Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » zůstat či odejít 9

Ahojky všem. Tak je to tady, konečně online a další kapitolka. Moc se všem omlouvám za čekání a zároveň děkuju za trpělivost a že jste mi zanechali přízeň. Doufám, že se vám kapča bude líbit a prosím o komentíky a kritiku, jestli mám psát dál. Betareadu se znovu ujala Ell a já ji děkuji, že na mě zatím nezapoměla :-) Ahoj Nem.

Bella zpozorněla. Hlas strážného zněl naléhavě a řekla by, že skoro až vystrašeně. Kdo mohl dorazit do Voltery, že by se ho i mocná rodina Volturiových musela bát?

Nedalo jí to a špicovala uši, co nejvíce mohla. Ale ať se snažila, jak mohla, nic dalšího už nezaslechla. Potichu, jak jen to šlo, otevřela dveře svého pokoje a pomalu se vydala chodbou směrem k　hlavnímu sálu. Myšlenky se jí v　hlavě honily jako splašené, zvědavost dosáhla samotného vrcholu.

Procházela temnou chodbou, míjela zavřené dveře a nádherné staré obrazy a tapiserie, ovšem nic z　toho ji teď nezajímalo. Veškerá její pozornost byla upřena do hlavního sálu, kde se s　největší pravděpodobností nacházela nezvaná společnost.

Opatrně vykoukla pootevřenými dveřmi a spatřila sedm upírů, kteří stáli před trůnem Ara a jeho bratrů.

„Vydejte nám ji po dobrém, a my půjdeme.“ řekl vysoký blonďák a ostatní souhlasně přikyvovali.

„Nebo si ji vezmeme násilím!“ zahřměl hlas obra stojícího po jeho levici. Mohutný upír, který doteď držel kolem pasu nádhernou blondýnku, bouchl pěstí do otevřené dlaně.

Rána to byla pořádná a Bella si pomyslela, že by takovou ránu dostat nechtěla.

Se zájmem si těch sedm postav prohlížela. Blonďák s　klidnou, vyrovnanou tváří, zřejmě jejich vůdce a sympatická žena, která stála vedle něj. Dále obrovitý hromotluk a krásná upírka, kteří zřejmě také patřili k　sobě. Pak tam stál ještě jeden pár držící se za ruku, drobounká černovláska a vyšší blonďák. Jen tomu poslednímu neviděla pořádně do tváře. Stál bokem s　hlavou sklopenou k　zemi.

Proto Bella nespatřila ani jeho bolestný pohled. On na rozdíl od ostatních, si už v　myslích Ara i Jane přečetl tu škodolibou radost z　toho, co se jeho milované Belle stalo. A také tušil, že síla tu nic nezmůže. Jestli Bella nebude opravdu chtít odejít spolu s　nimi, jestli si na ně nebude pamatovat a bude tu šťastná, budou muset odejít bez ní. Nechat ji tu, ať žije svůj nový život. Ale musí se alespoň pokusit přimět ji si vzpomenout. Ano, udělá vše proto, aby ji získal zpět, ale když neuspěje, odejde sám.

Najednou Edward nasál vzduch do plic a prudce se otočil směrem ke dveřím, za kterými se ukrývala Bella.

Oči se mu rozzářily. Tuhle vůni by poznal kdekoliv na světě! Byla sice trochu jiná, už ne tak lidská, ale přeci jen nezaměnitelná.

Aro si jeho pohledu všiml a zamračil se. Když si Edward přečetl jeho myšlenky, bleskově se otočil zpět k　němu a zlostně zavrčel.

Bella vše sledovala a nechápala, co se děje. Netušila, co tu ti neznámí upíři chtějí, ale bojechtivost hromotluka a temné vrčení, které se právě rozlehlo sálem, se jí vůbec nelíbilo.

Aro se podíval směrem ke dveřím a shovívavě se usmál. Teď dojde na lámání chleba, Edwarde, ona neodejde, uvidíš. Poslal Edwardovi myšlenku a zavolal na Bellu.

„Isabello, má drahá, mohla bys na chvilinku?“

Bella se ošila, nechtělo se jí předstoupit před neznámé upíry, ale zvědavost byla silnější. Vstoupila do sálu a svým ladným krokem došla až k　Arovu trůnu. Ten mezitím vstal a lehce ji pohladil po vlasech. Usmála se na něj.

To už Edward nevydržel. Nebýt Alice, která viděla ve své vizi, co se chystá udělat a včas ho nezadržela, skočil by Arovi po krku. Jasper ho ihned zaplavil vlnou klidu, ale nepomohlo to úplně, Edward měl ještě stále problémy udržet své emoce na uzdě.

Bella sebou cukla, tohle se jí vůbec nelíbilo. Aro ji ve zkratce vysvětlil, kdo jsou ti neznámí upíři a proč přišli. Nevěřila jim. Nelíbili se jí. Měla z　nich strach.

Poté promluvil i ten vysoký blonďák, který je vedl. Měl velice klidný a vyrovnaný hlas, ale v　jeho očích byla vidět bolest, stejně tak jako u všech ostatních.

Bella trochu zapochybovala. Sice ty cizí upíry vůbec neznala, ale najednou už jí nebyli tak nesympatičtí. Cítila k　nim lítost. Sice jejich vyprávění nevěřila, ale city, které z　nich cítila, musely být opravdové. Tolik bolesti a smutku. Nechápala to.

Nemohla být onou Bellou, museli si ji s　někým splést, musel to být nějaký omyl. V　první chvíli, když jí začali vyprávět ten podivný a smutný příběh o ztracené dívce, co patřila do jejich rodiny a kterou měla být ona, si myslela, že jde o hloupý vtip. Ale když se jim postupně podívala do očí, poznala, že to myslí vážně. Bylo to ale příliš neuvěřitelné. Kdyby to byla pravda, znamenalo by to, že všechno, co doteď zažila, byla lež. Aro, Jane, Demetri, Alec, Felix, všichni by jí museli lhát. Tomu nechtěla věřit, nemohla. Všechno, co zná, ví od nich. Nemůže to být lež, to nejde. Museli se splést. Byla zmatená a nevěděla, co si o tom má myslet.

Když neznámí skončili se svým vyprávěním, slova se ujal opět Aro.

„Nuže Isabello, vyslechla si mě i je. Nyní je na tobě, aby ses rozhodla, komu budeš věřit. Pro mě je tvé blaho nadevše, a jestli se rozhodneš odejít, nebudu ti bránit. Ale nezapomeň, oni nejsou takoví, jak vypadají.“

S　tím Aro pokynul hlavou směrem ke Cullenovým. Byl si naprosto jist, že Isabella zůstane. Nezná je, nic neví a nepamatuje si na ně. Tohle se prostě nemohlo tomu zpropadenému Edwardovi povést. Neodvede mu ji.

Bella sešla tři schody od Arova trůnu a postupně se dívala do všech těch překrásných tváří. Bolest, strach, láska. To vše četla z　pohledů, kterými ji nešťastně pozorovali. Necítila už strach, byli jí nějakým podivným způsobem - ani sama nevěděla proč - sympatičtí. Byla zmatená. Arovi věřila, je neznala. Ale na druhou stranu, oni tvrdí, že ji znají, že je součástí jejich rodiny. A to nejhorší na konec, že je žena Edwarda. Jeho tvář si schválně nechala až nakonec. Bála se pohlédnout do jeho očí. Byl sice nádherný, ale předtím reagoval tak prudce a nenávistně... Jak by ho mohla milovat a vdát se za něj? Vždyť přeci nesnáší násilí…

Myšlenky jí dál pluly hlavou a ona stanula před Edwardem. Pomalu, zdálo se to téměř nekonečně dlouho, zvedala hlavu, aby se mu zadívala do očí.

Přesně v　tu chvíli Arovi proběhla hlavou obzvlášť nechutná myšlenka. Edward ji samozřejmě slyšel a ve chvíli, kdy se mu Bella podívala do tváře, mu zčernaly oči. Z　jeho pohledu teď vyzařovala čistá nenávist a z　hrdla se mu ozvalo zlostné zavrčení.

Bella uskočila a v　tu chvíli jí před očima promítla další série útržků vzpomínek. Viděla ho. Toho Edwarda…

Sedí v　nějaké lavici, drží se za desku stolu a dívá se na ni přesně jako nyní... Vidí sama sebe na nějaké oslavě, řízla se o papír... krev... on ji odstrkuje a ona padá přes stůl plný skleniček, má pořezanou ruku... Povídá si s　nějakým vysokým klukem, asi indián, on vrčí, je rozzlobený... Je s　ním sama v　lese, Edward odchází, něco říká, nerozumí tomu, ale i teď cítí bolest…

S　trhnutím se probrala a polekaně od Edwarda uskočila. Teď už se ho bála. Otočila se s　prosebným výrazem na Ara.

„Omluv mě, prosím.“ řekla a aniž by počkala na jeho přikývnutí, vyběhla jako blesk ze sálu rovnou do svého pokoje.

Jen co se za Bellou zavřely dveře, Arův výraz ztvrdl. Pohlédl krátce na Edwarda a pak promluvil ke Carlisleovi.

„Tak, dostali jste co jste chtěli. Nechal jsem vás s　Isabellou promluvit a sami jste viděli, že zde chce zůstat. A nyní je čas, abyste šli. Bude to bezpečnější…“ Nechal poslední větu zaznít i s velice jasně znatelnou stopou hrozby.

Všichni byli velice rozrušení, naštvaní, zmatení a smutní. Báli se, jak bude Edward reagovat. Ale ten jen svěsil hlavu, zavřel oči v　bolestné grimase a zašeptal směrem ke své rodině.

„Prohrál jsem. Odcházíme.“ S　tím se otočil a odcházel z　hlavního sálu. Pryč z　tohoto hradu a z　města, které mu i jeho vlastní vinou sebralo jeho jedinou lásku.

Jasper zkřivil tvář bolestí, když musel vnímat Edwardovi emoce. Alice by plakala, kdyby mohla. Stejně tak Esme. Emmett a kupodivu i Rossalie vypadali, že by o Bellu chtěli bojovat, ale Carlisle měl pravdu, tím by ničeho nedosáhli. Jen by ji tím vyděsili a přimkla by se k　Arovi ještě víc. Musejí vymyslet nějaký způsob, jak Belle vrátit paměť. Musí si vzpomenout, kým byla a je - součástí jejich rodiny.

Aro měl výbornou náladu. Už mnoho let se tak dobře nepobavil. Měl sice Carlislea rád jako přítele, ale od té doby, co se mu nepodařilo přimět Edwarda a Alici, aby odešli od rodiny do jeho gardy, cítil k　němu lehkou závist. A i když to nikdy nepřiznal, občas se tak mocné rodiny s　tolika výjimečnými dary bál.

* * *

Jen dvě osoby v　celé Volteře dnes neslavily. Byly u sebe v　pokojích a s　nepřítomným výrazem se probíraly vlastní minulostí. Jedna z　nich byla zmatená, nevěděla, co si má myslet. Měla příliš málo vzpomínek, jen samé záblesky a pocity, které však nedávaly žádný smysl.

Ta druhá se naopak probírala už dávnou, pro někoho možná zapomenutou křivdou, která s　příchodem Isabelly do Voltery opět vyplula na povrch.

kapitoly:

1. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit

2. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-2

3. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-3

4. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-4

5. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-5

6. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-6

7. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-7

8. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-8

9. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-9

10. http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/zustat-ci-odejit-10

Autor: Nemesis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek zůstat či odejít 9:

Přidat komentář:

Nick:

Text: