Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home » Holka od koní - 28. kapitola

04.09.2011 (07:15) • Werunecka • • komentováno 14× • zobrazeno 2144×

*** Pohled Edwarda ***

Zavřela oči, ne to není dobré.

„Bells, nezavírej oči,“ řekl jsem a zabočil na křižovatce.

Její oči se otevřely a já na ni viděl, že jí je hodně špatně. A navíc měla teplotu, její tělesné teplo sálalo celým autem.

Zaparkoval jsem na parkovišti a neřešil, jak auto stojí. Vyrazil jsem ven a Bells popadl do náruče.

Carlisleův mercedes tu byl, takže měl ještě službu. Okamžitě jsem se vydal k němu do pracovny. Zrovna tam někoho měl.

„Edwarde?“ Podíval se na mě, ale jakmile uviděl Bellinu tvář, neváhal a pacienta poslal pryč s tím, že je to akutní případ.

„Co jsem ti říkal?!“ Vyletěl po mně. Byl opravdu naštvaný, což u něj nebylo zvykem.

„Omlouvám se, ale…“ začal jsem, ale on mě utnul.

„Ne, promluvíme si později a věř mi, že to schytáš!“ štěkl po mně a začal do injekce natahovat nějakou tekutinu.

Co jsem to provedl? Proč jsem jí jen nechal sednout na koně? Proč jsem jí to dovolil? Ale odpověď jsem znal. Protože ji miluji a udělal bych pro ni všechno.

„Přestaň se zaobírat hloupostmi a odnes Bellu do pokoje a pak jdi domů!“ přikázal mi a já poslechl.

Odnesl jsem svoji lásku do pokoje a políbil ji na čelo. Už byla v klidu, srdce jí už nebilo jako splašený kůň a spokojeně spala.

Vyrazil jsem k autu a nenáviděl jsem se za to, jak tato dívka jen kvůli mé blbosti málem zase umřela.

Nasedl jsem do auta a rozhodl se, že pojedu domů a počkám na Carlislea. Cestou jsem nedbal na předpisy a dorazil před vilku po deseti minutách.

„Edwarde?“ optala se Esmé, ale já zalezl do svého pokoje a začal se užírat pocitem viny.

„Esmé, je v pořádku,“ řekla jí Alice a tím i mě ujistila o Bellině stavu.

Na příjezdové cestě zastavilo auto. Carlisle dorazil domů.

„Carlisle,“ řekla Esmé, ale dobře věděla, že se s nikým bavit nehodlá.

„Edwarde, musíme si promluvit,“ řekl a otevřel dveře do své pracovny.

Vydal jsem se tedy za ním, jeho myšlenky hovořily za všechno. Byl ze mě zklamaný.

„Tati, nemohl jsem tušit, že ten kůň stoupne do výmolu,“ začal jsem s vysvětlováním, ale utnul mě.

„Bylo to od tebe nezodpovědné, říkal jsem ti, že se nesmí rozrušit. Vůbec jsi ji neměl brát ke koním, stačí, že měla nervy z těch zkoušek, a pak ji vezmeš ke koním. Nezodpovědné. Když už jsi Bellu tam bral, neměl jsi dovolit, aby na koně nasedla. Víš, co by se jí stalo, kdyby spadla? Nejspíše by si míchu přetrhla a zemřela by tam! Naštěstí je jen v šoku a má zvýšenou teplotu, ale nic se z toho nemuselo stát, kdybys ji vzal hned zpátky do nemocnice… Zklamal jsi mě, Edwarde,“ řekl mi, já se začal cítit provinile.

Vstal jsem a otevřel dveře. Moc dobře jsem věděl, že celý tento rozhovor slyšela celá rodina a i vtipálek Emmett zarazil své žertíky.

„Omlouvám se,“ řekl jsem kajícně a odešel do lesa. Potřeboval jsem si pročistit hlavu.

Běžel jsem dál a narazil na pach vlkodlaků. Blížil jsem se k hranicím. Chtěl jsem se otočit a běžet na druhou stranu, ale zastavil mě hlas Belliny sestry.

„Edwarde? Jak je na tom?“

„Už líp, Lucy,“ odpověděl jsem stroze.

„Není to tvoje vina, měla jsem ji nechat jet na Ediem,“ začala uvažovat.

„Přestaň!“ Zavrčel jsem na ni a utíkal co nejdále od ní. Nechtěl jsem jí poslouchat, i když ji moje sestra má ráda a má láska taktéž.

Zazvonil mi mobil.

„Edwarde, Carlisle chce s tebou ještě mluvit,“ ozval se hlas Rosalie a položila to.

Vydal jsem se teda nazpět do domu a usedl na gauč.

„Edwarde, ode dneška máš určené návštěvní hodiny tak jako každý. Po škole se budeš hlásit Esmé a potom budeš moc za Bellou, ale domluv se s Lucy. Je to její sestra a má právo ji navštěvovat mnohem častěji než ty,“ řekl a vydal se do garáže.

‚Musí zpátky do nemocnice,‘ vysvětlila mi Alice a zalezla do svého pokoje.

Rychle jsem vyhledal Carlisleovy myšlenky a prolistoval je jako stránky v knize. Volali mu skrz dárce pro Bellu.

Spadl ze mě obrovský kámen úlevy. Myslel jsem, že se mému andělovi přitížilo, ale na místo toho se našel další dárce z Nassau.

Ale velice mě mrzelo, že jsem Carlislea zklamal. To, co se stalo Belle, ale nebyla moje chyba. Chtěl jsem jí zpestřit nudné dny v nemocnici a skončilo to katastrofou. Samozřejmě že to mohlo skončit hůř. Ale zklamal jsem ho… po 109 letech jsem svého otce zklamal…

*** Pohled Carlislea ***

Edward odešel a já doufal, že jsem na něj nebyl moc tvrdý. Ale Bella mohla zemřít. Jistě to nebyla Edwardova chyba, ale přeci jenom, co kdyby? Byl by zničený a letěl by přímou linkou do Volterry za Arem a bude žádat o smrt.

Nyní jsem na cestě do nemocnice. Nicolas volal, že dárkyně by chtěla co nejdříve dorazit, aby Belle zachránila život.

Zaparkoval jsem u nemocnice a šel rovnou k němu do kanceláře.

„Dobrý den, Nicolasi,“ pozdravil jsem ho a on mi podal složku.

„Zdravím, doktore, jedná se o jistou paní Charisovou. Bydlí v Nassau a mohla by dorazit do 48 hodin,“ řekl mi a já složku otevřel.

Byly tu všechny papíry, které jsme potřebovali. Dárcem se stala nedávno a byla v celkem skvělých letech. Určitě by měla dorazit co nejrychleji.

Složku jsem prostudoval a zavřel. Rozloučil se s Nikem a vydal se do své pracovny. Ve složce bylo telefonní číslo a já neváhal zavolat.

„Dům Charisonových,“ ozval se ženský hlas.

„Dobrý den, mohl bych mluvit s paní Dominique,“ optal jsem se.

„U telefonu, kdo volá?“

„Omlouvám se, jmenuji se Carlisle Cullen a jsem doktor v nemocnici Arica. Volám skrz dárcovství,“ vysvětlil jsem hovor.

„Ach, ano. Doufala jsem, že někdo zavolá,“ řekla.

„Dobře, mám pár otázek. Nechala jste si předem odebrat jednotku krve?“ Zajímal jsem se, jinak by to totiž ani nešlo.

„Ano, nechala,“ odpověděla mi.

„Dobře, a kdy byste mohla dorazit?“ Neváhal jsem se zeptat. Bella tu dřeň potřebuje a to co nejdříve.

„Zítra bych tam mohla být.“

„Dobře, ohledně finanční hotovosti se domluvíme, až přiletíte, dobře?“ optal jsem se.

„Ano, ale částka je psaná v mém spisu, je to jen základ. Jde přeci o lidský život,“ řekla a já se usmál. Takových lidí je jen velmi málo.

„Dobře, budeme vás zítra očekávat.“ Rozloučil jsem se s ní a zavěsil.

Zvedl jsem se a rozhodl se, jít se podívat na naši pacientku.

„Bello?“ Začal jsem ji probouzet, když jsem vešel dovnitř.

Zase byla napojená na přístrojích, jen jako prevenci.

„Hm.“ Stiskla víčka, ale pak oči otevřela.

„Jak se cítíš?“ optal jsem se jí.

„Už dobře, kde je Edward?“ odpověděla mi a já se nad tou otázkou pousmál.

„Návštěvní hodiny platí i pro něj. Není ti špatně?“

„To platí i pro něj?“ Zatvářila se ublíženě.

„Ano,“ odpověděl jsem a vstal.

„Takže nepřijde?“ Asi se chtěla ujistit.

„Ne, spíše zavolám tvému otci, že zítra dorazí dárce,“ řekl jsem jí a odešel.

27. kapitola ** 28. kapitola ** 29. kapitola

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Holka od koní - 28. kapitola: