Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zrcadlo osudu- Kapitola sedmá

31.05.2009 (16:30) • LoA • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2378×

Bellin pohled

Cítila jsem jeho vůni a ještě více jsem zrychlila. Otevřela jsem domovní dveře a stál tam. Edward, ležérně opřený o své volvo ve tmavých riflích, světlé košili a kožené bundě. S jeho vlasy si pohrával vítr. Vypadal..nemohla jsem najít to správné slovo. Kdybych řekla, že skvěle, báječně nebo úžasně tak bych se rouhala.
„Ahoj Bells," zarazil se o obdivně si mne prohlížel. „Sluší ti to" dodal posléze s úsměvem. Kdybych byla člověk tak jsem červená až za ušima. Nikdy mi nikdo neřekl, že mi to sluší, obzvlášť někdo tak nadpozemsky krásný.
„Děkuji" vykoktala jsem ze sebe a nesměle se usmála. Chtěla jsem si otevřít dveře od jeho vozu ale předběhl mne a otevřel mi. „Prosím" a mrkl na mne.
„Ó, gentleman za každé situace" pronesla jsem a on se opět jen usmál. Rychlostí blesku seděl v autě a už startoval.
Mlčky jsme pokračovali ke střední škole ve Forks načež se mne Edward zeptal: „Dnes žádná černá?" tak teď jsem byla v koncích. Nemůžu mu říci, že jsem se oblékla kvůli němu a odhodila černý stereotyp! Rozhodla jsem se mu povědět poloviční pravdu.
„ Momentálně nejsem smutná tak proč černá? Ale musím akutně na nákupy" zajiskřilo se mu v očích, „příjemnou zábavu" dodal škodolibě a podíval se do zpětného zrcátka kde se odráželo kanárkově žluté auto, porshe? Nechápala jsem. Než jsem stačila něco namítnout, parkovali jsem na parkovišti, opět vylezl beze slova a teď už lidskou chůzí spěchal otevřít dveře pro spolujezdce. I když bylo poměrně brzy parkoviště bylo přeplněnější než obvykle nebo spíše za dobu mého pobytu tu. Hned vedle zastavil porshe a obrovský jeep. Okamžitě sem poznala řidiče všech aut. Ale Rosalie tu nebyla, asi nectěla pohlédnout na něco tak odporného jako jsem já a mě se opravdu ulevilo.
„Nazdar Bellčo!" hrklo ve mně při tomto oslovení, ale to už mě mačkal Emmett ve své náruči.
„Nikdy, ale opravdu nikdy mi takhle neříkej!!"osopila jsem se vysmátého Emmetta. A to už jsem slyšela jen obrovsky výbuch smíchu od všech přítomných. Stáli jsem tak u svých aut s úsměvy na rtech., když v tom Alice vyhrkla:"Takže Bello v týdnu bychom to nestihli ale od pátku do soboty jdeme nakupovat! Pár modelů ti pošlu aby jsi nejančila jako dnes." Zkoumala můj nechápavý pohled „neboj užijeme si to" Mrkla na mě, Jasper zamával, Emmet mi uštědřil šťouchanec do žeber a všichni odešli.
„Chudinko" řekl na oko vážně, ale já jsem viděla jak mu cukají koutky. „Co je na nákupech špatného?"
„Jsou dvě skupiny nákupů- nákupy na chvíli a koupíš si to co potřebuješ a ta druhá skupina je několika denní maraton a šílené vykupování všech obchodů" naprázdno jsem polka, nákupy miluji, ale představa šílené nakupující Alice mě vyděsila. Edward možná zpozoroval můj výraz a tak radši dodal:"Neboj se, přeháním" mrkl na mě. Moc jsem mu nevěřila. 
Parkoviště se už opravdu plnilo."Půjdeme?"Navrhla jsem a on mou nabídku jak jinak než přijal, nabídl mi rámě a já ho (nečekaně) přijala. Všechno jako by ztichlo a nebyl jediného studenta, který by nezastavil a s otevřenými ústy nás sledoval. Malá tmavovláska, myslím, že Jessica, se totálně zhroutila, potom zanadávala a nakonec s brekem odběhla. My s Edwardem jsme se uchechtli a pokračovali na hodinu. „ Kde máš první hodinu?" „ V budově C" odpověděla jsem nejistě. „ A potom?" beze slov jsem mu podala plánek areálu školy, jen se usmál a přijal ho a už nevrátil. Doprovodil mne na první hodinu a po hodině na mně čekal a tak to pokračovalo celý den.
Čtvrtou hodinu jsem měla literaturu a seděla jsem sama. Jaké bylo mé překvapení když si ke mně přisedla Jessica s napuchlýma očima a nehorázně rozmazanou řasenkou. A začala pištět: „ Jsi spokojená? Ty mrcho? Jsi tu jen pár dní a už si tady nárokuješ Eda?"Při tomto oslovení jsem se jen otřásla a ona si to nejspíše vyložila po svém a pokračovala, „už máš strach co? Víš já Eda miluju a on mě a taková nicka a šereda jako jsi ty mi tady nebude zaclánět! A jestli se k němu ještě přiblížíš zlámu ti ruce ááá....ostříhám vlasy a udělám ze života peklo!"dokončila svůj proslov vítězoslavně. Já se jen usmála a hodlala ji to vrátit, nasadila jsem jen zlověstný výraz a začala mluvit : „Ty mi zlomíš ruku? Uděláš ze života peklo? Tak poslouchej holčičko, já s Edwardem NIC nemám, ale on s tebou taky nic mít nebude! Jsi pro něj jen dotěrný parazit, který ho nenechá ani vydechnout. Kdy si konečně uvědomíš, žes nim mít nic nebudeš a najdeš si nějakého jiného kluka? Co?" zírala na mě s otevřenými ústy a já mínila si ještě malinko rýpnout „ Jo a neříkej mu „Ede", nemá to rád" dokončila jsem svou řeč, nasadila k tomu pohled, který říkal: „už si můžeš odsednout, neotravuj" a k tomu přidala nepatrné zavrčení, pomohlo to. Zbledla a odkráčela.
Sama jsem žasla co se to se mnou stalo, jsme jen přátelé tak proč si Edwarda tak nárokuji? Chovám se jako jeho žárlivá holka, jako mrcha. Na úvahy nebyl čas, zazvonilo a se zvoněním vkráčel do třídy profesor, Jessica se na mě ani nepodívala a po zvonění se vypařila pryč docela rychle. Po hodině na mě čekal Edward a děsně se usmíval. „Ta má z tebe respekt" a mrkl na mě, já jen nechápavě zírala než mi to došlo. „Tý..Ty jsi poslouchal!? Ty podvodníku" naoko jsem se urazila, zatvářil se kajícně. "Promiň" řekl sarkasticky a zatvářil se tak.. no nedalo se ani popsat jak vtipné to bylo. To byla poslední kapka. Zmocnil se mě takový záchvat smíchu, že takový jsem ještě nezažila. Málem jsem se skácela na zem a tam ležela v křečích a kolemjdoucí by se podivoval před mou labilitou. Naštěstí můj soukromý anděl mě podepřel a smál se spolu se mnou. 
Na obědě jsme si sedli spolu do odlehlého rohu místnosti a nevšímali si pohledů všech ostatních.Jeho rodina mi zamávala, tedy skoro celá, Rose si mě jen změřila pohledem o, kterém jsem nevěděla jestli je nenávistný nebo smutný či ztrápený, ale hádala jsem, že nenávistný.
Po obědě jsme s Edwardem měli společnou hodinu, biologii. Profesor nás musel několikrát napomínat jelikož jsme vedli „malou bitku" už ani nevím kvůli čemu ale vím, že to rozpoutal on. Po tom co vzduchem letěla má propiska a jeho zápisky pan profesor to už chudák nevydržel. „ A VEN!!!!!! Velice jste mě zklamal pane Cullene, vy, takový chytrý a slušný muž a chová se jako malé dítě. A vy slečno...VEN!" Oba dva jsme se zvedli, sbalili si věci a odešli. Promluvili jsme až na parkovišti. „Nechala jsem tam propisku" a opět jsme propukli v menší záchvat smíchu. 
Edward mě odvezl domů. Chvilku jsme seděli na lavičce a já se musela zeptat, „Edwarde?" „hmm?" odpověděl mi nepřítomně. „Už jsem ti řekla, že jsi můj nejlepší přítel?" s láskou se na mne podíval „Ty má taky Bells" a objal mě okolo pasu, já si položila hlavu na jeho rameno a přála si aby tato chvíle trvala věčně.

Autor: LoA (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zrcadlo osudu- Kapitola sedmá: