Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home » Holka od koní - 12. kapitola

12.05.2011 (09:30) • Werunecka • • komentováno 2× • zobrazeno 2651×

Celý můj život se v tuto chvíli znovu zbořil jako domeček z karet a já si zase sáhla až na dno. Ale tentokrát se nezhroutím, budu silná! Začnu rehabilitovat a dostanu se nejprve z jednoho problému, poté z druhého.

„To nevadí, najde se jiný. Do té doby budu intenzivně rehabilitovat,“ usmála jsem se na ně a snažila se, aby to vyznělo věrohodně.

Musím být silná, musím se postavit na vlastní nohy. Obrazně řečeno... No, vlastně i reálně.

Koukali na mě, jako bych spadla z jahody. Určitě jsem je zaskočila, ale já se chci cítit silná, chci jí být. Chci být zase ta Bella, silná a sebevědomá. Chci být znovu Isabell.

„Pošlu za vámi sestru z laboratoře chůze, ona vám všechno vysvětlí,“ řekl doktor a s pohledem upřeným na mě vycouval z pokoje.

Táta na mě zůstal koukat.

„Nekoukej tak na mě, já se už s tím smířila,“ usmála jsem se.

„Ale...“ Nevěděl, co říct.

Někdo zaklepal a dovnitř vešla sestřička.

„Dobrý den, jmenuji se Nana. Posílá mě za vámi doktor Cullen,“ usmála se na nás.

„Prý ses rozhodla rehabilitovat.“ Otočila se na mě.

„Ano,“ řekla jsem a oplatila jí úsměv.

„Tak dobře,“ řekla a přešla k mým nohám. Tak jako ostatní doktoři mi prsty přejela po chodidlech, ale žádný výsledek se nedostavil.

„Chce to čas, nedávno jsi měla operaci, ale ono to půjde,“ oznámila a obdařila mě zase úsměvem.

„Pane Swan, mohu s vámi mluvit?“ Otočila se na taťku a on se zvedl.

„Pak už se nevracej, musíš se postarat o koně,“ řekla jsem a on mě líbl na čelo.

Hned, jak zaklaply dveře, začala jsem zuřit.

Tak už se pohněte! křičela jsem v duchu na své nohy.

Ale nepomohlo to. Zkoušela jsem pohnout prsty celou věčnost, teda to té doby, než přišel Edward.

„Je mi to moc líto,“ řekl a posadil se vedle mě.

„To, že dárce už nedojede? No a co, najde se někdo jiný.“ Hrála jsem si na optimistku, ale uvnitř mě zuřila vichřice emocí.

„Jsem moc rád, že začneš rehabilitovat,“ řekl po chvilce ticha.

„Jo, to já taky, ale už hodnou chvíli se snažím aspoň s těmi prsty pohnout, ale nic,“ oznámila jsem mu.

Tak nějak jsem věděla, že k tomuto božskému klukovi mohu mít důvěru.

„Určitě ti to půjde,“ chlácholil mě.

„Víš, co je ale divný?“ optala jsem se najednou.

„Co?“ nechápal.

„Těsně před tím, než jsem se probrala z bezvědomí, se mi ta nehoda přehrála znovu, ale tentokrát tam cosi nepatřilo. Bylo to něco jako vrčení nějakého psa či jiné šelmy. Ale může to být jenom výplod mojí fantazie. Edwarde, že tam nebylo žádné jiné zvíře mimo koní?“ optala jsem se ho a koukala na něj. Byl… zaskočený.

„Ne, žádné jiné zvíře tam nebylo, muselo se ti to jenom zdát,“ řekl mi a mně se zdálo, že mi lže, ale to by on neudělal.

„Dobře. Tak to potom nevím, čeho se Edie lekl. Tak ráda bych jeho a ostatní koně viděla, jsem tu strašně moc dlouho,“ stěžovala jsem si.

„Neboj, až začneš chodit, budeš ve stájích každý den,“ usmál se na mě a já mu dala za pravdu. Ale s ježděním to vidím bledě.

Chvíli jsme si ještě povídali a potom do pokoje vešel jeho otec – Carlisle.

„Bello, jdu tě odpojit od přístrojů. Podle záznamů je již nepotřebuješ,“ oznámil mi skvělou zprávu.

Hned na to začal přístroje vypínat. Poté mi z nosu konečně vyndal hadičky, bylo to příšerný, a hned na to i další mně nepotřebné věci.

Zhluboka jsem se nadechla. „Děkuji.“ Usmála jsem se.

„Edwarde, chtěl bych s tebou mluvit,“ řekl doktor a jmenovaný se zvedl.

„Za chvíli se vrátím,“ oznámil mi a já se usmála. Ale můj usměv mi nevydržel dost dlouho, zmizel dřív, než jsem chtěla.

Ano, jsem osvobozena od přístrojů a hadiček, ale mám před sebou dvě hodně velké překážky, které by nepřeskočil ani ten nejlepší skokan na světě.

Musím se poprat s leukémií a taky přemluvit své neposlušné nohy, aby začaly chodit.

***Pohled Edwarda***

Ten úžasný úsměv nebyl na jejích smysluplných rtech moc dlouho. Viděl jsem její utrápený výraz. Ale nejvíce mě mrzelo, že jí musím lhát, přitom ví, co se stalo, ale nezná viníka.

„Cos potřeboval, Carlisle?“ optal jsem se otce.

„Podle výsledků má Bella dva až tři roky, pokud neseženeme dárce,“ oznámil mi.

„Tak málo?“ Nechápal jsem, jak může být svět tak krutý.

„Když to půjde dobře, tak ano," přikývl.

„A taky je tu ta rehabilitace, Nana si myslí, že pokud se bude Bella snažit, dokáže to. Aniž by si toho Bella všimla, její nohy na Nanin dotek reagovaly,“ oznámil mi radostnější zprávu.

„Carlisle, ona ví, že když se stala ta nehoda, někdo tam vrčel. Slyšela mne,“ přiznal jsem.

„Ale, nepotvrdil jsi to,“ zjišťoval otec.

„Ne, vyvrátil jsem to, ale nechci jí lhát.“ Zavrtěl jsem hlavou.

„To nikdo, ale tady jde o přežití našeho klanu.“ Stiskl mi rameno a odešel.

Vešel jsem do pokoje. Bells se hned na mě usmála a já jí úsměv oplatil.

Než jsme stačili cokoliv říct, zazvonil mi telefon.

„Haló, Alice?“ ozval jsem se mile.

„Edwarde, nevidím Bellinu budoucnost,“ informovala mě a ve mně hrklo.

Koukl jsem na Bells, ale ona koukala na mě a usmívala se. Nevypadalo, že by měla každou chvíli umřít.

11. kapitola ** 12. kapitola ** 13. kapitola

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Holka od koní - 12. kapitola: