. :)

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Holka od koní - 45. kapitola: