Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zrcadlo osudu- Kapitola šestá

29.05.2009 (13:00) • LoA • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2128×

Edwardův pohled

.... Mít milujícího manžela, milující rodinu, přátele" Zašeptla zlomeně a odběhla. Kdyby mě Alice nechytila, asi bych teď skočil na Rosalii. Nenáviděl jsem ji za to, nevěděla nic, co se stalo a její slova byla krutá a co to sakra bylo s tou Tanyou?!
Nebyl jsem jediný kdo Rosalii za její slova nenáviděl. Dokonce i Emmett si v tuto chvíli sliboval, že hodně dlouho „nic nebude". Jasper se zoufale snažil zvládnout situaci obrovským přívalem pozitivních emocí. Neúspěšně.
„ Můžeš mi laskavě vysvětlit co to mělo být!" Vynadala ji Alice a naštvané jiskřičky ji pláli v jejích jantarových očích.
„ Co mělo být? Konečně vám někdo otevřel oči a žádný Arův mazlík tu nebude čmuchat!"
„Můžeš toho laskavě nechat, jsi tak povrchní, pyšná a ještě k tomu úplně pitomá?!"Byl jsem v naprostém záchvatu zloby. Emmett se nakrčil za blondýnou, prý pro jistotu." Není to žádný Arův pudlík! Nenávidí ho kvůli němu přišla o vše a on ji ničí i na upíra je to dost a ty jsi na ni sprostá! Závidíš jí? Že ona si získala mou pozornost a ty ne? Tak ti něco povím „sestřičko" ty by si s přehledem vyhrála kde jakou soutěž krásy, ale uvnitř jsi stará, zlá, ošklivá stařena!" Její myšlenky nebyli vůbec takové jak jsem čekal nebyla v nich nenávist, nemyslela na nic, bylo tam pusto a černo, žádný pohyb, žádná barva. Pohlédla na nás prázdným, nepřítomným pohledem a odešla, ne jako upír, ale jako člověk, pomalu.

Bellin pohled

Utíkala jsem tím zeleným bludištěm. Nevěděla sem kam ani kudy. Běžela jsem pryč. Smutek mnou cloumal, nechtěla jsem myslet. Její slova bolela a nechtěla jsem si to připustit, to, že Edward má přítelkyni bolelo aniž by mělo. Tanya, uměla jsem si ji představit, strčila by do kapsy kteroukoli miss i s prstem v nose.A já? Jako člověk ošklivá jako upír průměrná bych neměla šanci. Sakra, co to je? Jsme- nebo jsme byli po těch pár dní přáteli a to jsem byla maximálně šťastná. Další červ, který mě bude zžírat zevnitř?
Měla pravdu jsem pro něj nebezpečná, musím odejít. Jedinkrát se nezachovám sobecky. Myšlenka,že už nikdy neuvidím členy Cullenovic rodinky mi doslova podrazilo nohy. Svalily jsem se do zeleného kapradí, na různé větvičky a černou zeminu. Černá. A já bláhová si myslela, že můj život chytne trochu barevnější odstín. Otřásaly mnou vzlyky. Zas jen smutek, jen tma. Sama budu proplouvat věčností.

***

Popadly mne dvě mi tak známé ruce, ale přece jsem si nemohla vzpomenout čí. Na jako dlouho si mne smutek vzal do svých spárů? Byly to vteřiny? Minuty? Hodiny? Dny? Měsíce? Roky?! Ach. 
„Můj" neznámí mne někam pokládal, pohodlná postel s fialovým povlečením, počkat! To znám. Zasténala jsem.
„Bells, to bude v pořádku jsem tu. Už ti nikdo neublíží. Slibuji." Zašeptal líbezným sametovým hlasem můj strážný anděl. Stále jsem byla mimo, pryč. Tolik mi chyběl spánek, jen zavřít oči a pohltí mne můj vlastní vysněný svět plný barev. Bylo mi jedno, že překračuji nepsané hranice, které jsme si nestanovili, položila jsem hlavu na jeho hruď.
„Děkuji"vděčně jsem zašeptala. Cítila jsem jak se pohnul, ale nechtěla jsem otevírat oči takže nevím proč.
„Děkuji?"
„Za to, že jsi, za to,že si mne nenechal ležet v tom lese. Za to, že s tebou jsem okusila štěstí. Ale nevadí to té tvé přítelkyni? Pověz mi něco o ní?" Ztuhl, špatné téma? „Nemusíš o ní mluvit, jestli nechceš."Dodala jsem rychle.
„Bells, žádná není. To Rosalie si vymyslela. Já ani nevím proč, závist? zloba? pýcha? Vše dohromady ?"Otevřela jsem oči a sedla si do tureckého sedu. Žádná přítelkyně není? „Ale" chtěla jsem něco namítnout.
„Psst," položil mi ukazováček na rty, „Bello, prosím zapomeň na vše co ti má sestra řekla, prosím."Zavrtěla jsem hlavou.
„Víš co je na tom nejhorší? Ona měla pravdu, jsem pro vás nebezpečná." „Bello!" zvýšil hlas
„ Edwarde, slibuji ti, že až to pro vás bude nebezpečné odejdu, ale nyní jsem velice sobecká a nechci odtud odejít." Usmál se.
„Mám to, ale štěstí" a šťouchl mi do žeber. To neměl dělat! Rozpoutala se polštářová bitva. Polštáře se trhaly, peří lítalo a my jsme v té spoušti leželi na zemi v obrovských křečích smíchu.
„Vítěz" zvolal zvesela. Opět jsem vyprskla v obrovský záchvat smíchu.Až jsem žasla jak se mi zlepšila nálada.
„Vítěz?" A laškovně jsem zahýbala obočím. Strhlo se další kolo. A další a další. „Budu muset jít nakupovat, kvůli někomu, že?"Zanaříkala jsem, nevině se usmál. Potom zvážněl, zahleděl se směrem kde byly nástěnné hodiny. Bylo něco okolo páté hodiny ranní . Musím jít, ještě musíme něco doma dořešit, kdyby bylo na mě zůstal bych ale.." usmála jsem se, „jen jdi" „V sedm se pro tebe stavím a odvezu tě do školy" Mrkl na mne a zmizel. Škola..Sakra ŠKOLA! Jak dlouho jsem tam nebyla? Týden, týden jsem si užívala radovánek s Edwardem a zapomněla jsem na školu.Ty neomluvené hodiny. Jak jsem mohla zapomenout na školu? Klídek Bello, něco vymyslíš, jela jsi za rodiči do Evropy a omluveku nějak zfalšuješ. Dobře.
Mnohem důležitější věc- co jsi vezmu na sebe? Má skříň měla jen samé černé kousky a po barvách, na které jsem se těšila, ani památky. Během několika hodin jsem kompletně změnila pohled na svět. Chyba? Já nechci jít v černé, má nálada by se skvěle odrážela ve žluté, ve veselých barvách. Začala jsem pobíhat po domě, i když upíří rychlostí pořád jsem byla ve skluzu , bylo šest třicet. 
Sakra, sakra, Swanová hledej! Povzbuzovala jsem se v duchu. Běžela jsem do garáže a...byla tam. Stála tam krabice se starými věcmi, má poslední možnost. Střemhlav jsem se do ní vrhla a hrabala, hrabala, hrabala. Můj úlovek nebyl zářný, začala jsem uvažovat o černém stereotypu, ale pak jsem si představila „tu" Tanyu jak kráčí vedle Edwarda ve vyzývavém oblečku a sebe v černém kalhotovém kostýmku. Nevím proč, ale najednou ve mně vyklíčil pocit žárlivosti, a tak jsem popadla modrou mini sukni s modro-černým pruhovaným tílkem. K tomu jsem si vzala černé sako s bílými lemy a černé boty na podpatku s otevřenou špičkou. Jako doplněk mi posloužila černá čelenka a černá kabelka. Musím uznat, že na tu bídu to vypadalo celkem slušně, mrkla jsem na sebe v zrcadle, vyšpulila rty do polibku prohrábla vlasy a už zvonil domovní zvonek. „Už běžím!"Zavolala jsem a šla se těšit z Edwardovi přítomnosti.

Autor: LoA (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zrcadlo osudu- Kapitola šestá: