Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home » Holka od koní - 20. kapitola

30.06.2011 (22:00) • Werunecka • • komentováno 6× • zobrazeno 2494×

***Pohled Lucy***

Rozhodla jsem se jednat. S tím upírem si to vyříkám hned. Podvědomě jsem věděla, kde bude. Přeměnila jsem se a vyrazila k nemocnici. Hranice končila přímo za parkovištěm.

Doběhla jsem přesně ve chvíli, kdy ten jejich vůdce odjížděl v černém nablýskaném mercedesu a ten, jenž za ním běžel, vyšel ke svému Volvu.

Přeměnila jsem se a rychle přes sebe přehodila šaty. Usoudila jsem, že jsou mnohem praktičtější.

„Hej, drž se od mé sestry dál!“ křikla jsem na něj a čekala, že mne někdo ze smečky každou chvíli zastaví. Moc dobře jsem slyšela jejich myšlenky, které mi nařizovali zastavit. Ale alfa mezi nimi nebyl a poslouchat Jacoba? Pche, nikdy!

„Tobě může být ukradené, co já dělám!“ vrátil mi to tím samým tónem a to mě naštvalo. Asi  se se mnou nechtěl bavit, neboť se chystal nastoupit do toho svého rychlého křápu.

„To teda není, je to moje sestra a já se nebudu dívat, jak jí ničíš život!“ Okamžitě jsem ho zastavila. Věděla jsem, že mám pravdu, dříve nebo později by ten její koňařský sen zrušil.

„Hlavně, že ty jí pomáháš, byla jsi tam za poslední týden jen jednou! Místo, abys jí pomohla, běháš někde se svým psiskem.“ Jeho slova mě zasáhla. Znělo to tak jedovatě. A byla to pravda, ale copak se dokážu vzepřít rozkazu alfy? Ano, jde to. Netvrdím opak, ale znamenalo by to porušit daná pravidla a vyhnání ze smečky. Anebo toho vlka v sobě potlačit a začít normálně stárnout.

„Lucy, okamžitě toho nech! Nechceš přece porušit dohodu! Moc dobře víš, co by to znamenalo!“ vyšel z lesa Sam, jelikož to byl alfa a nejdominantnější samec ve smečce, byla jsem nucena ustoupit. Máš štěstí, Cullene!

„Zítra za ní nechoď!“ křikla jsem ještě přes rameno a couravým krokem došla k Samovi. To bude zlé a hodně.

„Co si o sobě myslíš?! Stačil jeden krok a bylo by to v čudu! A jen kvůli tvé blbosti! Jestli si myslíš, že když jsi dominantnější než Leah, tak si můžeš dělat, co chceš?!“ začal po mně křičet a já, seč nerada, začala brečet.

Rozběhla jsem se a ve skoku se přeměnila. Všem jsem poslala myšlenku, ať mě nechají být, a utíkala jsem vpřed. Všichni mají pravdu. Sam v tom, že i když Jacoba nesnáším, musím ho poslouchat. Edward v tom, že Belle spíše ubližuji já než on. Mamka, že v rezervaci nedosáhnu takových oslnivých výsledků jako ona a v poslední řadě i Bella. Jsme si cizí. A to mě mrzí. Nikdy jsem jí to nepřiznala, ale i koně jsem si oblíbila. Tedy spíše Edieho. Byl to můj miláček.

Dorazila jsem na útes, který se tyčil nad mořem. Přeměnila jsem se a zjistila, že jsem si ty značkové šaty od Victoria’s Secret zničila při přeměně. A tak jsem se přeměnila zpátky a lehla si. Hlavu jsem si složila na packy a přemýšlela o mém životě.

Došla jsem k jedinému možnému východisku, potlačím vlčí stránku v sobě. Všem to bude vyhovovat. Budu moct dokončit školu, od Bells se naučím jezdit na Ediem. Tátovi budu pomáhat a smečka se zbaví jedné dotěrné blechy ve svém kožichu.

„Lucy, lásko, moc dobře víš, že nejsi blecha a už vůbec ne otravná,“ ozval se hlas Embryho a já zpozorněla. Byla jsem neopatrná! Vstala jsem a čekala, až dojde, ale on se prvně přeměnil a oblékl.

„Něco pro tebe mám,“ usmál se na mě a přejel mi rukou po srsti, která byla krátká a v hnědo-béžovém odstínu. Tvrdí se, že barva srsti se odráží od duše, ale jaká je ta moje?

Embry mi zamával před čumákem oblečením a já ho uchopila do zubů. Vydala jsem se převtělit a obléct. Když jsem došla zpět, má láska seděla na kraji a koukal do dálky na zapadající slunce.

„Jak jsi mě našel?“ Posadila jsem se k němu a on mne objal.

„Co bych to byl za přítele, kdybych svého anděla nemohl najít?“ Podíval se na mě úkosem a já začala brečet. Jedině on mi doopravdy rozumí. Pitomý otisk, bude těžší se s ním loučit.

„Vzdám se vlka ve mně, nechci vést tento život!“ řekla jsem roztřeseným hlasem a on se mnou zatřepal.

„Cože? Proč?!“ nechápal mé utrpení.

„Trpím, Embry. Sam i ostatní mě nenávidí za to, co jsem právě udělala. S matkou se nebavím, jsme rozhádané kvůli škole. S Bells jsme se sice začaly sbližovat, ale víc to asi nepůjde.“ Nedořekla jsem to, neboť mě umlčel.

„Ne, oni to pochopí. Netuší, že máš život o mnoho těžší než kde kdo druhý. Jen tě prosím, nedělej to,“ přesvědčoval mě.

„Já takhle dál nemůžu. Mám strach. Bojím se o Bells, bojím se, že mě naši zavrhnou. Strachuju se toho dne!“ brečela jsem dál.

„Ono se to vyřeší, uvidíš. Zítra zajdeš za Bells a pomůžeš jí. Promluvím si se Samem o škole. Zkusím ho přesvědčit, že už studuješ na návrhářské a přestup by tomu nepomohl. A Cullena nech být, však on to snad pochopí,“ řekl a vstal.

Stoupla jsem taky a otočila se na něj.

„Jdi domů, zlato, a vyspi se,“ usmál se na mne a políbil mě. Vydala jsem se tedy domů.

***Pohled Belly***

Ráno mě probudila sestřička, která mi donesla snídani. Byla to taková ta nemocniční snídaně v podobě rohlíku s máslem a čaj. Když jsem to snědla, přišla Nana.

Zase jsem zvedala nohu, jednu po druhé a zkoušela se posadit. Slabá bolest, která se při posazování vyskytovala, byla zanedbatelná. Když odešla, zjistila jsem, že tu byla hodinu a slíbila, že dnes ještě dojde. Zdá se, že rehabilitace začnou být intenzivnější. Konečně.

Začala jsem si číst, ale poté jsem si spíše vytáhla učebnici angličtiny a začala se sama od sebe učit. Doufala jsem, že každou chvíli přijde Edward, ale on nikde. Venku bylo slunečno a já zatoužila být u nás na statku. Zrovna v tuto roční dobu je tam nejkrásněji.

Dál jsem se věnovala svému nezávislému učení, když mě vyrušil příchod taťky a Patty.

„Bože, Isabell, co jsi dělala?“ objala mě Patty.

„Ale, znáš to. Blbý pohyb a šup,“ usmála jsem se.

„Kde se v tobě ten optimista bere? Vždycky jsi všechno brala vážně a vše muselo být tip ťop,“ vytkla mi moji dobrou náladu.

„Všechno se jednou mění,“ pokrčila jsme rameny.

„Viděla jsem Jaspera, je úžasný, ale na moji R-Mary nemá,“ řekla a usmála se.

„R-Mary?“ nechápala jsem, kde má Gawaina?

„Rose-Mary, můj nový miláček. Gawain šel do důchodu,“ vysvětlila mi.

„Víš, R-Mary - můj miláček číslo jedna - je starší sestřička a dvojče Ann-Mary, až je uvidíš, zamiluješ si je," řekla a usmívala se jako sluníčko.

„Tak a jak to vidíš se sebou?“ optala se mne za chvilku.

„V první řadě bych měla začít znovu chodit,“ určila jsem si program.

„To jo a potom začneš znovu jezdit? A ode mne chceš, abych tě naučila drezuru? Chceš být moje konkurence?“ mrkla na mě.

„Ne, to ne, ale nějak začít musím, ne? Je fakt, že nevím, zda se vrátím k parkúru, ale ke koním se vrátit chci.“

„To je dobře.“ Ta holka je ale optimista.

„Oběd.“ Vešla do pokoje Lucy.

„Ahoj, Lucy,“ usmála jsem se na ni a vzala si tác.

„Lucy, toto je Patricia. Patty, moje sestra Lucy,“ představila jsme je a začala jíst.

Dneska jedna návštěva za druhou, ale ten koho bych tu chtěla, tu není.

19. kapitola ** 20. kapitola ** 21. kapitola