Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je nespravedlivý - 5. kapitola

04.11.2009 (11:00) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1808×

5. kapitola – Další do hry

Pohled – Edward

Zrovna jsem spal, když mě ze snu vytrhl něčí křik ze zdola. Vzbudilo mě to a lekl jsem se, co se děje. Jen v kalhotách a nátělníku jsem vyrazil po schodech dolů. Stála tam celá moje rodina a Ashley. Alice z očí valily slzy, Esme tiše vzlykala a ostatní byli posmutnělí a zamlklí. Carlisle stál mezi dveřmi, pobledlý a s výrazem ještě smutnějším. Nechápal jsem, co se stalo.

„Co se děje?“ zeptal jsem se vyděšeně. Všichni vzhlédli k mé osobě a Alice spustila pláč nanovo.

„Pojď si sednout, Edwarde. Musíme si promluvit.“ řekl můj otec a sám si šel sednout na gauč, kde poplácal místo vedle sebe a mne tak přizval k nim. Takže se mě to týkalo taky.

„Fajn, o co jde?“ Každou minutou jsem byl vyděšenější. Alice na chvíli zmlkla, teď už jen slabě vzlykala spolu s Esme na jejím rameni. Vypadalo to, že snad někdo umřel.

„Nezatajil jsi nám něco, Edwarde?“ zeptal se mě Carlisle. Dlouho jsem uvažoval nad tím, co odpovím. Jen jednu věc jsem jim neřekl.

„Vy už víte o tom, že je Bella těhotná?“ V místnosti zavládlo naprosté ticho, nejspíš je to znovu trochu zarazilo. „Takže co? Stalo se něco s dítětem?“ Víc vystresovaný jsem snad už být nemohl, ale situace byla ještě horší.

„Cos to Belle napovídal? Proč jsi o tom nejdřív nepromluvil s námi? Kdyby jsi to někomu řekl, nebo vzal rovnou Bellu k nám a probrali bychom to společně, mohli jsme tomu zabránit, ale teď...“ Otci se zlomil hlas a nesouhlasně pokýval hlavou.

„Co?! Co se k čertu stalo?!“ V hlavě se mi střídaly nápady pro to, se asi tak mohlo stát, jeden byl horší jak druhý. A žádný z nich neskončil šťastně.

„Bella se pokusila o sebevraždu! Edwarde, chápeš to? Chtěla si vzít život! Kvůli tobě! Cos jí napovídal? Že se o ni nepostaráš? Že má jít na potrat? Nebo co?! Vždyť ona by tohle nikdy neudělala!!!“ Teď na mě řvala Alice, slzy už se jí znovu koulely po tvářích, měla už úplně rozmazanou řasenku. A to, co vypustila z pusy mě dostalo. Najednou jsem nebyl schopen slova, už zase. Nemohl jsem ani dýchat, už zase. Nemohl jsem udělat nic, už zase! Bella, že chtěla spáchat sebevraždu?! Kvůli mým hloupým řečem?! Ach ne, jak může někdo takový, jako jsem já vůbec žít?! Jaké na to mám právo? Měl bych umřít já, a ne Bella.

„Bella je m-mrtvá?“ nedokázal jsem si představit život bez ní. A to i přesto, že jsem byl stále poután k Ashley. Bella už byla neodlučitelnou součástí mého života.

„Ne, není. Jacob Black, člen naší smečky, ji našel v lese v bezvědomí s podřezanou rukou. Odnesl ji do nemocnice, ale Bella je na tom hodně špatně.“ Carlisle byl konečně zase schopen slova. Uff, tolik se mi ulevilo, Bella je na živu, to je hlavní.

„A to dítě?“ Musel jsem si přiznat, že se mi celkem líbila představa, že bych byl tatínkem, ale za daných okolností, to bylo jaksi naivní.

„I to dítě je v pořádku. Oba dva měli obrovské štěstí. Ale ty, Edwarde, vážně netušíme, co bys měl udělat.“

„Co bych měl udělat? No přece zajít za ní, ne?!“ Už jsem se chtěl zvedat, ale otec mě zadržel a znovu mě zatlačil do pohovky.

„To asi není dobrý nápad. Chtěla si vzít život kvůli tobě, nevím, jestli by tě chtěla mít u sebe. Navíc je u ní Jacob.“ Jacob? Nikdy jsem ho neměl rád, a teď jsem ho nenáviděl ještě víc. Byl s Bellou, zachránil jí život, určitě se seznámí a možná že spolu začnou chodit, možné to rozhodně je, no a to by pak spolu možná vychovávali naše dítě!! No to rozhodně ne! Bylo předčasné takhle uvažovat, ale to já chtěl být s Bellou, já! Ale jen co jsem na to pomyslel, ozval se i ten druhý hlásek uvnitř mé hlavy a našeptával, že jsem už dlouho nebyl s Ashley. A ta byla na dosah snáz. Ihned jsem si k ní přisedl a pevně ji objal.

Takže co teď můžu udělat? Sedět a čekat? Nic víc? Hezké...

Pohled – Bella

Když jsem otevřela oči, lekla jsem se a musela sebou cuknout. Těsně nade mnou se skláněl Jacob Black a utrápeně mě sledoval.

„Ahoj, doufám, že jsem tě nevylekal.“ řekl a odtáhl se.

„Ne, to je v pořádku, ahoj.“ Mírně jsem se na něj usmála a při tom si prohlížela své okolí. Ležela jsem v nemocničním pokoji. „Ach ne, to snad ne! Já žiju? No to snad není pravda!!!“ zaúpěla jsem a Jacob zvedl jedno své obočí. Bude si myslet, že jsem blázen, ale takhle to nemělo dopadnout, měla jsem odejít na onen svět a zůstat tam na věčnost. A místo toho tu  dřepím v hloupé nemocnici, a akorát tak se o tom zase bude mluvit po celém Forks, paráda. A proč tu se mnou vlastně je Jacob? Nechápala jsem to, nikdy dřív jsme se moc nebavili.

„Ehm, doufám, že to nebude hloupá otázka, ale co tu děláš?“ znělo to vážně asi hloupě, protože Jacobovi začali cukat koutky. Pak ale zvážněl a jeho výraz nasbíral pár vrásek.

„Víš, ty ses... ty ses chtěla zabít, a no... já ti to jaksi překazil, zachránil jsem tě.“ Aha, no, tak to je trapas. Zrudla jsem jako rajče.

„Tak to ti asi děkuju.“ řekla jsem nejistě. Vážně mi to bylo trapné, kdybych mohla, studem bych se propadla do země, a hodně hluboko.

„Víš, já nevím proč jsi to udělala, a jestli se o tom nechceš bavit, tak to ani vědět nechci, ale když jsem tě tam v tom lese uviděl, nehybnou, bezbrannou, já jsem si prostě nemohl pomoct. Nemohl jsem tě tam nechat, takže jestli se zlobíš, tak mi prosím odpusť.“ Jacob vypadal tak smutně, nedokázala jsem se na něj zlobit.

„Jak bych se mohla zlobit na někoho, kdo mi zachránil život? Měla jsem slabou chvilku, nakonec jsem ráda, žes tam byl a pomohl mi, vážně ti děkuju, jsem tvým dlužníkem.“ Jacoba jsem tím viditelně rozveselila. A jakmile se smál on, musela jsem se usmát i já, jeho nálada byla nakažlivá. Už při prvním pohledu mi byl sympatický, takový milý normální kluk.

Smích mě ale přešel, když do pokoje vtrhl Charlie, můj otec. V obličeji byl rudý vzteky, ruce zatínal v pěsti.

„Bello! Co jsi to proboha udělala?! Zbláznila ses?!?!“ spustil ještě než zabouchl dveře. Chtěla jsem mu to vysvětlit, ale on mi ani nedal šanci, hned změnil tón hlasu zase na starostlivý. „A co dítě? Je v pořádku? A ty? Jak jsi na tom?“

„Tati, já i dítě jsme v pořádku, už je mi dobře. A vážně promiň, byla to chyba, kterou už nebudu opakovat.“ Charlie pokýval hlavou a políbil mne na čelo.

„Zajdu si pro kafe, ano? Je toho na mě nějak moc, hned přijdu.“ oznámil mi a zase byl fuč. Zrudla jsem ještě víc, táta si asi vůbec nevšiml Jacoba.

„No, takže teď už vlastně stejně polovinu příběhu znáš...“ řekla jsem mu s očima zabodnutýma do země.

„Ty jsi v tom? Proto jsi chtěla spáchat sebevraždu?“ zeptal se a v ten moment zrudnul taky.

„Jo, ale to nebyl ten důvod, proč jsem chtěla umřít. Víš, ono je to trochu komplikovaný. Určitě ti došlo, že jsem byla s Edwardem, a že to dítě je jeho. Ale on, on se otiskl do někoho jiného a prostě mě nechal, takže, to je ten problém...“ Červená se line záře... Rudla jsem a rudla a rudla, víc už to snad ani nešlo.

„Aha, tak to je od něj pěkně hnusný. Ale hele, jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš mi to říkat.“

„Ne, to je dobrý. Možná se potřebuju vypovídat.“ A tak jsme povídali a povídali, pusu jsem nezavřela. S Jacobem bylo strašně snadné si povídat, nemusela jsem se nijak přetvařovat, šlo to samo od sebe. Ihned jsme se stali přáteli.

Za několik dnů mě pustili z nemocnice a já chtěla jít hned do školy. Ulívala jsem se dost, taky bych měla pokračovat ve studiu.

Jen co jsem s mým náklaďáčkem přijela na parkoviště ke škole, dorazil i Jacob. Zase jsme se dali do řeči. Stáli jsme tam a povídali si, až jsem najednou uslyšela pro mne známý zvuk kol. Přijíždělo Edwardovo Volvo. Když zastavil, vyšel z něj nejen on, ale i Ashley. Zavládl ve mě pocit pomstychtivosti, chtěla jsem mu to nějak oplatit. Po ruce jsem ale měla jen Jacoba. Jen co vylezli z auta, začali se ocucávat. To už jsem nevydržela.

Jacob mi ještě něco říkal, ale já se na něj nalepila a umlčela ho polibkem. Ani nevím, co mě to popadlo, ale když jsem otevřela oči a viděla, že na nás Edward zírá s otevřenou pusou, líbilo se mi to a já pokračovala. A Jacob se nijak nebránil, i on se přidal. Stáli jsme tam a líbali se, jazyky si vráželi až do krku, a já přitom pobaveně sledovala Edwardův výraz. Najednou pustil Ashley a rozzuřeně si to mířil k nám.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je nespravedlivý - 5. kapitola: