Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je nespravedlivý - 4. kapitola

02.11.2009 (11:00) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1873×

4. kapitola – Komplikace

Pohled – Bella

Ještě ten samý den jsem si koupila těhotenský test. Bylo mi to trapné, ale jinou možnost jsem neměla. Prodavačka si mě podezřele měřila, a jen co za mnou zaklaply dveře, byla jsem si jistá, že už mou osobu rozebírá se svou kolegyní u druhého pultu.

Byla jsem kapku nervózní z výsledku, i když už jsem ho v podstatě tušila. Menses se mi zpozdil už o dva týdny, to se mi nikdy předtím nestávalo, mívala jsem jej pravidelně. A to znamenalo pouze jediné. Ten test byl pouhým ujištěním.

Postupovala jsem přesně podle návodu a netrpělivě očekávala výsledek. Test byl jak jinak než pozitivní. Po zádech mi přeběhl mráz. Ale v podstatě mi to stejně ještě stále jaksi nedocházelo, místo toho, abych začala panikařit, byla jsem podivně otupělá.

Netušila jsem, co budu dělat. Jsem těhotná. S klukem, kterého neskutečně moc miluju, ale se kterým stejně nemůžu být. Netušila jsem ani, co řeknu Charliemu a Renné. Přemýšlela jsem nad možností interrupce. Ale od začátku jsem to dítě, vlastně ještě to embryo, milovala, chtěla jsem si ho nechat.

A co na to vlastně řekne Edward? A co řeknu já jemu? Ahoj, hele čekám s tebou dítě, budeš mi muset píchnout s výchovou? To asi ne...

Moje situace už snad ani nemohla být složitější. Aspoň tehdy jsem si to myslela.

Rozhodla jsem se, že zatím zůstanu tam, kde jsem. Nebylo to asi moc šťastné rozhodnutí, ale já ještě nebyla připravená někomu to oznámit. A hlavně jsem ho ještě nemohla vidět, ani ji, oba dva spolu musí být určitě neskutečně šťastní, a to by mé srdce neuneslo.

Pohled – Edward (o několik měsíců později)

Od doby, kdy Bella utekla z Forks uplynula už spousta dnů. Přestal jsem je počítat, ale tušil jsem, že to je něco kolem šesti měsíců. Všem se po ní moc stýskalo, hlavně Charliemu, chodil jako tělo bez duše, Bella mu moc chyběla. A ne jen jemu. Neskutečně moc chyběla i mně.

Čekal jsem, že až jí to všechno řeknu, až to bude za mnou, spadne to ze mne a já na to budu třeba snáz zapomínat. Ale v tom jsem se ohromně spletl. Vážně jsem začal uvažovat o tom, zda není nějakým způsobem možné být otisknutý do dvou osob. Nemohl jsem Bellu pustit z hlavy. Ve své mysli se mi stále promítal její zmučený obličej toho dne, kdy jsem jí zlomil srdce, kdy jsem ji opustil. A tolik to bolelo! Stále jsem ji miloval, a to ne jako nějakou obyčejnou holku, naopak, moc mi na ní záleželo, chtěl jsem být zase s ní.

Moje nálady mne opravdu děsily. A řekl bych, že i Ashley to vadilo. I když jsem stále musel být s ní, myšlenka na Bellu mě neopouštěla, a celé dny se mnou nebyla pořádná řeč. Nedovedl jsem si vysvětlit, jak to, že mám rád obě dvě, doopravdy miluju jen jednu, ale přitom stejně musím být s tou druhou. Bylo to k nevydržení. Jak jen je život nespravedlivý!

Jednoho dne, kdy jsem zase jen tak seděl ve svém pokoji a přemýšlel o svých problémech, k hrudi se mi tulila Ashley, najednou do pokoje vtrhla Alice s radostným výrazem na tváři.

„Edwarde, Edwarde pojď, Bella se vrátila!“ smála se a skákala radostí. Má sestra si Bellu opravdu oblíbila, řekl bych, že se z nich staly možná dokonce nejlepší kamarádky.

Cukl jsem sebou překvapením. Bylo to už tak dlouho, co jsem ji viděl naposled. Přes půl roku!

„Kde je?“ vyštěkl jsem. Ashley vzdychla. Nejspíš z toho nebyla moc nadšená, ale já věděl, že to vlastně nemyslí zle.

„Asi bude u Charlieho, Emmet viděl její auto stát před jeho domem.“ zapištěla nadšeně.

Musel jsem ji co nejdřív vidět. Potřeboval jsem svou drogu, ano, ona byla něco jako má osobní značka heroinu. I když, to vlastně byla Ashley teď taky. Měl jsem v sobě zmatek...

„Myslíš, že za ní můžu zajít hned?“ Alice se zatvářila podivně, jako by si myslela, že mi přeskočilo. No, musel jsem uznat, že k tomu jsem vážně neměl daleko.

„Edwarde, nevím jestli je to dobrý nápad. Pamatuješ jak jsi jí ublížil? A ona hned po tom utekla, myslím, že jestli tě bude chtít vidět, zajde za tebou sama. Ale ty se radši drž tady.“ No jistě, s tím jsem měl počítat. Bella mě bude nenávidět, nebude se na mě chtít ani podívat , Alice měla asi pravdu. Jakmile mi to došlo, byl jsem zase ta chodící poloviční mrtvolka. Ale přesto jsem měl radost, že se Bella vrátila.

Uplynulo několik dalších dní, mezitím jsme museli chodit do školy. Doufal jsem, že tam Bellu aspoň koutkem oka zahlédnu, ale ona do školy nechodila, nevěděl jsem proč, nad důvodem jsem nepřemýšlel. Jedinou oporou mi byla Ashley. Měl jsem štěstí, že jsem ji měl, Bella na to byla sama.

Jednou, když jsem šel odpoledne ze školy ke svému autu, srdce mi najednou poskočilo radostí ještě dřív, než to stihl zaregistrovat mozek. U mého auta stála Bella v celé své kráse. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Byla nádherná, naprosto okouzlující. Koukala se do země a čekala. Nechtěl jsem ji nechat čekat dlouho. Za ruku jsem se ale vedl s Ashley a nechtěl jsem, aby první, co Bella uvidí až na mne pohlédne je to, že já mám bez ní život plný radovánek. Stejně to ani nebyla pravda.

„Promiň, omluvíš nás na chvíli zlato? Hned za tebou přijdu, ano?“ otočil jsem se na Ashley a lípl jí pusu na tvář. Ashley se na mne usmála a šla zpátky ke škole, nejspíš se jí tam nechtělo stát samotné.

Doběhl jsem k Belle a culil jsem se jako malý kluk před Vánoci. Měl jsem ohromnou radost, a zároveň mne mrzelo jak jsem se zachoval k Ashley.

Bella vzhlédla a když mne uviděla na chvíli se pohledem přikovala k mým očím. Doufal jsem, že v nich nevidí nic, co by se jí nelíbilo.

„Ahoj. Jsem rád, že ses vrátila!“ řekl jsem jí trochu nesměle. Nebyl jsem si zcela jistý, jak se k ní mám chovat. Bella zpozorněla a odkašlala si, než začala mluvit.

„Ahoj, no já... se musela vrátit, víš...“ řekla a zase sklopila zrak.

„Bello, nejdřív se ti chci omluvit, já jsem se zachoval strašně, já...“ nenechala mne domluvit, zarazila mě pozvednutým ukazováčkem.

„Prosím, já to nechci rozebírat, vím jak to je a to mi stačí, stejně s tím nemůžeš nic dělat, tak se o tom se mnou prosím nebav, ano?! Navíc, mám trochu důležitější téma na rozebírání.“ Netušil jsem, jak to myslela, ale nahnalo mi to strach. Má fantazie byla obrovská, ale teď mě nenapadalo naprosto nic, o čem by se mnou Bella chtěla mluvit.

„Fajn, tak povídej. Stalo se něco? Můžu ti nějak pomoct?“ Tolik jsem toužil jí nějak pomoci, aspoň trochu by to možná vyvážilo to, co jsem jí provedl. Bella opatrně zakývala hlavou. Najednou znervózněla, začala se potit. Pak chytla mou ruku a přiložila si ji na své břicho. Nechápal jsem, co to dělá, ale ani za nic jsem se jí nebránil, chtěl jsem, aby se mne dotýkala.

„Edwarde,... nechápeš nic?“ zeptala se. Musel jsem hodně dlouho uvažovat, než jsem si její gesto správně vyložil.

„Nechceš mi snad říct, že...“ Najednou jako bych zkameněl. Bál jsem se její odpovědi. Ale tohle přece nemohla být pravda!

