Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracen 2. kapitola

30.10.2009 (15:15) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3080×

2. kapitola

Stál jsem před našimi dveřmi a nechápavě zíral na jméno na zvonku.

Pan a paní Kellyovi

To není možné! Odstoupil jsem ode dveří a pořádně si prohlídl dům. Vypadal úplně stejně, až na pár maličkostí, kterých jsem si v tom spěchu nevšiml. V oknech se pohupovaly růžové záclonky a okna zdobily veselé obrázky z barviček na sklo. Před domem byla houpačka s malým pískovištěm, plným báboviček. Pod okny stály truhlíky s rozkvetlými muškáty a omítka byla o odstín tmavší.

Jestli je to nějaký Emmettův žert, tak přísahám, že ho zabiju. Určitě kvůli němu zmeškám obřad! Jak to udělal? Dal nějaké rodině jeden či dva milióny a přemluvil je, aby se sem na jeden den přestěhovali? Přesunul svatbu někam úplně jinam, převěsil záclony, postavil dětské hřiště a přemaloval fasádu? Rukama jsem přejel po zdi. Kdyby ji natíral včera, určitě by ještě nebyla úplně suchá. Ale ona byla. Na několika místech jsem dokonce spatřil odloupnutý, nebo ošoupaný kus barvy. Pod ní byla vidět ta, kterou jsem znal. Začínal jsem panikařit. To nemůže být pravda.

Odstoupil jsem ještě dál a skryl se mezi stromy. Rozhlédl se kolem sebe. Třeba jsem jenom někde jinde. Spletl jsem se. Třeba si někdo nedaleko od nás postavil podobný dům. To se stává. Jo, tak to určitě bude. Pátral jsem očima po okolí a nešťastně poznával každý strom a pařez kolem sebe.

Udělal jsem několik kroků do lesa za sebou, zády se opřel o kmen mohutné borovice a zavřel oči. Snad jsem si myslel, že až je otevřu, uvidím nazdobený dům, plný svatebčanů a hudby. Že uvidím Bellu, jak mě netrpělivě vyhlíží z okna. Že se za mnou rozeběhne rozzuřená Alice. Přetrpěl bych cokoliv. Nic z toho se však nestalo.

Otočil jsem se a dal se na zuřivý úprk lesem. Běžel jsem. Letěl jsem. Proplétal se mezi stromy a snažil se utéct tomu strašnému přeludu, který mě jako stín pronásledoval. Hrudník se mi svíral bolestí a smutkem. Když byla ta bolest nesnesitelná, klesl jsem na zem a zůstal ležet. Přál jsem si, aby mě vlhká zem pohltila. Bušil jsem pěstí do mechu. Rval jsem ho prsty. Drásal si nehty obličej. Bezmocně ležel a třásl se vzlyky.

Najednou mi pod oční víčka pronikla záře. Otevřel jsem oči a spatřil nad korunami stromů slunce. Zářilo tak jasně, jako by se snažilo vysušit všechen můj smutek. Sluneční paprsky dopadaly na mojí kůži a já viděl, jak se diamantově třpytí. Teprve až teď jsem se rozhlédl kolem a zjistil, kde jsem. Byl jsem na naší louce. Další rána do mého studeného srdce. Když jsem tu byl naposledy, byl jsem tu s ní.  Z hrudníku se mi vydral hlasitý vzlyk.

Zbývala pouze půlhodina do začátku obřadu a celá moje rodina i s nastávající ženou zmizeli. Dnešek měl být můj nejkrásnější den. Den, na který jsem čekal celé staletí. Místo toho tu teď ležím na studeném mechu a tělem mi otřásají vzlyky. Co se stalo? Co se sakra stalo! Kam odešli? Proč je v našem domě cizí rodina a tváří se, jako když jim to tam patří?! Udělal jsem něco, kvůli čemu odešli? Stalo se jim něco? Ublížil jim někdo? Až teď jsem si uvědomil, že vlastně ani nevím, jak dlouho jsem byl mimo. Mohlo to být pár hodin, klidně ale i dnů.

Složil jsem bezmocně ruce do klína. Na pravém rukávu saka jsem měl obrovskou díru. Musel jsem si ho roztrhnout, když jsem letěl lesem. Sundal jsem sako a odhodil ho na nedaleký pařez. Při dopadu se ozvalo tlumené bouchnutí. To mi přišlo divné. Znovu jsem se pro něj natáhl a prozkoumal kapsy. V jedné byla prázdná skleněná lahvička. Nevěnoval jsem jí pozornost a vytáhl další věc. Snubní prstýnky. Další rána. Otevřel jsem tmavě modrou krabičku a položil si je na dlaň. Jeden větší, druhý menší, jemnější. Ten jsem jí měl navlíknout. Zavrtěl jsem hlavou, vrátil prstýnky zpátky a zaklapl krabičku. Poslední věcí byla kreditní karta. Na první pohled jsem poznal, že patří Alici. Jak se její kreditka dostala ke mně? Chvíli jsem ji převracel v ruce a pak vrátil zpět do kapsy. V duchu jsem si dal předsevzetí, že ji Alici vrátím. Pak už tam bylo pouze několik drobných. Nic jiného.

Ve druhé kapse byla pouze jedna věc. Když jsem ji vytáhl, zavrtěl jsem hlavou nad svojí hloupostí. Mobil. Alice vždy trvala na tom, abych ho měl neustále u sebe, kdyby měla naléhavou vizi. Displej podivně blikal, možná to bylo tím, jak dopadl na pařez. Baterka byla téměř vybitá. Snad mi vydrží na jeden hovor. Zarazil jsem se. Komu zavolám? Nejraději bych volal Belle, ale co když je přece jen svatba jenom přesunutá a ona se upravuje? Určitě nebude mít mobil u sebe. Alice byla jistota. Vymačkal jsem její číslo a netrpělivě čekal, až mi to zvedne. Místo Aličina jemného hlasu se však ozvala hláška.

Volaná síť neexistuje. Prosím, překontrolujte si číslo.

Típnul jsem to a vymačkal číslo znovu. Zase nic. Zkoušel jsem zavolat Carlislemu. Nic. Stále ta samá hláška. Mobil ještě jednou slabě zablikal a pak zhasl úplně. „Sakra!“ zaklel jsem, tentokrát už nahlas. Měl jsem sto chutí hodit mobil do nějakého z okolních stromů a sledovat, jak se při nárazu rozpadá na kousky. Raději jsem ho ale dal zpátky do kapsy. Budu si muset někde koupit nabíječku.

Pak mě napadla spásná myšlenka. Jacob. Ten bude vědět, kde je Bella. Rozběhl jsem se lesem, ale vzápětí si uvědomil, že je už několik měsíců „nezvěstný“. Nepřenesl přes srdce to, že se Bella vdává a zmizel bůhví kam. Trochu jsem zpomalil, ale pak přešel zpátky do běhu. Když ne Jacob, tak to bude třeba vědět Sam, nebo Seth.

Zastavil jsem se až u hranice. Věděl jsem, že když tu budu chvilku stát, určitě si mě všimnou. Stál jsem tam asi deset minut a stále se nic nedělo. Udělal jsem krok dopředu a překročil hranici. Nic. Byl jsem zmatený. Copak nikdo nehlídkuje? Nikdo nehlídá? Udělal jsem dalších pár kroků, a když se nic nedělo, rozeběhl jsem se směrem k rezervaci. Když jsem tam doběhl, zůstal jsem ve stínu stromů a sledoval dění okolo. Neviděl jsem nikoho, koho bych znal. Soustředil jsem se tedy na pach a hledal ten, který by mi napověděl, že někdo z lidí přede mnou patří do smečky. Nikoho takového jsem však nenašel. Byl jsem stále víc a víc zmatenější.

Rozhodl jsem se tedy zeptat se někoho z místních. Odchytl jsem si asi patnáctiletého kluka, který šel zrovna okolo. Rozkrok měl až u kolen, stejně jako všichni ostatní. Že by se z rezervace stal hoperský gang?

„Ahoj, hledám Setha, nevíš, kde je?“

„Kdo?“ chlapec na mě hleděl nechápavě.

„Setha, nebo Sama, Jacoba, klidně i Billiho.“

„Jó, Jacoba znám.“ jeho tvář se rozjasnila. Oddechl jsem si.

Ohlédl se přes rameno a křikl: „Jacobe! Někdo s tebou chce mluvit!“ v dálce jsem viděl, jak se jeden kluk ze skupinky otočil a běžel k nám.

„Díky.“

„Není zač.“ ještě jednou mě sjel pohledem a odběhl pryč.

Trochu mě zarazilo, že je Jacob ve městě, když se tak dlouho neukázal. Čím blíž však ke mně běžící chlapec byl, tím víc jsem si byl jistý, že to není Jacob. Tenhle kluk byl malý a trochu při těle. Na nose měl brejličky a vypadal jako třídní šprt.

„Ahoj.“ zafuněl, když ke mně doběhl.

„Ahoj, promiň, hledal jsem Jacoba.“

„Já jsem Jacob.“ uchechtl se.

„Já myslel Jacoba Blacka.“

Jacobovi přede mnou zajiskřily oči. „Takže ty už jsi o nich taky slyšel? O smečce? Říká se, že odešli. Ti, co neodešli, zemřeli. Nikdo neví proč.“ jeho hlas zněl tajemně.

„Neposlouchej ho, mele kraviny, furt básní o nějakých vlkodlacích, nebo co. Je to magor.“ ozval se kluk, co šel okolo a praštil nepravého Jacoba do ramene.

„No. Děkuju.“

„Hm…“ zamumlal a odešel.

Otočil jsem se a šel lesem zpátky. Takže odešli? Odešli s mojí rodinou? Proč? Co je k tomu přinutilo? Co se stalo?!

Prosím o komentáře :)

Shrnutí

Další kapitola

Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracen 2. kapitola: