Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home » Holka od koní - 43. kapitola

16.03.2012 (15:15) • Werunecka • • komentováno 5× • zobrazeno 1444×

*** Pohled Belly ***

Konečně je ráno, konečně pojedu domů.

„Ahoj, Bello, už se těšíš?“ vlétla do pokoje Nana.

„Dobrý ráno, ano, už se těším,“ odpověděla jsem jí.

„Ale ještě bych chtěla něco zkusit,“ řekla a do pokoje vjel Samuel na vozíku.

„Pane Cornicku, tento invalidní vozík je určen pro slečnu Swanovou a ne pro vás. Víte, kolik je teď na něm bakterií?“ vynadala mu, ale když se otočila na mě, usmála se.

Zato Samuel dělal jeden obličej za druhým.

„Všechno vidím,“ oznámila mu a on slezl z vozíku.

„Co byste chtěla, Nano, vyzkoušet?“ optala jsem se jí.

„No vidíš, málem bych zapomněla.“ Pohledem šlehla po Samovi, jako by za to mohl, a pomohla mi na vozík.

Jeli jsme chodbou a nakonec vjeli do tělocvičny.

„Chtěla bych, abys naposledy zkusila se projít, ať vidím, co tvé nohy zatím zvládnou,“ řekla a ukázala na známá bradla.

„Ale…“ začala jsem protestovat, když se však ozval Sam, zmlkla jsem.

„Žádné ale, od toho jsem tu já,“ řekl a pomohl mi vstát. Musím uznat, že jsem se ho až moc křečovitě držela, ale vyhlídka na setkání se zemí se mi nelíbila.

Pomalu jsme došli k bradlům a já se přesunula ze Sama na ně.

„Bello, zkus se narovnat, uvidíš, že pak ti to půjde lépe,“ radila mi Nana a já se pousmála nad tím, jakou pozici jsem si vybrala.

Tak jsem se teda narovnala a stoupla na nohy. I když se mi třásly, bylo to mnohem méně než naposledy. S nově nalezenou jistotou jsem udělala první krok a k mému překvapení i povolila stisk rukou.

Bylo to nejisté, ale donutila jsem se k dalšímu kroku a pak k dalšímu. Ani nevím jak, ale ocitla jsem se na konci, kde na mě čekala Nana s úsměvem na tváři.

„Bello…“ uslyšela jsem mamčin hlas a ohlédla se.

Při tom pohybu jsem se však přestala plně soustředit na nohy a klesala k zemi.

„Ale no tak, nesmíš se tu klátit, jen co uslyšíš své jméno,“ řekl mi Sam, jakmile mě zachytil.

„Ahoj, zlato,“ pozdravil mě taťka a kývl na pozdrav i všem ostatním.

„Tak, Bello, pro dnešek to už sta…“ Nenechala jsem Nanu domluvit.

„Mohu dojít zpátky?“ optala jsem se jí a ona přikývla.

Opatrně jsem se otočila a udělala krok zpátky.

Musím to dokázat, už je proto, že tu jsou oba moji rodiče. Protože pro mě jsou teď oni jedinou jiskrou mého života, neboť to oni mi nikdy nelhali. I když mamka byla proti, abych jezdila na koni, tak přece jen povolila a nechala mě. Cítila jsem vůči nim závazek, který musím dotáhnout do konce…

Ani nevím jak, ale byla jsem na konci a konečně zvedla oči k mamce a taťkovi. To, co jsem v nich uviděla, mě dostalo znovu do kolen. Bylo tam tolik lásky a nadšení… Dokonce i naděje na lepší zítřky a já tomu v tu chvíli i uvěřila.

S příjemným pocitem na duši jsem se posadila zpátky na vozík a nechala se brečící mamkou obejmout.

„Miláčku, jsem na tebe tak strašně moc pyšná,“ řekla a po tváři jí stekla další slza.

„Renée, nechme Bellu vydechnout,“ řekl taťka a mírně ji ode mne odtáhnul.

Sam se zase ujal role řidiče, a tak jsme se vydali zpátky do pokoje.

Cestou se taťka ještě domlouvat s Nanou, nejspíše o tom, kdy k nám bude jezdit, ale to jsem nevěděla jistě, neboť jsem je ignorovala a myslela na to, až budu doma s Freedem a ostatními koníky.

„Zlato, tady jsem ti dovezla nějaké oblečení, ale prosím, nic s ním neudělej, je to nový kousek do mé nové kolekce a ještě jsem ho nenafotila… a nebo víš co? Udělej s ním co chceš, udělám nový…“ brebentila mamka a já věděla, že na zašpinění či jiné nehody nemám nárok.

Když jsem z tašky vyndala bílé pletené šaty a černý pásek k nim, zamračila jsem se. A ještě k tomu legíny. Nikdy jsem neměla ráda šaty, nedalo se v nich jezdit. Teda dalo, ale špatně.

„Bello, vím jak nerada nosíš šaty, ale tyto udělala tvoje matka přímo pro tebe,“ začal taťka a já se donutila k úsměvu. Přece tenhle kus látky mi nezkazí náladu.

„Děkuji,“ řekla jsem a usmála se na mamku, a ta se štěstím jen tetelila.

„Pane Swane, pojďte, půjdeme si tedy domluvit termíny. A vy, pane Cornicku, vy jdete také,“ řekla a popadla ho za límec.

Když za nimi zabouchly dveře, mamka se na mě tázavě podívala.

„To se k němu chová vždycky tak?“

„Já nevím, ale za poslední hodinu jo,“ odpověděla jsem jí a vyslékla si pyžamo.

„Připomíná mi to časy, když jsem se takhle škádlila s tvým otcem…“ spustila a já věděla, že bude lepší ji něčím zaměstnat.

„Pomůžeš mi?“ vyhrkla jsem a snažila se skrýt úsměv.

„Ale ano,“ přitakala a pomohla mi přes hlavu přetáhnout šaty. Problém nastal, jak si obléct legíny, aniž bych narazila na problém gravitace.

Ale ten se vzápětí vyřešil tím, že vešel taťka a přidržel mě, takže jsem si v klidu mohla kalhoty obléct a stihla i připnout pásek.

I když jsem si připadala jako totální nemehlo, sesunula jsem se do vozíku a nechala na mamce, aby mi sbalila věci, a potom jsme už mířili do pracovny doktora Nahuela.

Celkem se mi ulevilo, když nám sestra řekla, že doktor Cullen má službu až zítra, ale o všem ví a souhlasí s tím. Jen propouštěcí papíry jsme si museli vyzvednout u jeho zástupce.

„Renée, zajdeš tam? Já mezitím Bellu odvezu do auta,“ optal se taťka a vzal mamce sportovní tašku s mými věcmi.

Zamířili jsme tedy k autu, a tam jsem se konečně posadila do měkké polstrované sedačky, kterou jsem tak důvěrně znala.

K mému údivu do kufru za taškou se vešel i vozík, který mi byl podle taťky přidělený, ale který se musí taky vrátit. Prý malá laskavost od Carlislea.

V tu chvilku mě napadlo, že by si svoje laskavosti měl strčit za klobouk, ale pak jsem usoudila, že měl asi pravdu, jinak byl byla uvězněna na posteli.

Než taťka nastoupil do auta, přišla i mamka a my mohli v klidu vyrazit domů.

Celou cestu zpátky mě však oba dva provrtávali pohledy ve zpětných zrcátkách, jako bych sebou měla každou chvilku seknout.

„Já jsem v pořádku,“ řekla jsem jim a oni hned uhnuli pohledy. Jen jsem se zasmála a zakroutila nad tím hlavou.

Když jsme projížděli bránou, už jsem měla obličej přilepený na skle a hledala mezi mými čtyřnohými přáteli jednu jedinou němou tvář. Když jsem ho našla, jak vyhlíží auto, věděla jsem, že teď už jsem konečně doma.

Když auto projíždělo kolem ohrady, stáhla jsem okýnko a pískla. Jako na povel všichni koně zvedli hlavy a zavětřili. Poté se pár jedinců a mezi nimi i Freede pustili podél ohrady za autem.

„Co ty s těmi koňmi děláš…“ pronesl taťka kriticky, ale usmíval se při tom.

Začala jsem se usmívat od ucha k uchu a dál sledovala své zlatíčka v pohybu.

Nakonec auto zastavilo a s nimi i jejich pohyb. Netrpělivě vyčkávali, až se konečně objevím, nebo to tak vypadalo.

Taťka šel pro vozík a já mezitím zavřela okínko a sáhla do tašky, ve které jak jsem si cestou všimla, že byly jablka a mrkve. Když jich pár zmizne, nic se neděje, řekla jsem si a vylovila dvě jablka a tři mrkve.

Když mi mamka otevřela, s velkou ochotou jsem přelezla na vozík a svoji kořist položila na nohy.

„Tati, myslíš, že bych mohla do ohrady?“ optala jsem se ho s naději v hlase.

„Jdu udělat oběd,“ řekla mamka a dá se s taťkou pustila k ohradě.

Když to zmerčili koně, začali potěšeně ržát.

„Vidíš to? Už tě vítají doma, taky jsi jim chyběla,“ řekl otec a podával mi malý kapesní nožík.

Když zastavil, aby otevřel ohradu, měla jsem možnost jablka a mrkve překrájet na čtvrtky a při tom jsem se nezašpinila. Nůž jsem mu vrátila a vjela do ohrady. Okamžitě byly u mě, ale Freede se ke mně stejně procpal jako první a zafuněl mi do obličeje.

Když jsem mu dala čtvrtku jablka, spokojeně pustil ostatní, aby taky něco dostali.

„Bells, neměla bys je takto rozmazlovat a na moje holky zapomínat,“ kárala mě Patty, která si to razila s oběma svými miláčky po boku ke mně.

„Neboj, jim jsem taky něco schovala,“ řekla jsem a ukázala jsem na zbylá dvě kolečka mrkve.

„To máš jediné štěstí,“ opáčila se smíchem Patty a pohybem ruky obě „propustila“, a tak mohly přijít si pro pamlsek.

Když jsem od svých miláčků vzhlédla, uviděla jsem Lucy, jak si to kráčí k nám a moje veselá nálada klesla hluboce pod bod mrazu.

„Ahoj, sestřičko,“ pozdravila mě, ale já dělala, že ji neslyším, a otočila se na Charlieho.

„Tati, nemůžeme už jet? Ráda bych se vyslékla z tohoto,“ optala jsem se a přitom zatahala za lem pletených šatů, které jsem měla na sobě.

„Charlie, já ji do pokoje zavezu. Musíme hodit řeč,“ namítla najednou Patty a hrnula se na místo řidiče.

„Ale…“ začala jsem protestovat, ale to už taťka otvíral bránu do ohrady a Patty rozjela vozík.

Cesta byla tichá a já věděla, že se Patty pusa rozjede, až budeme v mém provizorním pokoji. Patty je už od přírody strašně všímavá a neobytná. A taky jsem měla pravdu. Hned, co za námi zavřela dveře do pokoje, spustila:

„Tak co se děje? Proč jsi Lucy, svoji vlastní sestru, nepozdravila? A proč jsi ji nechtěla vidět? To tě opravdu nezajímá, jak se tu bez tebe měla a že ona chce vědět, jak jsi se měla ty?“

„Patty, uděláš pro mě něco?“ optala jsem se jí místo odpovědi.

„Co? Tak to teda ne, to nezamluvíš!“ Začala už rozčílením krčit nos, to bude opravdu zajímavá konverzace.

„Patty, prosím tě, přestaň tady láteřit a podej mi tričko a kalhoty. A pak klidně jdi, protože já ti nemám co říct,“ odpověděla jsem klidně, ale do hlasu se mi vloudil podtón lži.

„Víš ty co, Isabello Mary Swanová? Jsi mizerná lhářka. Nevím, proč jsi se tak změnila, ale stalo se a i koně tu změnu vycítili. Jsem zvědavá, zda s takovoudle budeš stejně dobrá jezdkyně jako předtím, protože mám ten pocit, žes už to všechno vzdala. A taky začínám věřit tomu, že Lucy bude mnohem lepší jezdkyně než ty!“ křikla na mě, hodila po mne oblečení a třískla dveřmi.

Jen jsem zůstala tupě zírat na dveře a v očích mě pálily slzy bolesti a trpkosti. A ani jsem se jim nesnažila zabránit a samovolně je nechala kanout po tvářích. Přetáhla jsem si šaty a oblékla obnošené tričko a mimo legín kalhoty.

Z posledních sil jsem sebou doslova hodila na postel a vůbec mě nezajímalo, že mnou projela ostrá bolest. Chtěla jsem být sama, ale to mi zkazilo zaklepání na dveře.

„Bello?“ ozval se mamčin hlas, ale já jen zamumlala něco, že jsem unavená a chci být sama a ona zase odešla.

Abych nebyla zase někým rušená, vytáhla jsem mp3ku a pustila ji. Nechala jsem se utápět tóny If this isn't love. A ten text seděl.

Ano, opravdu jsem potkala anděla… A najednou si uvědomila, jak nutně potřebuji Edwarda vidět, a to vyvolalo další vlnu slz hořkosti.

Proč se mi zdál ten sen? Chápu, že to mělo být varování, ale copak srdci poručíte? Horko těžko, ale můj rozum se zdál být mnohem silnější než vůle srdce, a tak jsem byla ráda, že tu není. A asi jsem byla ráda, když jsem se za posledních tónů propadla do hlubin spánku.

Probraly mě až tóny písně I see you a zhoupnutí mé postele.

Jinak, abych Vás informovala, moje debata dopadla nerozhodně 3:3. :)

42. kapitola ** 43. kapitola ** 44. kapitola

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Holka od koní - 43. kapitola: