Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zrcadlo osudu-kapitola osmnáct

19.09.2009 (08:00) • LoA • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1478×

Nemohla jsem odtrhnout oči od té zrůdy. Nemohla jsem prostě zavřít oči a dělat, že neexistuje. Nemohla jsem. Byla jsem. Stačilo jediné rozhodnutí, jediná změna plánu a ta dívka by neměla ty strašlivé oči. Pošetilé? Ne, to si nemyslím. Zradila jsem všechny, svou rodinu, sebe a jeho. Opět jsem pohlédla do těch karmínových očí, na dívku, která seděla opřená o zeď, pažemi objímala svá kolena, dívala se na mě prázdnýma očima. Byla jsem to já, byl to můj bídný obraz v obrovském zrcadle, které se táhlo přes celou stěnu mého starého pokoje. Nemohla jsem se vrátit domů, prostě jsem nemohla pohlédnout do těch očí, které mi tak věřily. Opět se mé oči střetli s mým odrazem.

„Už dost!“ zakřičela jsem a popadla barevnou vázu, kterou jsem vší silou mrštila proti tomu obrovskému zrcadlu. Můj obraz se roztříštil a miliony drobných střípků, stejně jako mé já.

„Už dost.“ Zašeptala jsem a začala vzlykat do dlaní.

***

Domem se rozléhala tma a ticho. Jen vítr ševelil listy v blízkém lese. Skleněnými okny sem nakukovala noc a v rozbitém zrcadle se odráželi hvězdy a velký stříbrný měsíc. Sem a tam se mezi rozbitým zrcadlem třpytily barevné úlomky vázy jako barevné démanty. Najednou se domem ozvaly tiše našlapující kroky, věděla jsem kdo to je, ale automaticky jsem se schoulila do klubíčka jako dítě, které se bojí výprasku. Kroky se stále přibližovaly až se ozvalo zakřupání skleněných střepů a kroky ztichly. Slyšela jsem zalapání po dechu a ucítila jemný větřík, sklánějící se osoby.

„Ah, Bells.“ Sklonil se ke mně a objal mě okolo pasu. Já jsem jen seděla bez hnutí a tiše vzlykala. 

„Ah, Bells. Prosím mluv se mnou.“ Zašeptal naléhavě andělský hlas. Odpovědí mu byl jen hlasitý vzlyk. Cítila jsem jak si sedl vedle mě a jednou rukou mě objal okolo ramen. „ Lásko, nikdo ti nic nevyčítá. Všichni chtějí abys se vrátila. Miluji tě. Prosím, řekni něco!“ řekl už o něco hlasitě a naléhavěji. „Jsem zrůda“ zašeptala jsem aniž bych vzhlédla. 

„ Nemůžeš za to, je to tvá podstata. To,co jsi ucítila necítí upír každý den. Nikdo nemá tak výborné sebeovládání aby čelil tomu co ty. Byl výkon, že jsi ho nezabila v tom výtahu.“ Musela jsem si odfrknout. „Chceš říct, že je to v pořádku, že se občas stane… to je jako kdyby si říkal ´no bože, jeden život sem, jeden tam ´“ vlna dalších vzlyků, „vždycky jsem si říkala, že nikoho nikdy nezabiji, že nebudu zrůda. Ale já ho musela srazit a nemohla jsem zavolat záchranku. NE! Já se musela zachovat jako odporný parazit. Zabila jsem ho! Zabila!“ Úplně jsem křičela a křečovitě jsem objímala Edvarda, který mě hladil po vlasech. „ Jak se asi cítí jeho rodina? Jeho nejbližší? Nejenom, že jsem vrah, jsem i zloděj. Ukradla jsem jim to nejdražší, ukradla jsem jim syna. A určitě měl přítelkyni, jak ta se cítí. Šeptali si slova lásky, říkal jí jak ji miluje a teď? Je mrtví a ona? Má zarudlé oči a stále si opakuje tu samou otázku. Proč? Proč zrovna on?-„ hlas se mi zlomil pod náporem nových vzlyků.

„Bells. Nikdy nikdo nezmění to co se stalo, je to osud. Osud, který tě zavál sem, do Forks. Ten, který mi dovolil milovat. Ten, který bere životy. Vím jak se cítíš, ta prázdnota, ten žal pro zmařený život. Vím, půjde to těžce, překonat to, ale pamatuj, nikdy na to nejsi sama. Jsem tu, miluji tě a vždycky tu budu. Slibuji“ Řekl tím svým sametovým hlasem a uchopil pramínek mých kaštanových vlasů o pošimral mě jím po tváři, jako by stíral slzy, které jsem neuronila a nikdy neuroním. To je cena, kterou musím platit ta to, že mohu milovat věčně milovat. Cena, která znamená smrt. Nikdy jsem nevěřila na lásku, na tu opravdovou lásku, osoba, která vás bezmezně miluje i když jste zrůda. Nikdy. A teď? Jsem její součástí, naplňuje mě, prostupuje mnou, pohlcuje mne! Ztrácím se v ní. Ztrácím se v jeho hlubokých očí, pouhá myšlenka na něho ve mně vyvolává eufórii. 

„Edwarde, strašně to bolí.“ Zavzlykala jsem opět. „ Strašně mě bolí jen představa, že odejdeš. A já… já si to zasloužím. Utěšuješ mne, že na tom nic není, být vrah. Měl bys být pryč a neutěšovat mě. Já-“ Umlčel mě dlouhým polibkem.

„Kdybych tě bezmezně nemiloval odejdu, ale já nemohu a nechci! Prosím, nech těch řečí o našem odloučení. Nevydržím to. Zvládneme to spolu. Navždy.“ Opět se naše pohledy střetly a jeho rty se přibližovaly jako magnet k těm mým. Pozorovala jsem jak Edward zavírá oči a jak se jeho víčka chvějí nedočkavostí, pár milimetrů od mých rtů se zastavil a mě do tváře vanul jeho teplý dech prosycený Edwardovou omamnou vůní. Tuto vzdálenost jsem prolomila a naše rty se znovu setkaly, jako by pro sebe byli stvořeny. Jazyky se vzájemně proplétaly a tančili spolu milostný tanec, který nabýval každou vteřinou na intenzitě. Jeho ruce putovaly po mém těle a zkoumali každičkou část mého těla. Ani mé ruce nevydrželi v klidu a vjely mu do jeho hebkých vlasů. 
Rty mého anděla opustily ty mé a líbaly mou bradu, čelist, směrem nahoru. Jemně mi líbal ušní lalůček, což ve mně vyvolávalo nádherné pocity. Potichu jsem vzdychla a cítila jsem jak se usmál. Pomalu opouštěl mé ouško a směřoval k mému krku, který zasypával něžnými polibky. Hladila jsem ho po zádech, po rukách, výskala ve vlasech a neměla jsem dost. Chtěla jsem ho. Jemně jsem Edwarda donutila věnovat se mým rtům, jenže tentokrát jsem převzala v tomto polibku všechnu iniciativu já. Náš polibek už nebyl tak jemný jako na začátku. Jazykem jsem objížděla jeho bezchybné rty a tiskla se k němu čím dál víc. Začala jsem rozepínat knoflíčky jeho sněhobílé košile, ale šlo to až moc pomalu a chtíč uvnitř mého těla byl neukojitelný, jediným rychlím pohybem byla košile dole a její bělostné cáry jsem odhodila někam pryč. Mé ruce zkoumaly každičký detail té alabastrové hrudi. Líbala jsem jeho bradavky a dráždila je jazykem, koutkem oka jsem spatřila jak zavírá oči a nepatrně zaklání hlavu. Byla jsem patřičně uspokojena, že mu mé dotyky nejsou lhostejné. Tato myšlenka vyburcovala můj chtíč na maximum. Objala jsem jeho pas mýma nohama a přitiskla se co nejblíže to šlo. Dlouhé minuty jsem se věnovala těm krásným rtům, té krásně hrudi. Po té se Edward přetočil na mě a začal ztrhávat blankytně modrý kostýmek, který si Alice zamilovala. Než jsem se nadála ležela jsem tu před ním nahá, oděna jen v měsíčním světle. Necítila jsem stud ani strach, jediné co jsem cítila byl nesmírný tlak a šimrání v podbřišku, měla jsem pocit, že za chvíli exploduji. Laskal má ňadra, líbal můj krk a já se vzrušením chvěla pod jeho rukama. Cítila jsem Edwardovo vzrušení až příliš jasně na to, abych to mohla zastavit. A já ani nechtěla! Dalším rychlým pohybem byl i on přede mnou bez jediného kousku látky. Neuvědomila jsem si to, ale opět jsem i když o něco hlasitěji vzdychla. Vzájemně jsme si pohlédli do očí a jediné co se tam zrcadlilo bylo obrovské vzrušení a chtíč. Povolila jsem sevření okolo jeho pasu a vyšla mu pánví vpřed. Vnikl do mě. A znovu, a znovu. Tempo zrychlovalo a zase zpomalovalo. Chytl mé hýždě a určoval rytmus, kterého jsme se drželi jako hudebníci hrající virtuózní skladbu. Toto byla skladba vášně a zde, ve svitu luny jsme se stali jedním. Najednou se můj alabastrový bůh napnul a ponořil se do vrcholové extáze. Hlasitě vzdech a volal slova lásky a mé jméno. Ještě další příraz a poté začal hladit mé nejcitlivější místo na mém těle. Stačilo pouhých pár letmých dotyků a všechno to vzrušení uvězněno uvnitř mého podbřišku vybouchlo a muselo ven. Vlilo se mi až do konečků prstů. Začala jsem se chvět ještě více a před očima se mi zatmělo, ta extáze mě ovládala a zabraňovala mi myslet. Vzrušení se vystupňovalo na maximum, prohnula jsem se v zádech a hlasitě vykřikla. Bylo to, to nejlepší co jsem kdy zažila, s krví se to nedá srovnávat. Stále jsem se chvěla a vzrušení pomalu opadávalo. Otevřela jsem oči a zahleděla se do očí mého milence, který se skláněl k dalšímu polibku.

Autor: LoA (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zrcadlo osudu-kapitola osmnáct: