Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zrcadlo osudu-kapitola čtvrtá

23.05.2009 (12:00) • LoA • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2165×

Edwardův pohled

Běžel jsem jak nejrychleji jsem dokázal i na upíra velmi rychle, ale mě to přišlo jako když se ploužím. Po několika dlouhých vteřinách jsem doběhl na dohled onu místu. Ležela tam mrtvá? Jako v Aliciini vizi? Ležela bez pohnutí a nad ní se tyčilo sedm vlkodlaků, přemýšlejí co udělají s Bellou, jejich myšlenky byly odporné. S ještě větší rychlostí jsem se dopravil na mýtinu a stoupl si před Bellu do bojovného postoje a vrčel. Má rodina byla nedaleko a oni to věděli také, odběhli.Proti přesile neměli šanci. Nemělo cenu je pronásledovat, prozatím.
Teprve nyní jsem se podíval na Bellu a píchlo mne u mého ledového srdce, vypadala tak křehce, bezbranně, její mramorové tělo leželo v nepřirozené poloze a nejevilo žádné známky „života".Nechtěl jsem na to ani pomyslet. Ne, má čokoládová princezna není mrtvá. Ne, ne a ne.  
„Carlisle, je..je mrtvá?" 
„Já nevím, nepotřebuje dýchat ani by neměla cítil bolest v tomto stavu by mohla být dlouho a nikdy sem neviděl upíra zemřít takto, já opravdu nevím."
„Co to děláš" vyjekla na mne Rosalie když jsem si Bellu bral do náručí.
"Přece ji tu nenechám ležet!" vyprskl jsem jako by to nebylo nad slunce jasné. „Nic o ní nevíme, neslyšíš její myšlenky, není špeh Volturiových? A jak se k tobě chová, hmm..? Nenávidí tě! Sice se momentálně živí zvířecí krví kolik lidí už zabila? Jak dlouho ji Aro školil aby nás zničila? Já neohrozím svou rodinu, takže ti říkám nech ji tu ležet ať si sní psiska udělají co chtějí!" zavrčel jsem a chystal se na Rosalii vrhnou, ale Emmett se postavil na to ji bránit.
„Dost!" zavelel Carlisle autoritativním hlasem, „ nemůžeme ji tu nechat, jak by asi reagovali obyvatelé na mrtvé děvče nedaleko La Push? Následovala by pitva a..? Jaké by bylo překvapení, že je tvrdá jako kámen? Už ji tu nemůžeme nechat jen z toho důvodu abychom neohrozili rodinu, Rose ." „Nemyslete si, že ji budu milovat" zasyčela a odběhla. Tuto první bitvu jsem vyhrál.

Bellin pohled
Konečně jsem otevřela oči, tak takto vypadá nebe? Peklo? Rozhlížela jsem se po světlém pokoji a byla jsem upřímně zklamaná, žádné kotle a ohně jak jsem si představovala peklo ani žádná modrá obloha a bílé, naducané mráčky jak jsem si představovala nebe. Jen pokoj sladěný do béžova, domácí kino, bílá skříň a NE!
Myslela jsem, že e to halucinace, tam na zemi, on nemůže být mrtvý! Tak jsem to nechtěla.
„Díky bohu" vydechl, aha tak to jsem asi v nebi.
„Ne" 
„Co se děje?" odvětil chlácholivě. 
„TY tu nemáš být, ne, ne, tak to nemá být."
„ Chceš abych odešel?" zeptal se zklamaně.
„NE!" Ani jsem nevěděla co dělám a skočila mu okolo krku, vždyť už nám tady nic nehrozí. Pevně jsem se k němu tiskla on mé obětí nerozhodně opětoval.
„ I když to není správné, jsem strašně ráda, že jsi tu se mnou, ach, Edwarde, neměl si se mne pokoušet zachránit, mohl jsi žít" vzlykala jsem. On se mne jemně odstrčil a jeho karamelové se vpíjeli do těch mích. „Bello? Jsi v pořádku? jsi živá, nikdo neví co se s tebou stalo ani Carlisle a-„ počkej chceš říci, že jsem živá? Ach né.."plakala jsem bez slz, „Edwarde, bude lepší když na tu mou chvilkovou slabost zapomeneš a já půjdu a..a..bude zas ta tichá hodina biologie jako před tím" řekla jsem tím ledovým hlasem jako tehdy v biologii, vstala jsem a chystala se odejít, když on mě chytil za ruku a tím mě donutil zastavit se. „Bello, řekni mi co se děje, prosím, já vím, že ta Bella, která je milá a přátelská je tam někde uvnitř a je mi jedno co je pro mě bezpečné a co ne, ale já už se od tebe nedokážu držet dál, ignorovat tě,"
Smutně jsem se na něj podívala „není to veselý příběh." Nevěděla jsem zda mu to dokážu říct, ale...jaké „ale"? žádné není. A také nechci aby to slyšela jeho celá rodina, „půjdeš se projít?" zeptala jsem se.
Obdařil mne úsměvem, který by dokázal probudit i mé srdce, celé z ledu. Vyšli jsme z pokoje a i z domu a už jsme pokračovali lidskou chůzí po štěrkové cestě. Bylo ticho. Nikdo nevěděl jak začít. 
„Nikdy jsem tě neviděl v ničem jiném než v černém oblečení" a podíval se tázavým pohledem na můj, nyní pořádně roztrhaný kostýmek z Francie.
To bylo jak bodnutí dlouhým, zahnutým, rezavým nožem, „ Už nějakou dobu má nejoblíbenější barva je černá" řekla jsme bolestně. Vypadal jak dítě, které se ptá na co nemá, v jeho očích bylo cosi smíchaného s lítostí a to se mísilo zahanbením i zoufalstvím, na dně pod tím vším se zrcadlil obrovský otazník, a tak ohrožuji nejenom sebe, ale i jeho s rodinou, prozradím mu, ale jen to co bude nutné. Pokynula jsem ke spadlému stromu co byl přes cestu, oba jsme se posadili a já začala vyprávět svůj ne příliš šťastný příběh.
„Narodila jsem se roku 1930 majiteli továrny na výrobu nábytku, má matka všemi oblíbená na večírcích a otci byla ozdobou. Měla jsem krásné dětství, ale potom přišla 2. světová válka a prarodiče z otcovi strany byli židé, mi tedy míšenci. Otci sebrali továrnu a skoro celou válku jsme se schovávali ve Francii.Jednoho dne k nám vtrhli vojáci, to bylo naposledy co jsem rodiče viděla. Mě odvezli pryč, nic jsem neviděla až po dlouhé době jsem se konečně narovnala a vystoupila jsem z nákladního auta. Okolo mne stálo mnoho lidí, všichni následovali krásnou ženu, která nás vedla starobylým městem k velkému a krásnému hradu. Ocitla jsem se tam jako oběť. A tam jsem ho po prvé uviděla, nikdy jsem se nedozvěděla proč mne proměnil, prý že ve mně jeden upír cítil nějaký potenciál a, že mu prostě bylo líto plýtvat mou krví. Tři dny, které mi přišli jako věčnost a potom jsem byla upír, Gabriel mě se vším seznámil a držel nade mnou ochranou ruku. Ve společenském postavením byl hned za Arem a Aro to věděl a nenáviděl mne.Ze začátku to bylo peklo, hnusilo se mi zabíjet lidi, a tak mi Gabriel poradil ať zkusím zvířecí krev, že jemu se to přijde odporné, ale ať zkusím vše. Následovalo šťastných třicet let s Gabrielem, choval se jako otec, když mě učil ovládat můj štít, jako přítel když mi bylo nejhůře. Milovala jsem ho jako otce a přítele. A pak...zamřel...mou vinou. Můj štít byl velmi..Prostě sem ho nedokázala ochránit. Utekla z Itálie a snažila se žít dál s pocitem viny a ztrátou toho nejbližšího. Volturiovi mne hledají,hledali a budou hledat, protože Aro už ví jak silný dokáže být můj štít, i když to nevím ani já sama. Právě proto jsem pro vás nebezpečná, je jen otázkou času kdy Volturiovi vyrazí na „lov"." Chvíli bylo ticho, on se díval do dáli, přemýšlel.
„Už jsem ti řek, že nějaká neznámá, silná síla, které se postavit nedokážu ani kdybych chtěl mě nenechá od tebe se držet dál. Čekal jsem na tebe sto let, Bells. Přátelé?"
„Přátelé" odpověděla jsem šťastně.

Gabriel Volturi

Autor: LoA (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zrcadlo osudu-kapitola čtvrtá: