Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zrcadlo Osudu- kapitola devatenáctá

25.09.2009 (11:00) • LoA • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1321×

„Edwarde, prosím, pusť mě. Mám strach“ snažila jsem se vykroutit z jeho ocelové náruče, když se mnou běžel domů. Měla jsem opravdu strach, jak se ke mně zachovají.
„Bello, ničeho se neboj, zvládneš to“ snažil se mě přesvědčit tím svým sametovým hlasem.“
„Co když mě vyhodí a nebudou mě chtít už vidět, vždyť jsem je zklamala.“
„Jak už říkám po několikáté, ničeho se neboj. Všichni tě chápou a nikdo ti nic vytýkat nebude.“ A potom se zatvářil nějak podivně.
„Edwarde?“ zeptala jsem se vystrašeně. Opravdu budou Alice, Rosalie nebo Jasper tak loajální jako Edward?
„Věř mi, nikdo se tě nebude na nic ohledně té nehody ptát.“ A to už jsme vyběhli z lesa na štěrkovou cestu vedoucí k domu.
„Ehmm, Edwarde, Už mě můžeš pustit. Nikam už neuteču.“ Nedůvěřivý pohled. “Vážně.“ Vypadalo to jako když srovnává všechna pro a proti. „Stejně jsem rychlejší“ řekl šibalsky. Když mě pokládal na zem. Šla jsem velice pomalu a zhluboka sem dýchala, Edward jako by cítil mou nerozhodnost, a tak se držel několik kroků za mnou. Velice mě znervózňovalo, že neslyším žádné hlasy, jen svůj dech a křupání štěrku pod dvěma páry nohou. Zastavila jsem se jen několik metrů před dřevěnou verandou a otočila jsem se na Edwarda jako bych čekala, že mě zastaví. Ten je pokynul hlavou ať jdu dál. Naposledy jsem zhluboka nadechla, vyšla čtyři ebenové schody, které pod mým krokem nepatrně zavrzaly. Zlomek vteřiny jsem váhala, a potom jsem otočila železnou klikou ve tvaru lva. Dveře trochu zaskřípaly, ale lidské ucho by to ani nezaznamenalo.

Naskytl se mi pohled, který jsem opravdu nečekala. Celá rodina stála v řadě pod barevným transparentem na, kterém stálo: Vítej doma Bells, máme tě rádi. Všichni se na mě usmívaly a v jejich očích se zračila upřímnost. Zůstala jsem tam stát jako přikovaná s otevřenými ústy. Emmett se uchechtl, jak jinak.
„Vidíš, říkal jsem ti, že to zvládneš“ zašeptal mi něžně do ucha můj Anael.
„Já, nemám slov, je to překrásné“ řekla jsem unešeně a přejížděla pohledem všechny přítomné.
„Ale houby“ vyprskla Alice, jejíž obličej se změnil z andělského na ďábelský. „Mohla by jsi laskavě neměnit svá rozhodnutí? Ještě před pár minutami jsi byla přesvědčená, že utečeš a Edward tě bude chytat až někde v Mexiku a já zatím uspořádám ten nejlepší večírek všech dob!“ Edward se tvářil velice pobaveně. „Ty!“ ukázala má malá sestřička svým hubeným prstíkem na Edwarda, “ Si to ještě odskáčeš!“ zapištěla.
Musela jsem jednat, tvářila se opravdu fanaticky a nevyzpytatelně. Rozběhla sem se k Alicii a objala jí: „Vypadá to nádherně, sestřičko. Bude to ten nejlepší večírek pod sluncem, protože tu jsou lidé, které mám ze všeho nejraději“ Obměkčila jsem ji, usmála se a také mě objala. Najednou se všichni sesypali k nám dvou a byli jsme v obrovském obětí těch nejmilejších upírů co znám. Jak jsem jen mohla pochybovat, že mě zavrhnou, je to ta nebáječnější rodina co může existovat.

„Tak pojď si rozbalit dárky!“ pobídla mě Rosalie s nedočkavostí v hlase. Dárky! Panebože, já je pro ně žádné nemám. Zapomněla jsem na ně.
Aliciin pohled opět zpřísněl, „Nikam pro ně nepoběžíš, však nám je dáš později“ a mrkla na mě. To už mě vedla k dárkům zabalených v nádherném balicím papíře. Samotné zabalené dárky působily jako mistrovské dílo.
„ Tak to je od Edwarda“ podala mi Alice krabičku zabalenou v růžovém papíře, obmotanou stříbrnou stužkou. Otočila jsem se na dárce, který mě ze zadu objímal okolo pasu.
„Neměl jsi mi nic dávat“ chtěla jsem mu říci přísně, ale můj las zněl spíše něžně. Jen se usmál a políbil ně na tvář. Zavrtěla jsem hlavou a pomalu rozvazovala obrovskou stříbrnou mašli, která se zašustěním dopadla na zem. Teď už se ozvalo trhání balicího papíru, jenž se snesl na stříbrnou stužku. V rukou jsem držela černou sametovou krabičku, odklopila jsem víčko a vydechla. Na černém sametu se třpytilo stříbrné srdíčko na stejně třpytivém řetízku. Opatrně jsem tento přenádherný šperk vzala do rukou a po srdíčko přejela prstem. Ucítila jsem nějaká nerovnosti, a tak jsem jej otočila a to, co jsem viděla mě dojalo. Na zadní straně přívěšku bylo napsáno drobným písmem napsáno: I skrze čas je má láska věčná.
„Ach, Edwarde! To je…úžasné!“ otočila jsem se na něho a vtiskla mu vášnivý polibek.
„Ukaž já ti ho zapnu“ zašeptal po polibku. „Tak“ řekl po té, „Mé srdce ti už patří, nos ho. Až na věky věků.“ Nevěděla jsem jak se zachovat, jen jsem ho pohladila a zašeptala „Děkuju“ to bylo jediné. Vše se zastavilo, byla jsem jen já a můj princ na bílém koni. Nic krásnějšího jsem doposud nezažila. To co právě řekl se vrylo do mé upíří paměti, jako by láska v tuto chvíli vytesala v mém srdci pomník, který lásku k Edwardovi utvrdil. Chvíli jsem tam tak stála, pravou ruku položenou na přívěšku, koukajíc na Edwarda s ústy otevřenými. A to se říká, že upíří mysl je naprosto dokonalá. 


„Ták, Bello“ zašveholila nadšeně Alice. Až po netrpělivém zakašlání jsem odtrhla oči od Edwarda a uviděla jsem Alicí- tedy obrovskou krabici, za kterou se schovávala má malá sestřička.
„To je od Jazze a ode mě“ zatetelila se zvesela Alice.
„Děkuji, moc“ a vděčně jsem je oba objala. Už jsem se chystala otevřít balík, když v tom mě Alice zarazila. Nerozbaluj ho, ještě ne. Rozbalíš ho až přijde tvůj čas. Já ti řeknu.“ Podívala jsem se na ní s otázkami vepsanými ve tváři. Ta jen zavrtěla hlavou, „neboj se, nebude to dlouho trvat.“ Po té mě pevně tiskla ve své maličkaté náruči, když mě pustila začal mě mačkat i Jasper.
„Mám tě rád, sestřičko. Už se netrap s tím co se stalo.“ Věnoval mi upřímný úsměv a já mu ho vrátila, opravdu miluji svou rodinu.

„Teď je na řadě dárek ode mne a od Carlisla.“ Usmála se má adoptivní matka. Podala mi klíčky obmotané taktéž stříbrnou stužkou, já jen nechápavě pozvedla obočí. 
„No, je to vlastně i pro Edwarda. „To je od Jazze a ode mě“ zatetelila se zvesela Alice.
„Děkuji, moc“ a vděčně jsem je oba objala. Už jsem se chystala otevřít balík, když v tom mě Alice zarazila. Nerozbaluj ho, ještě ne. Rozbalíš ho až přijde tvůj čas. Já ti řeknu.
„Když už spolu ehm žijete, tak se nebude krčit v Edewardově pokoji“ Emmett se uchechtl. 
„Děkuju Esmé!“ Vrhla jsem se i jí okolo krku. 
„Carlisle!“ potom jsem pevně objala i jeho. „Nemáš za co, Bells.“ A pohladil mne po vlasech. 

„No, počítám, že teď budete chtít si prohlédnout pokoj. Emmett se opět zachechtal. To už jsem se na něho vztekle otočila, co se tu pořád tlemí.
„Carlisle, ještě ne!“ musejí dostat ještě dárek od nás“ a opět se ďábelsky ušklíbl.
„No tak, Bellčo“ zaskřípala jsem zuby „Pojď na mou hruď, sestro“ Nečekal až se hu a rozeběhl se ke mně, pevně mě objal, zvadl do vzduch a začal vesele tancovat.
„Jupí, Bellča už spí s mým bráchou, jupí.“ Vyjekla jsem. „No jo, promiň, já zapomněl. Mám tě rád“ dodal sladkým hláskem. I když to vyslovil docela pofidérně, znělo to upřímně.
„Emmett!“ zasyčela Rose „Okamžitě jí pusť, já ji chci taky obejmout!“ a vyběhla ke mně a k Emmettovi a prach sprostě mě mu vytrhla. A už mě mačkala.
„Tak a tady máš i něco ode mě a od Emmetta a podala mi krabici o podobných rozměrech, která byla od Al a Jazze. 
„Tenhle dárek si můžeš otevřít už teď.“
„Mmm, a hlavně ho budou potřebovat.“ Dodal můj bráška silák šeptem. Nechápavě jsem se na něho podívala, dožadujíc se další odpovědi. „No tak rozbaluj, rozbaluj“
Rozvázala jsem obrovskou mašli a roztrhala nádherný balicí papír, také v odstínu růžové barvy. Pomalu jsem sundávala víko a bála se co na mě zase ti dva přichystali, ale to co jsem viděla mi vyrazilo dech.
„Emmette, to byl tvůj nápad?“ zeptala jsem se se smíchem a v duchu počítala kusy nejrůznějšího spodního prádla. Edward mi položil bradu na rameno a opět mě ze zadu objal okolo pasu. Pohledl na obsah krabice a nepatrně se zachichotal, ale ne výsměšně, nýbrž uličnicky a dovedla jsem si představit ty plamínky plápolající v jeho očích. Carlisle mě pravdu, dnes ten pokoj opravdu využijeme.
¨
„Vidíte to!“ vykřikl zděšeně Emm. „Ten jeho pohled! Chlípnost z něho přímo sálá! U toho já být nechci! Zapištěl jako dvanáctiletá holčička. „Jo a mimochodem“ dodal už vyrovnanějším hlasem, „ To jsem opravdu vymyslel já a něco i vybral“ vychloubal se.
„A výjimečně to byl dobrý nápad“ pohladila Rose svého manžela po zádech a vtiskla mu polibek na krk. Emmett se celý rozzářil.
„ Jo a mimochodem, Edwarde, máš ve všem jasno“ začal náš znalec sexu vážně. „Jestli ne-„ nestihl dokončit větu.
„Myslím, že si vede velice dobře, Emmettku. Podle mého názoru mu nesaháš ani po kotníky.“ Odpověděla jsem se smíchem a políbila svého milence na tvář. Všichni se usmívali. 
„Ho, ho. Tak to bych netvrdil! Já toho jeho ptáčka strčim klidně do kapsy.“Až po obrovském výbuch smích si všiml toho dvojsmyslu. 

Smích najednou ustal a přerušilo o mnohohlasné vytí a údery těžkých vlčích tlap do vlhké půdy, které se stále přibližovalo. Alici se rozšířily oči hrůzou.

„Smlouva byla porušena.“ Zašeptal Edward mrtvým, tichým hlasem a přivinul mě blíže k sobě. Možná to byly naše poslední společné chvilky.

Autor: LoA (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zrcadlo Osudu- kapitola devatenáctá: