Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zrcadlo osudu - kapitola dvacátá

29.09.2009 (11:30) • LoA • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1914×

Čas jako by se na chvilku zastavil, pouhých pár vteřin jsem měla na to pohlédnout všem do tváře, pohlédnout do tváře mé rodiny. Možná naposled.

Další hlasité zavytí, pouhých sto metrů od domu! Edwardovi paže se napjaly a já cítila jak mě drtí obrovskou silou.
„Jdou sem“ zazněl opět ten mrtvý Edward, kterého jsem doposud neznala. 
„Jde sem jen jejich vůdce, Sam. V lidské podobě. Po jeho boku tu budou dva vlci, zbytek bude čekat venku. Jsou maximálně ostražití. Při sebemenším podezření sem vtrhnou.“
„Tak jdeme na ně, ne?“ Snažil se všem zlepšit náladu Emmett, ale i z něho vyprchal skoro všechen optimizmus a to je velice zlé.

Vlkodlaci se stále přibližovali, vzpomínala jsem na minulé setkání s nimi. To nebylo příemné. Pokud se nemýlím a mé upíří smysli mě neklamou tak se jejich počty zdvojnásobily. Ze sedmi na čtrnáct, to představovalo velkou přesilu. I kdybychom je zahnali někteří z nás zemřou. Díky mě.

Těžké dupání se už ozývalo pár metrů od domu. Několik vteřin uběhlo velice rychle a před námi stál muž svalnaté postavy a vedle něho se tyčili obrovští vlci. Atmosféra v pokoji byla naplněna obavami o ty druhé. Bylo tak lehké uhodnout, že žádný upír se zde nebojí o sebe, nýbrž o svou lásku a rodinu.

„Carlice, jak jistě dobře víte dohoda byla porušena.“ Pronesl s vážným hlasem alfa.
„ A to znamená jediné..“ nedokončil větu.
„Same, byla to nešťastná náhoda a-„ „Belle nic neuděláš ty pse, to mě nejdřív budeš muset zabít.“ Přerušil svého adoptivního otce Edward.
„Nešťastná náhoda?“ zařval Sam „Ten chlapec je mrtvý, ty odporná pijavice. Smlouva, která vznikla před lety byla porušena. Zabila člověka a za to neexistuje nic jiného než smrt!“ Sam se celý třásl. Zavřel oči a snažil se uklidnit, ostatní vlci jen vrčeli a probodávaly nás pohledy ze kterých čišela nenávist. Sam se pomalu přestával třást, otevřel oči a pohlédl na mě.
„Zabiju tě Isabello Swanová, stejně jako ty jsi zabila toho chlapce. Je jen na tobě jestli zemřeš ty samotná a nebo se zachováš tak, jak se od pijavic očekává, jako sobec. Zemřeš sama nebo s sebou do pekla vezmeš celou rodinu?“ 
„Ty jedem mizerný čokle!“ Edward se připravoval ke skoku, byl celý bez sebe zlostí a já nevěděla co dělat, nemohla jsem mluvit, nemohla jsem se hout. Jen jsem se modlila, aby Edward neudělal žádnou hloupost, která by ho mrzela. Jemně jsem jej pohladila po ruce a Edward se myslím malinko uklidnil.
Sam si očividně všiml Edwardova zaváhání: „Ten čokl, vám právě učinil nabídku, máte na výběr, zítra ráno zemřete všichni a nebo jen ona.“ Po té se otočil a vyběhl z domu, dva velcí vlci se vydali za ním.

„Zabiju ho!“ zařval Edward. Spalovala mě představa umíraní mých blízkých. Věděla jsem co musím udělat, co chci udělat! A to je ochránit svou rodinu, svého anděla s bronzovými vlasy, s božským úsměvem, svou jedinou lásku, svého Anaela. Věděla jsem, že tím zabiji nejen sebe, ale i tu obrovskou lásku, avšak oni budou žít. Za pár let na mě zapomenou a budou žít dál. Co vlastně nastane po smrti? Na tuto otázku brzy najdu odpověď.

„Bello ne! Zaječela Alice s Edwardem naráz. Edward mě chytl ještě pevněji než před tím. „Bells, prosím. Já tě nepustím.“ Zašeptal Edward.
„A co chcete jiného dělat?“ vyjekla jsem.
„Bojovat“ odpověděl Emmett klidě. Nevěřícně jsem se na něho otočila. 
„Nemůžete s nimi bojovat, chápeš, oni vás zabijí!“ hledala jsem jedinou tvář, která by smýšlela stejně jako já, ale marně.
„ No tak, Rose? Chceš ohrozit rodinu? Zabít ji?“ zašeptala jsem směrem k mé zlatovlasé sestřičce. „Chceš vidět jak Emmett umírá? Chceš poslední co uvidíš před smrtí vidět jak trhají tvojí lásku?“ 
„Bells, ty jsi taky má rodina. Sestřička, kterou jsem nenáviděla a teď ji miluji jako opravdovou sestru! Mám se koukat jak trhají tebe a nic neudělat? Ne s tím já žít nechci!“ křičela pro změnu ona na mě.
„Emmett umře, Rose!“ její výraz se změnil v bolestný. „Umře taky Alice, Esmé, Jasper, Carlisle a Edward!“ Proč je tak těžké pochopit, že je chci chránit, že nechci aby umřeli spolu se mnou. Proč? Tuto otázku si pokládám poslední dobou stále častěji.

„Bells,nemůžeš mě opustit, teď ne. Miluji tě. Miluji tě víc než svůj život. Po dlouhých letech jsem začal žít. Žil jsem pro tebe a ty? Ty nejen, že zabiješ sebe, naší lásku zabiješ i mne. Prosím, Bells. Dovol nám bojovat. Dovol bojovat alespoň mě. Dovol mi umřít s tebou. Už nepotřebuji k životu spánek, vzduch ba ani krev. Jediné co potřebuji k životu jsi ty. Bez tebe můj život skončí. Dal jsem ti své srdce, dej mi na oplátku tvůj život, prosím Bells.“ Ach Edwarde, proč nám nebylo dopřáno více štěstí. Proč? A je to tu opět. 
„Sestřičko, dovol nám bojovat“ zašeptal Emmett ze kterého vyprchal všechen vtip i humor. Nebylo to jeho ego co chtělo bojovat, bylo to jeho srdce. Pošlu je všechny na smrt? Nechám je umřít a nic proti tomu neřeknu? Pevně jsem Edwarda objala a plakala. Všechno to štěstí má skončit tak náhle? Neměla jsem do něho zamilovat. Umřela bych jen já, Bella Swanová. Edward Cullen by žil dál. 

„Ne, já nechci aby někdo umíral mou vinou“ řekla jsem rozhodně poté co jsem vzhlédla. Ze všech očí vyprchala radost, byl tu jen smutek a starost.
„Bello!“ zakřičel Edward, klekl na kolena a vjel si rukama do vlasů. „Copak to nechápeš? My nepotřebuje tvoje svolení, proč nepochopíš, že já bez tebe žít nebudu!?“ zakřičel nepříčetně. Ztuhla jsem.

„Bello, poslouchej mě“ promluvil ke mně Jasper. „ Sice jich je skoro dvakrát více než nás, ale sou mladí. Polovině těch kluků nebylo ani šestnáct. Nikdy pořádně nebojovali. Nebude to tak těžké, věř mi.“
„Ale“ chtěla sem zaprotestovat, když mě Alice přerušila.
„Jaké ale? Bello. Žádné, není. Ty si umřeš rychle, kdežto Edward bude umírat roky. To opravdu chceš? Chceš aby trpěl? Bello já zatím nevidím ničí smrt. Potom až to všechno skončí budeme rodina. A to napořád. Slibuju.“

Autor: LoA (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zrcadlo osudu - kapitola dvacátá: