Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zrcadlo osudu- kapitola druhá

05.05.2009 (12:30) • LoA • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2491×

Bellin poled

Vracela jsem se zpět na parkoviště s knedlíkem v krku a to jsem nevěděla co mně ještě dnes čeká. Zaparkovala jsem na konci parkoviště a rozvážným krokem se vydala na hodinu, biologii. Plánek mne zavedl ke středně velké budově, kdybych nevěděla, že je to škola, váhala bych. Na to ovšem nebyl čas, zvoní. Vstoupila jsem do třídy a hned jsem ucítila náš pach. Bezva. Přešla jsem k profesorskému stolku a podávala mu papír na podepsání a doufala, že mne hnedle pošle si sednout, ale mé tajné přání se nevyplnilo.
„Á, ty jsi ta nová studentka, doufám, že se ti u nás bude líbit, ale před tím než si sedneš tady k panu Cullenovi bych tě požádal aby jsi se celé třídě představila."Teprve teď jsem si všimla, že jediné volné místo je vedle upíra a představit se? Co asi řeknu?Jmenuji se Isabella Swanová, narodila jsem se roku 1930 a roku 1948 se ze mne stal upír. Mezi mé koníčky patří krev, knihy, krev, móda, krev a...krev.
„Jsem Bella Swanová, je mi 17 a moji rodiče podnikají v Evropě. Ráda čtu a nakupuji."Alespoň něco je pravda.
„Děkuji ti Bello, nyní si sedni" a jako na popravu jsem kráčela ke své lavici. Proč to musí být tak těžké? Rány, které už byly skoro zhojené jakoby se znovu otevřely. Jak bych si s těmito upíry rozuměla, určitě, jsou to vegetariáni. Dovedla jsem si představit sebe a tu černovlásku jak chodíme na nákupy. Když jsem se podívala na bohéma sedícího v lavici, stejně bych pro něj nebyla dost dobrá a určitě má nějakou přítelkyni. NE. Neohrozím tuto rodinu, nezničím dalšího upíra.
„Ahoj jmenuji se Edward Cullen- „spustil melodickým, sametovým hlasem proud otázek, ale než bych stačila podlehnout jemu, andělovi co se zatoulal na zem, podívala jsem se na něj pohledem, který ho měl odradit od snahy navázat se mnou kontakt.
„Víš, soustředím se na výklad, mohl by si mně nechat na pokoji?"Opáčila jsem ledovým hlasem tu nejpitomější výmluvu co jsem mohla.
„Aha, promiň," řekl zklamaně? Ne to se mi zdá, jeho otázky byly ze slušnosti- tedy spíš co stihl říci, Edward, to jméno se k němu hodí, krásné, tajemné. Celou hodinu jsem byla úplně mimo a z říše mé fantazie mě vytrhl až nepříjemný zvuk zvonku ohlašující konec hodiny, Edward vedle mne už neseděl.
Neotálela jsem a vyrazila na parkoviště kde sem zahlédla Cullenovi stojící u svých aut, pozorovali mne. Nasedla jsem do auta a co nejrychleji jsem opustila areál školy. Musím si zajít na lov,pomyslela jsem si mé oči sice stále neztratili nádech medu avšak hrdlo mně nebezpečně pálilo a to jsem si nemohla v přítomnosti lidí dovolit, nestane se ze mě zrůda, nikdy.
Ujížděla jsem směr Seattle a někde 10 kilometrů před ním jsem zastavila, sjela autem ze silnice a dál pokračovala po svých. Uháněla jsem rychlostí, kterou jsem milovala, vyhýbala se stromům, nasála provoněný vzduch a dvě míle severně jsem ucítila skupinku osmi jelenů, ti postačí. Vydala jsem se tím směrem a za pár desítek vteřin jsem dorazila na místo, vybrala jsem si největšího samce a mladou samici-její krev chutnala tak sladce. Až jsem se nasytila, obě mrtvoly jsem schovala pod kámen a vydala se zpět k autu a potom do Forks.
***
Další den byl hektický, odmítla jsem nejedno pozvání na rande, ale to nebylo to nejhorší, celý den sem se vyhýbala Cullenovým, nechápala jsem co mě k nim táhne, upíry nenávidím. Byli jako magnet, magnet, který mne přitahoval neuvěřitelnou silou a já nevěděla proč ani jak tomu zabránit. Vždyť je vůbec neznám, nezáleží mi na nich, ale stejně jsem je musela a chtěla chránit, a proto se s nimi nesmím stýkat.
Po škole jsem se ještě zdržela ve škole, nějak jsem opět nevnímala a opožděně sem se vracela k autu, když jsem slyšela rozhovor dvou upírů, který mne docela zaujal. 
„ Alice, jak to myslíš, že nic nevidíš?" ptal se trochu hystericky sametový hlas
„Prostě tak jak ti to říkám, vidím jen tmu" Alice?vta malá černovláska? Stáli deset metrů ode mě, přestala jsem dýchat a zůstala za budovou. O kom se to sakra baví? A jak nevidí?
„Jestli se má tendenci bratříčkovat s psi tak se jí na to můžeš klidně zeptat," prskala.
„Nebaví se semnou." „Aha jako kdybys ty slova potřeboval." Odpověděla sarkasticky.
„Neslyším její myšlenky!" Zakřičel nepříčetně. Chvíli nic a pak nastartoval a odjel. Alice se dlouho nezdržovala a vydala se také pryč."
Hufff..vydechla jsem i když jsem nepotřebovala kyslík a vydala se k autu. Tento rozhovor mi poskytl mnoho podmětů na přemýšlení, nevím to jistě, ale všechny indicie nasvědčovali, že rozhovor se motal okolo mě. Myšlenky? Edward slyší myšlenky? Vždyť to je šílené, no dobře, zas tak ne, jeden upír, který mě srazil na kolena to umí, upír, kterého nenávidím. Musela sem se ušklíbnout, když jsem si vzpomněla na Ara jak se razčiloval, když nemohl přečíst mé myšlenky, na Jane jak se dětinsky vztekala, že se neválím na zemi a nepálí mně žádný oheň.
***
Druhý den svítilo slunce, a proto jsem zavolala do školy, že se necítím dobře, nevím jak by reagovali na mně jako na jiskřící osobu kráčející ke škole. Rozhodla jsem si trochu zvelebit okolí mého domku, pracovala jsem vcelku bezmyšlenkovitě, všechny mé myšlenky se točily okolo jediné osoby, tedy upíra. Zmocnil se mne pocit prázdnoty když jsem si představila, že toto božské stvoření si myslí, že ho nenávidím. Rozhodla jsem se, zachovám se jako největší sobec, ale promluvím s ním. Hned zítra.

Autor: LoA (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zrcadlo osudu- kapitola druhá: