Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zrcadlo osudu-kapitola pátá

27.05.2009 (10:30) • LoA • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2078×

Bellin pohled

Jak se dá definovat pojem přátelství? To nevím, ale momentálně jsem nevýslovně šťastná. Mám to co jsem chtěla, Edwardovo přátelství a hrozba od Volturiových se přesunula ne na druhou, ale až na někde na desátou kolej, s tím jsem se nezabývala. Hodlala jsem si svého štěstí užívat, a to pořádně. Ale co když pořád ležím v tom lese a zítra se proberu do černého světa, bez Edwarda?
„Na co myslíš?" Vytrhl mne z přemýšlení melodický hlas.
„Na to, že se mi to zdá, že mi zmizíš, že to je jen „sen", iluze. Proberu se v lese sama, na mne bude vát smrdutý dech psů a toto všechno je jen má představa." Tomu co jsem povídala jsem začínala pomalu, ale jistě věřit. Edward na mě chvíli nechápavě koukal, poté mne jemně chytl za ruku.
„Blázínku, já ti nikam nezmizím, nic se ti nezdá.O minulost spolu jsme přišli, ale současnost a budoucnost s tebou si nenechám vzít." K této větě přidal i oslnivý, pokřivený usměv, děkovala jsem bohu, že sedím na zemi jinak by se mi asi podlomila kolena a já bych nyní ležela jako omámena drogou na trávě a přihlouple se usmívala. Až nyní jsem pochopila, že usměv který věnoval Jessice byla pouhá, ale i tak krásná napodobenina úsměvu. Ta pravá momentálně patřila mně.
„Půjdeme ?"
„Ano, ale kam?"
„ K nám, musíš se trochu - oficiálně -představit mé rodině." 
„Ale Edwarde, já si nemyslím, že to je dobrý nápad, já..já..myslím si, že jsem tvé rodině moc nesedla a..samozřejmě jim děkuji i tobě za mou záchranu a budu jim až do konce existence zavázaná, ale...."Koktala jsem a koktala, snažíc se naleznout vhodnou výmluvu.
„Bello, nemusíš mít strach, všichni jsou na tvé straně, skoro." Skoro? „Rose tam nebude, takže to bude v pořádku a i ona si tě oblíbí, jen chrání rodinu" A to už mne vzal a záda běžel se mnou na pospas mému osudu.
***
Stála jsem tam v tom domě, jindy bych se tu cítila uvolněně, dnes se mi div nervozitou nerozklepala kolena, když každý, upíří rychlostí se přemisťoval do obývacího pokoje. Jejich obličeje mne překvapily, nebyla v nich zloba, nenávist či opovržení, ale láská, lítost, porozumění avšak i nedočkavost, nervozita a zahanbení. Rose tu nebyla, to bych viděla něco jiného...
„Já, děkuji vám, že jste mě zachránili"naprázdno jsem polkla „musela jsem vám způsobit mnoho nepříjemností a to se omlouvám"
„Ale zlatíčko to je samozřejmost!"Zvolala hnědovláska, kterou by nejeden člověk rád pokládal za matku, podle Edwardova vypravování, Esme. Usmála jsem se na ní a pokračovala. „ A podle mého názoru" kradmo jsem se podívala na Edwarda „by bylo špatné a nefér jen poděkovat o odejít, a tak vám chci říci svůj příběh." Jen s trocha úpravami. Všichni se usadili do křesel a poslouchali, nikdo mne nepřerušoval. Bylo to dlouhé, ale nevypadala jsem, že bych je nudila.
„Ach zlatíčko, to je mi líto" vrhla se mi opět okolo krku Esme. Alice mi věnovala soucitný pohled.
„Takže Gabriel je mrtvý? „ Zeptal se smutně Carlisle, já jen mlčky s knedlíkem v krku přikývla. „ Při mém pobytu v Itálii jsme se stali přáteli. Párkrát jsme vyměnili korespondenci, ale tak jednou 20 let" dodal s úsměvem. Nevěřícně jsem se na něj podívala, jak se může usmívat když se dozvěděl o smrti svého přítele? On pochopil můj pohled a pokračoval: „Gabriel si vždycky přál mít dceru a ty jsi mu to přání splnila. V jedné konverzaci s ním se mi svěřil, že už ho žít omrzelo, jen přežívá, zabíjí lidi a to nechce, jediné co by si přál před smrtí změnit by bylo aby stvořil anděla, a to se mu povedlo. Jsi tu, Bells a on zemřel šťastný a za to ti já, jeho přítel, moc děkuji" Jeho slova mne dojala a dokonce dokázala ač trochu, ale přece odlehčit mému svědomí. 
Dále jsem si povídali už o veselejších věcech a všichni byli velice přátelští. I Jasper, zjizvený blondýn, sice měl drsný zevnějšek, ale byl velmi laskavý jakoby se dokázal vcítit do mých pocitů. Emmett..ač jsem ho jen chvíli už si ze mě dělal legraci jako bychom byli staří přátelé. Bylo mi tu dobře. Ne výborně!
Bylo už něco k večeru, všichni jsme se skvěle bavili, když cvakly dveře a přihnal se hurikán, hurikán jménem Rosalie. „Co tu ještě chceš?! " Nebyla to otázka ani konstatování, spíše jedovatá výtka a to „ještě" pravdu zdůraznila.
„Já.." nebyla jsem schopna slova.
„Rose, miláčku, to stačí!" Snažil se Emmett krotit svou manželku. Edward vrčel, dost výhružně. 
„Ne to tedy nestačí, takže mi poskytujeme azyl Arovým špehům? Jen Arovi řekni jak tu žijeme, že jsme rodina! A jdi nepřemáhej se vegetariánstvím, vysaj si nějakého nevinného obyvatele Forks, co třeba takový pan Newton, co? Nebo někdo jiný, náš spolužák? Ty zrůdo, kolik lidí už muselo kvůli tobě zemřít?!" Au, to bolelo. Zemřel jen jeden, upír. Všichni jen mlčeli zaražení jejími slovy. Edward vedle mě už skoro vibroval. Myslela jsem, že to je konec, ale nebyl. Jen jsem mlčela, nedokázala jsem jí odporovat. „ Vypadni . Vypadni a už se nevracej. Nech mou rodinu být. Nech Edwarda být, bylo mu bez tebe lépe a jak bude Tanye, že si jí sbalila a posléze zabila přítele." 
„Dost" vyjekli jsme oba s Edwardem, každý z jiného důvodu. Jako první jsem se chopila slova.
„ Já mám Edwarda ráda, co tu vykládáš jsou pouhé lži a do jeho soukromého života mi nic není, jsme přátele a jeho přátelství si cením i když jsme se sblížili sotva před několika dny přijde mi, že ho znám celý život, a tvé rodině bych neublížila ani nevíš jak bych si přála být na tvém místě. Mít milujícího manžela, milující rodinu, přátele" zašeptala jsem a vyběhla napospas svému smutku. Opět utíkám. PRYČ. Sbohem Edwarde...

Autor: LoA (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zrcadlo osudu-kapitola pátá: