Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je nespravedlivý - 7. kapitola

06.11.2009 (21:45) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1979×

7. kapitola – Schůzka

Pohled – Bella

Ta nádherná chvilka, kdy jsem cítila jeho ústa na těch mých, kdy jsem si myslela, že všechno bude zase dobré, skončila dřív než ještě začala. Uprostřed vytouženého polibku mě od sebe Edward odstrčil a třel si své rty. Vypadalo to, že se ode mě chce očistit.

To už na mě bylo moc. Zhroucená jsem padla na nejbližší pohovku a slzy mi z očí tekly už automaticky.

„Bello, prosím, promiň mi, jestli můžeš. Já, já prostě nemůžu, nemůžu jí zahýbat, nejde to. A není to tím, že bych nechtěl, prosím, věř mi, já to vážně nedokážu. My dva už, už prostě nemůžeme být spolu. Hrozně mě to mrzí. Vůbec nechápu, jak jsem ti tohle mohl udělat, byl to jen takový slabý okamžik, já, moc se ti omlouvám...“ Edward blábolil páté přes deváté, a mně tím trhal srdce na miliony kousků. Chtěla jsem mu rozdrápat obličej, ale na to jsem sama neměla sílu.

„Takže co, jak to teď s námi bude? Protože ať chceš, nebo nechceš, čekáme spolu dítě, a já bych ráda věděla na čem jsem. Odjedeš ty, nebo mám odjet já?“ zeptala jsem se ho chladně, a on na chvíli ztuhl na místě.

„Odjet?“ vykoktal zmateně.

„No jistě, předpokládám, že už se nemůžeme vídat, takže, jakou jinou možnost vidíš?“ Můj hlas nabíral stále zlostnější tón. Nechápala jsem, na co si to Edward hraje. Jednu chvíli mě nechce, a tu další už vypadá ublíženě z toho, že se zmíním o mém nebo jeho odchodu.

„Nemusíme nikam odjíždět, Bello. Já ti jen chtěl říct, že už s tebou nemůžu nic mít.“ řekl rozpačitě. Vytáčel mě.

„No teď se mnou už ani nic mít nebudeš, ale za pár měsíců, se mi narodí naše, zdůrazňuji NAŠE, dítě! Takže fajn, pojedu já.“ Byl tak tupý, nebo mi chtěl způsobit co největší bolest?

„Ale ne, prosím, neodcházej. Já bez tebe nemůžu žít!“ Cože? Tak to si snad už vymýšlí ne?

„A Edwarde, nechtěl bys toho náhodou trochu moc?“ Už jsem nebyla zhroucená bytůstka na pokraji sil, teď jsem začínala být rozzuřený býk. „Nejdřív řekneš, že mě nemůžeš mít, a potom zase, že beze mě nemůžeš žít, a ke všemu ještě miluješ tu svou Ashley, takže, co teda chceš?!“ dodala jsem hlasem plným vší té nenávisti, zloby a bolesti.

Edward sklopil hlavu a nic neříkal, vypadal, že přemýšlí. Vždy když tohle udělal, bylo mi líto, teď bych mu ale nejradši nafackovala. Byl tak sobecký! Vůbec nemyslel na druhé!

„Asi bych se měla jít podívat za Jakem, takže, až se rozmyslíš, co vlastně chceš a čeho se laskavě vzdáš, tak mi dej vědět.“ otočila jsem se a odcházela pryč. Neřekl ani slovíčko, nic. Jen tam tak stál a zarputile mlčel.

Odcházela jsem tím nejrychlejším krokem, jaký jsem svedla. Ale za Jakem jsem teď jít nechtěla. Tušila jsem, že se dřív nebo později objeví u dveří našeho domu, a chtěla jsem na to být připravená, protože mu budu muset všechno vysvětlit. A teď jsem na to připravená vážně nebyla. Moje nervy by to teď už neunesly.

Šla jsem domů, kde jsem zapadla do svého pokoje a s hlavou v polštářích přemýšlela o mém dosavadním životě. Jaké jen jsem měla štěstí, které se dokázalo tak lehce proměnit v neštěstí. Pravou ruku jsem přiložila na mé zatím ještě stále ploché bříško. Nemohla jsem uvěřit tomu, že za rok touto dobou už budu mít na starosti malou holčičku nebo chlapečka. A budu na ně sama, protože ať jsem chtěla nebo ne, Edward zůstane určitě s Ashley, tím jsem si byla jistá.

K večeru mi zazvonil mobil. Podívala jsem se na displej a tam bylo neznámé číslo. Vteřinu jsem přemýšlela nad tím, zda to mám vzít či nikoliv, ale nakonec jsem to přece jen vzala.

„Haló?“ pokusila jsem se o co nejklidnější tón. Ale nikdo se neozýval. Slyšela jsem jen nádech, jako by ten někdo už byl odhodlaný k tomu, že něco řekne, ale pak zase vydechl a vzdal to. A já to taky vzdala. Zavěsila jsem a hodila mobil do kouta. Podvědomě jsem tušila, že to byl někdo, kdo mě moc dobře zná. Ale nechtěla jsem myslet na to, co by mi řekl, radši jsem se znova zahrabala do polštářů a deky, a i přes můj obrovský údiv jsem usnula.

Druhý den ráno jsem nemusela brzo vstávat, byla sobota. Umyla jsem se, oblékla a učesala se a šla nachystat snídani pro mě i pro mého milovaného tatínka.

Sešla jsem ze schodů a uviděla Jacoba, jak sedí v křesle u televize a sleduje s Charliem baseball.

„Jaku, co ty tady?“ vyhrkla jsem překvapeně. Jacob i Charlie se na chvíli odpoutali od napínavého zápasu a podívali se na mě.

„Přišel tě navštívit. Ale ty jsi ještě spala, tak jsem mu řekl, ať počká. V lednici už máš snídani, něco jsme ti spolu nachystali.“ řekl táta a zase se otočil k televizi. Jacob mi věnoval dlouhý a zamilovaný pohled. Hned jsem se vyděsila. Měla jsem ho moc ráda, a to jsme se sblížili teprve nedávno, ale byl to jen můj kamarád, a já mu nechtěla zlomit srdce.

Vytáhla jsem z lednice jídlo a nasoukala ho do sebe. Jacob mě stále pozoroval. Po asi pěti minutách se zvedl a došel ke mně. Ale pak stejně mlčel, jen mi pořád koukal do očí, jakoby čekal, že začnu.

„Ehm... nechceš se jít třeba projít?“ zeptal se mě nakonec. Nezbylo mi nic jiného než kývnout. Na práci jsem nic důležitého neměla, a nechtěla jsem Jacoba zklamat, tak jsem prostě šla.

Vedl mě k lesíku, a já se jen začínala bát, co z něj vypadne. Doufám, že nechce rande, nebo tak něco.

„Takže, no... jak ti je, už jsi v pořádku?“ dostala jsem ze sebe a Jacob mi pohotově odpověděl.

„No jasně, my vlci to máme v tomhle ohledu snazší, i když ze začátku to se mnou vypadalo zle.“ řekl a usmál se.

„Já vím, strašně se ti za Edwarda omlouvám, nevím, co to do něj vjelo.“ Najednou Jake ztuhl a zastavil se.

„O tom tvým Edwardovi se přede mnou radši nezmiňuj, nerad bych ti ublížil. A neomlouvej se za něj, ať se mi omluví sám. To jako žárlil nebo co? Nebo víš co, zapomeňme nato, nebudeme to rozebírat. Já přišel kvůli něčemu jinému.“ Když to dořekl, nasadil zase ten samý sladký úsměv, ze kterého by šla každá jiná dívka do kolen. Ale ne já.

„Fajn, takže, o čem se chceš bavit?“ najednou se mi v krku usadil velký knedlík. Tomuhle tématu jsem se snažila vyhnout, a i když mi na otázku ještě neodpověděl, věděla jsem, co má na mysli.

„Bello, víš, já, teda chci říct... prostě by mě zajímalo, jak to mezi námi dvěma je. To jak jsi mě posledně začala líbat, to bylo, bylo to... no, ehm, úžasný. Sám jsem to chtěl udělat, ale bál jsem se, co na to řekneš, protože jsem mladší, a protože jsem žil v domnění, že miluješ toho, no ty víš koho... a proto mě to zaskočilo, ale příjemně mě to zaskočilo. Takže, co si o tom myslíš ty?“ Knedlík nezmizel, a já nebyla schopná slova. Nastalo to, čeho jsem se bála. Jacob je do mě zamilovaný, a já mu nemůžu tu lásku opětovat.

„Popravdě, nevím, co říct.“ kuňkla jsem a sklopila zrak. Jacoba to ale nijak nevyvedlo z míry.

„No, kdybys chtěla, tak si můžem zajít třeba do kina, nebo na večeři, nebo tak nějak...“ A co teď? Nechtěla jsem ho ranit, vždyť to by bylo strašně nefér, ten člověk mi přeci zachránil život! Ale na druhou stranu, jsem s ním nikam jít nechtěla, a kino nebo večeře, to už vůbec nepřipadalo v úvahu. Proč to prostě nemůže zůstat tak, jak to bylo předtím? Tolik jsem ho chtěla mít za kamaráda, na kterého bych se mohla spolehnout, ale za daných okolností, to už nešlo. A přiznejme si to na rovinu, mohla jsem si za to sama.

„No... jasně, tak fajn.“ Ani nevím, proč jsem to řekla. Mé sobecké já jít nechtělo, ale mé chytřejší já to pozvání muselo přijmout.

„Tak to je super! Takže, co třeba dneska v osm? Stavím se pro tebe a zajdeme nejdřív do kina a pak na tu véču, platí?“ Jacob byl okamžitě nadšený jako malé dítě.

„Jo, tak jo, platí. V osm...“ souhlasila jsem a v duchu se proklínala. No, nějak to holt budu muset vydržet.

Jacob dorazil přesně na čas, byl přesný jako fantomas. V osm hodin večer, na sekundu přesně, zatroubil na klakson ve svém autě, a já pomalu vyšla ven před dům. Neunikl mi ten užaslý pohled, který na mou osobu Jacob vrhal. Na sobě jsem měla tmavě zelenou blůzku a černé kalhoty k tomu. Vlasy jsem si sepnula do drdolu a pár pramenů jsem nechala jen tak vlát podél obličeje. Dokonce jsem se i trošku nalíčila. Ale naprosto vůbec jsem nechápala, proč to dělám, nechtěla jsem se Jacobovi líbit, a tohle se mu evidentně líbilo moc.

Otevřel mi dveře u spolujezdce, a jen co jsem nasedla, rozjel se plnou rychlostí směrem k Port Angeles. Cestou jsme nemluvili, jen mi řekl, že mi to moc sluší, a já pak raději zapnula rádio, abych se vyhla zbytečným rozhovorům.

Vzal mě na nějakou romantiku, jak jinak. Film jsem ale moc nesledovala, protože jsem nemohla přestat myslet na to, co bude následovat dál. Nějak jsem mu musela říct, jak se to všechno doopravdy má, ale teď už jsem zašla moc daleko, takže tím se má situace jen přiostřila.

Když film skončil, zvedli jsme se a pomalu odcházeli. Vyšli jsme ven před kino do chladného vánku, a já čekala, kde že to budeme vlastně jíst.

„Líbilo se ti to?“ zeptal se mě.

„No jasně, bylo to moc hezký.“ víc jsem ze sebe nedostala.

„Bello, chtěl bych ti něco říct.“ Zděšení. Panika. Myšlenka na útěk. To se mi v tu chvíli honilo hlavou. „Už dnes ráno jsem ti to chtěl říct, ale pak jsem se k tomu nějak neměl. Víš, ty se mi moc líbíš, a já se do tebe asi zamiloval, i když tos asi už poznala. A možná je předčasné ti to říkat, ale já tě... no víš, já tě asi miluju.“ Má noční můra se naplnila. Teď už mu nemůžu říct ne, to bych ho odrovnala tak, jako mě odrovnal Edward. Knedlík v krku se vrátil. Dokázala jsem jen kývnout. To ho pobídlo k tomu, aby pokračoval ve svém monologu.

„Já nevím, co ke mně cítíš ty, ale připadá mi, že ti taky nejsem úplně lhostejný...“ To měl pravdu, lhostejný mi nebyl, ale trochu jinak, než si myslel. „Tak, co to dát dohromady?“ V první chvíli jsem tenhle nápad za každou cenu odmítala, ale když jsem si vzpomněla na nejšťastnější pár pod Sluncem, Edwarda a Ashley, napadl mě ošklivý nápad. Co kdybych si něco začala s Jakem? Žárlil by zase Edward? Ujasnil by si třeba, koho vlastně chce? Pokud ano, byla tohle má naděje. Ale je nesprávné, takhle chudáka Jacoba využít, takhle mu zlomit srdce. Ale možná, že by mě pak nechal první, a to by znamenalo, že by z toho mě vinit nemohl. Ještě chvíli jsem nad tím uvažovala, a pak se nadobro rozhodla.

„To je výborný nápad, Jaku. Máš naprostou pravdu, asi se mi taky líbíš.“ řekla jsem najednou nadšeně. Nikdy jsem v herectví příliš nevynikala, ale když něco chci, tvrdě si za tím jdu, a já Edwarda doopravdy chtěla zpátky. A Jacoba to potěšilo. Věděla jsem, že to nebude jen tak, budeme se muset líbat a mazlit, ale proč ne? Najednou ze mě všechny obavy a výčitky svědomí spadly, a já tušila, že to věstí něco dobrého.

Už jsme chtěli jít od kina pryč, ale Jacob se najednou otočil, a řekl: „Jé, počkej minutku, nechal jsem si tam klíčky od auta. Hned budu zpátky.“ A tak jsem čekala a přemýšlela, jak velkou šanci na úspěch mám.

Jen co Jacob zmizel, ochladilo se. Zima byla tedy pořádná, modlila jsem se, aby restaurace nebyla příliš daleko.

Pak se daleko ode mě rozsvítila jakási červená světla, a já si uvědomila, že stojím na silnici, a proto jsem radši uhnula na chodník. Světla se stále přibližovala, a čím blíže byla, tím méně vypadala jako reflektory aut. Najednou mne obklopily tři páry temně rudě zbarvených očí.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je nespravedlivý - 7. kapitola: