Další kapitola nese název vzpomínky a předem se omlouvám těm, kteří "ji" mají rádi, ale ve filmu mi moc nesedla a ani do povídky se mi nehodila... Takže jsem se "jí" musela nějak zbavit. ;o)
09.03.2009 (12:27) • Luna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3113×
Kapitola IV. - Vzpomínky
Po několika hodinách Luna procitla ve své posteli. Cítila se nadmíru odpočatá a uvolněná. Nechtělo si jí vylézt z pohodlného útočiště, které jí poskytovala její postel. Užívala si svého saténového povlečení. Přemýšlela nad tím, jestli ji bude někdo postrádat, když z postele pro tento den už nevyleze. Došla k závěru, že ne. Otočila se na bok a zkoušela ještě spát. Nešlo to. A tak se ponořila do dalšího přemýšlení. Jak je možné, že se proměnila za bílého dne? Vrtalo jí to hlavou. V té vidině nad sebou měla měsíc v úplňku, ale byla to přeci jen iluze. Že by měla iluze takovou moc, aby ji přeměnila. Tomu se jí nechtělo věřit. Tušila, že za tím stojí něco jiného. Kolik znala takových jako ona. Další generaci. Žádnou. Hlavou jí proběhl vývoj člověka. Bylo by možné, že i ona se vyvinula do dokonalejší podoby. Jiné vysvětlení nenacházela. Soustředila se na svou přeměnu a najednou tam stála. S roztaženými křídly v celé své kráse.
„Super," začala se smát. „Už nejsem odkázaná na měsíc, můžu se měnit, jak chci," smála se takovým způsobem, že okenní tabule málem vyskákaly z rámů. Protáhla svá ztuhlá křídla. Hned se cítila lépe. „Paráda." Na tohle sice vysvětlení našla, co ty její vidiny.
Ponořila se do myšlenek. Když ji ze soustředění vyrušily její vlastní vzpomínky, které se draly na povrch její mysli.
„Carlisle, hezké jméno," už se nemohla soustředit na nic jiného, hlavou jí probíhalo hned několik věcí najednou. Její sen, jejich setkání a Marcusův příběh. Ale proč. Co tady hledal.
„Proč," ptala se sema sebe. „Co se stalo, že jsi opustil rodinu?" Z těch střípků, co věděla, se snažila poskládat rozumné vysvětlení. Celou svou rozsáhlou mysl soustředila pouze do jediného bodu. Její pokoj přestával existovat.
Stála uprostřed lesa na neznámé mýtině. Pohyb každého, kdo se mihnul kolem, se zdál zrychlený, podle toho usoudila, že nemůže jít o lidský druh. Všude kolem ní pobíhali „lidé" s tvářemi, které by měly patřit na titulní strany časopisů, přesto v těch bledých tváří nacházela něco děsivého. Nemohl to být nikdo jiný než upíři. Snažila se pochopit, co se na tom místě děje. Zmateně se rozhlížela kolem sebe. Veština z nich díky karmínově rudým očím vypadala ještě hrůzostrašněji. Očas se mezi nimi mihlo pár zlatookých. Všimla si, jak vegetariáni roztrhali jednoho z vetřelců na kousky a části jeho těla naházeli do ohně. Bojovali proti sobě. Že by propukla nová válka? Ne, to se jí nechtělo věřit. Vzpomněla si na otcovo vyprávění. Bezpečnostní opatření byla natolik neoblomná, že se ty zrůdnosti z minulosti nemohly opakovat. Muselo jít o vyřizování účtů.
Pak zahlédla jeho. Rozběhla se k němu, sama se nacházela uprostřed děje, ale nikdo ji neviděl ani neslyšel. Bil se jako lev. V jeho očích hořela vášeň a přesto zahlédla i něco znepokojivého, příliš mírumilovný, nedokázal se úplně přenést přes to, že musí zabíjet. Luna se ušklíbla. Skupině, která je zřejmě napadla, se podařilo chytit jednu zlatookou. V tu chvíli Luna věděla, že to je její konec. Netrvalo to ani vteřinu a zdálo se to jako věčnost. Vše kolem ní se zpomalilo, vnímala každého. Nejvíce jeho. Ze všech sil se snažil dostat k té ženě. Z hrdla se mu dralo nebezpečné, hrůzunahánějící vrčení. Ale nedokázal se k ní dostat, aby ji zachránil. I ona bojovala statečně o svůj život, ale ten ve zlomku vteřiny skončil. Roztrhali ji a spálili.
Carlisle padl na kolena: „Esmé," zavzlykal. Ostatní zlatoocí se na setinu vteřiny zastavili, všichni slyšeli jeho srdcervoucí výkřik. Nikdo jí nemohl pomoci, každý znich měl dost práce na to, aby se sám udržel naživu. Carlisle přestal bojovat. Útočníci ho ihned obklopili. Někdo vydal nové rozkazy. Krásná zrzavá upírka.
„Dluh je splacen, jdeme." V mžiku všichni zmizeli. Jen zlatoocí zůstali stát na svých místech jako přikovaní. On klečel na zemi a skučel. První k němu přistoupila drobná tmavovlasá dívka. I jí se v očích odrážel hluboký žal. Objala ho a zašeptala: „Odpusť, neviděla jsem to," naříkala.
„Není to tvoje vina," odpověděl zlomeným hlasem. Kdyby mohl, plakal by. Pak se zvedl a odešel, chtěl být sám. S ním odešla i další vidina.
Luna stála uprostřed pokoje a plakala. Veškeré pocity, které viděla ve své vidně, prožívala společně s Carlislem. Její rodina se mačkala u dvěří. Všichni k smrti vyděšení. Luna těžce oddechovala. Celý dům slyšel, jaké emoce doprovázely tyhle vzpomínky. Od smrtonosného vrčení až po nářek a bolest.
„Nechte mě," zasyčela. Pocit ztráty a bolesti ještě plně neodezněl.
„Zlato," Violet k ní ihned přiskočila. „Co se stalo?" Kdyby mohla snad by zčervenala.
„Myslela jsem na něho, snažila jsem se z těch útržků, co jsem měla, poskládat, co se stalo. A pak to přišlo samo."
„Jak ti je?" ptala se ustaraně Violet. Marcus s Calebem se chystali k odchodu. V těchle věcech se neorientovali - druhová záležitost.
„Už dobře," oddechla si Luna.
„Ale tvá podoba..."
„Nechci se přeměnit. Takhle se cítím lépe. Skoro bezcitná," zavřela oči a znovu spatřila jeho zoufalství. Unikla jí další slza. „To ty vzpomínky."
„Vzpomínky?" Violet už ničemu nerozuměla.
„Ano, příliš bolestné. Marcusi," vykřikla. Téměř ve stejné chvíli se objevil ve dveřích.
„Ano?" cítil její vnitřní neklid, vlk v něm se tomu zpíral, utrpení jeho dcery bylo i jeho.
„Nemohl to vydržet, opustil rodinu, aby zapomněl, zapomněl, že zemřela, ona je mrtvá..." Změnila se v člověka a propukla v pláč. Marcus vzal její obličej něžně do svých dlaní.
„Kdo, Luno, kdo?"
„Esmé," zalykala se. Marcus zavyl.
„Jeho manželka."
Marcus odešel. Violet se stále tvářila, že ničemu nerozumí, a proto jí Luna v rychlosti vysvětlila svoje teorie o přeměnách a vizích.
„Evoluce," uznala Violet. „Tvé nadání se sice zdokonalilo, avšak, Luno, měj stále na paměti, že budoucnost je nestálá může se změnit..." „
Já vím, mami." Tohle slovo působilo jako balzám na duši. Tak dlouhou dobu už to Violet neslyšela... „Musím ho najít," padlo rozhodnutí.
„Opatrně," Violet to sice trápilo, ale zabránit tomu nemohla.
Předchozí díl Vize
Další díl Setkání
Autor: Luna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Za svitu luny - IV.kapitola - Vzpomínky:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!