Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracen 3. kapitola

ttttttttttt


Ztracen 3. kapitolaTakže další kapitola. Dostáváme se k rozuzlení. Doufám, že mě neukamenujete a prosím o komentáře. Díky

3. kapitola

 

Byl jsem zmatený. Kromě mojí rodiny odešla i smečka. Nedokázal jsem najít žádný důvod, který by je k tomu donutil. Stále dokola se mi taky vracela odpověď toho kluka. “Někteří z rezervace odešli, ostatní zemřeli.“. Co to mělo znamenat?

 

Vyšel jsem z lesa a zamířil do města. Když jsem se rozhlédl kolem, zjistil jsem, že je tu spousta nových domů a obchodů. Vlastně bylo všechno nové. Nevzpomínal jsem si, kdy jsem byl naposled ve městě. Od té doby, co jsem poznal Bellu, trávil jsem co nejvíce času s ní. Procházky po městě jsme v oblibě vážně neměli.

 

Zastavil jsem se před obchodem, nad kterým zářil neonový obrys telefonu. Prodejna byla na první pohled nová. Otevřel jsem dveře a vysoký pisklavý tón upozornil prodavače na moji přítomnost. Zamířil jsem rovnou k pultu a položil na něj svůj mobil. Ze skladu přiklusal asi dvacetiletý mladík, oblečený podobně, jako kluci z rezervace, na pravé tváři měl tetování a obočí propíchané piercingem. Při pohledu na můj telefon se rozesmál.

 

„Bože, co to je za krám? Kdes to vykopal, člověče? Běž do muzea, tam ti to možná vezmou.“

 

Rozhlédl jsem se kolem, podle všeho jsem narazil prodejnu naměřenou na dotykové telefony. Všechny byly nadčasové a měli spoustu funkcí, které jsem ani neznal. Super.

 

„Potřeboval bych k tomu nabíječku.“

 

„Člověče, říkám ti, že to můžeš dát akorát tak do muzea. Kup si rovnou novej a tenhle krám vyhoď.“

 

Problém byl v tom, že já si žádný dotykový mobil nemohl pořídit. Na moji studenou pokožku by nereagoval. Rozhlédl jsem se kolem.

 

„Máte tady nějaké normální?“

 

Mladík si odfrkl. „Prodáváme už jenom s dotykovým displejem. Ty “normální“ vyšly dávno z módy Ale moment, zrovna nedávno jsme odkoupily takovou starou cihlu od jednoho děduly. Možná tu ještě někde je…“ odcupital zpátky do skladu.

 

Za chvilku byl zpátky s mobilem v jedné ruce a nabíječkou ve druhé. Položil ho přede mně.

 

„Je to ale opravdu krám. Baterka nevydrží dýl, jak jeden týden…“

 

„Vezmu si ho.“ uťal jsem ho.

 

Mobil byl špičkový. Kvalitní foťák, možnost videahovorů a spousta dalších funkcí, které nikdy nepoužiju. Prodavač měl zřejmě jiný názor. Sjel mě znechuceným pohledem a vyštěkl částku, nad kterou se mi lehce zatočila hlava.


Vyndal jsem Aličinu kreditku a podal mu ji. Pouze jsem se modlil, aby tam něco z Alicina posledního nákupu zbylo. Nejdříve si ji zamračeně prohlížel, pak pokrčil rameny, položil ji na černou desku, zapípalo to a ve stejném okamžiku vyjela účtenka. Prodavač mi ji podal.

 

„Díky.“

 

„Nemáš zač, ale nechoď to reklamovat, ten krám už má dávno po záruce.“

 

„Jasně.“

 

Jen co jsem vyšel ven, vyměnil jsem simky a zapnul nový mobil. Oddychl jsem si, když okamžitě naskočil. Měl dvě čárky. Znovu jsem vytočil číslo Alice, ale nic se nezměnilo. Postupně jsem zkoušel všechna čísla, ale jediné, co se mi ozývalo, byla ta samá nesmyslná hláška.

 

Volaná síť neexistuje. Prosím, překontrolujte si číslo.

Sakra! Chvilka nepozornosti a málem mě srazilo protijedoucí auto. Nevšiml jsem si, že jsem došel na kraj chodníku a vstoupil do silnice. Řidiče by asi nepotěšilo, kdybych mu pochroumal luxusního stříbrného Mercedesa, ve kterém se vezl. Musel to být nějaký cizinec. Obyvatelé Forks určitě neměli na to, aby jezdili takovými drahými auty. Tenhle typ Mercedesu jsem ani neznal. Určitě je to nějaká novinka. Jen co mi ale stříbrný zadek auta zmizel z dohledu, prohnal se kolem mě kabriolet. Za ním následovalo dalších několik luxusních aut. Musel jsem uznat, že moje Volvo by vedle těchto nablýskaných krasavců vypadalo jako popelnice. To je dneska nějaká přehlídka? Miliardáři z celého světa se sjeli do Forks, aby se pochlubili novými modely?

 

Pokračoval jsem bezcílně dál po chodníku. Nevěděl jsem, co mám dělat. Kam mám jít. Šel jsem, kam mě nohy nesly. Když se objevila křižovatka, náhodně jsem zabočil. Došel jsem až k malému parčíku, jehož význam jsem nikdy nepochopil. Jako by okolo bylo málo zeleně a lesů. Za ty dva roky, co jsem tu byl naposledy, se hodně změnil. Vysázely všude odolné květiny, které nepotřebovaly moc světla a snesly nadměrné množství deště. Uprostřed se pyšnila rozlehlá fontána, nasvětlená desítky světel. Postavili sem několik laviček, které byly ale úplně k ničemu, protože se na nich stále držela voda. Mě to ale nevadilo. Sedl jsem si doprostřed parku, opřel se a zaklonil hlavu. Koruny stromů se zdály mohutnější. Zakrývaly téměř šedivé nebe. Které se nade mnou zlověstně sklánělo. Zavřel jsem oči.

 

Po několika minutách mi na obličej dopadla první dešťová kapka a po ní jako útokem další a další. Znáte ty prudké deště, které jsou vždy ve filmech a vypadají tak uměle? Ty jsou proto, aby herci vypadaly opravdu zmokle a déšť byl vidět. Tady ve Forks to bylo normální. Když pršelo, tak pořádně a nejlépe několik dní v kuse.

 

Sklopil jsem hlavu a zadíval se na hodinky. Půl třetí. V hrudi mě píchlo. Teď už by Alice vyšilovala, že nestihneme letadlo. Určitě by nás doslova odtáhla z tanečního parketu, teda jestli by Bella chtěla tancovat. Za pár hodin bychom byli na ostrově. Chtělo se mi brečet. Tak strašně jsem ze sebe potřeboval tu bolest dostat.

 

Zavřel jsem oči, a nechával chladný déšť dopadat na moje tělo. Ruce se mi sesunuly podél boků a já zavadil o něco vedle sebe. Rozlepil jsem víčka a sáhl po tom. Byly to noviny. Deštěm byly téměř rozmočené a trhaly se mi v ruce. Na první stránce byly dva články. V prvním psali, že objevili novou planetu, na které je možný život. Vyzývali čtenáře, aby si tam rezervovali pozemky. Na druhé straně psali, že je kvůli globálnímu oteplování zaplavena polovina Evropy. Dočetl jsem článek do konce a pak znovu. Je pravda, že jsem poslední roky žil díky Belle mimo realitu, ale že bych si nevšiml, že se zaplavuje Evropa?

 

Pak moje oči narazily na datum pod logem novin. Nejdříve jsem ho nemohl přečíst. Noviny se zrovna v tom místě roztrhly a rozdělily jej tak na dvě poloviny. Napřed jsem přečetl den, pak měsíc – to sedělo. Když jsem ale rozpoznal rok, noviny mi vypadly z rukou a plácly sebou do louže pode mnou. Rok 2109…

 

 

 

Shrnutí

Další kapitola

 

 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ztracen 3. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!