„Nevím, jak jinak ti to mám říct, takže to prostě asi budu muset říct úplně jednoduše. Jsem těhotná. S tebou.“ Ztuhl jsem na místě. Oči jsem vytřeštil a srdce se mi na okamžik zastavilo. Nebyl jsem schopen slova, mohl jsem jen stát a zírat. Nic víc, nic míň. Tolik jsem se těšil na její návrat, na její přítomnost, a ona přitom přijela jen proto, aby mi řekla, že spolu čekáme dítě. SPOLU! My dva, kteří spolu prostě být nemůžeme. Osud nám to nedovoloval. Tak proč nám dovolil počít dítě?! Proč, proč, proč?!?!?! Proč je to zatraceně všechno tolik komplikované?! Vždyť já budu táta! Já! A Bella bude máma! A co bude Ashley? A co to bude znamenat pro to dítě?! To bude mít ještě před narozením rozvrácenou rodinu? Nebo jak to bude?

Měl jsem v hlavě totální zmatek, nevěděl jsem, jakou starostí se mám zabývat dřív. Musel jsem působit vážně dost divně.

Jen tak jsem tam stál a zíral pěkně dlouho, až to nakonec Bella nevydržela a musela mluvit dál.

„Nečekám od tebe, že opustíš tu svou Ashley a vrhneš se k nám jako nadšený tatínek. Jen jsem ti chtěla říct, že si to dítě nechám. Už ho prostě nemůžu dát pryč, nedokážu ho zabít, chápeš? Takže ať už se o to maličké budeš chtít starat nebo ne, já ho vychovám jako správná matka.“ řekla to odhodlaně, ale měla slzy na krajíčku. Určitě čekala, že se k tomu taky nějak vyjádřím, ale já neměl tušení, co říct.

„Ehm, no já... já nevím, jestli se o to budu moct starat, já... vážně... pochop, já... nemůžu tomu uvěřit, vždyť z nás budou rodiče, to je něco... něco... nedovedu to popsat... já... nevím, jak to bude, jak to uděláme... samozřejmě ti dám peníze a všechno co budeš potřebovat, tu nejlepší péči... a můžeme to potom mít ve střídavé péči, nebo pokud budeš chtít, já a Ashley ho adoptujeme... nebo...“ Chyba, to jsem vůbec neměl říkat. Neměl jsem se zmiňovat o Ashley a už vůbec mě nemělo napadnout cokoliv o adopci. Bella zrudla v obličeji, ale ne studem, nýbrž vztekem. Žíla na čele jí vystoupila o něco výš a já jen čekal kdy bouchne. Vypadala jako načasovaná bomba. Pak se jí z očí začaly po tvářích koulet slzy velké jako hrachy a zářivé jako perly. Propukla v hysterický pláč.

„Cože?! No to snad nemyslíš vážně! Myslíš, že dám naše dítě nějaké hloupé vlčici?! To ani náhodou! Co si sakra vlastně myslíš?! Nechci žádný tvoje peníze, nechci od tebe vůbec nic! Fajn, pokud se o to nechceš starat, nemusíš, já to už nějak zvládnu sama! I bez tebe! I bez tvejch peněz! Nepotřebuju tě k životu! Nechápu, proč jsem si myslela, že z toho budeš mít radost! Už tě nechci nikdy vidět!!!“ řvala a řvala a řvala, slzy se jí z očí řinuly v proudech, málem tu vyplakala potok. Ale já bohužel musel uznat, že se nemýlí. Zase jsem to zkazil. Tentokrát snad ještě víc než posledně. Co mě to vůbec napadlo, tlumočit mé myšlenkové pochody?! Samozřejmě, že jsem měl radost, ale taky starost. Znovu jsem byl absolutně zmatený, a znovu jsem složitou situaci vyřešil katastrofálně. Bella mne už nechce vidět a můžu za to jen já. Jsem zrůda!

Pohled – Bella

Tak to jsem vážně nečekala. No jistě, každého by ta novinka zaskočila, ale od Edwarda jsem čekala trochu víc soucitu, nebo laskavosti, nebo já vlastně nevím čeho. Ale ne tohle. To mě dorazilo. Jak může být tak hrubý? Jak může něco takového vůbec vypustit z pusy?! Nechápala jsem to, a nečekala, a o to víc mne to zaskočilo. Než jsem se nadála, topila jsem se ve vlastních slzách. A pak jsem zase zbaběle utekla. Běžela jsem do lesa, to bylo teď jediné místo, kde jsem mohla být sama a přemýšlet. Od té doby, co jsem to totiž řekla Charliemu, jsem měla doma celodenní servis. Samozřejmě, že se taky zlobil a křičel, ale pak si uvědomil, že tím už stejně nic nespraví a rozhodl se, že mi dopřeje veškerý komfort a luxus. A proto jsem radši utíkala schovávat se do lesa, kde jsem mohla přemýšlet o všem možném i nemožném.

Schoulila jsem se tam pod jeden strom a plakala a plakala. Nemohla jsem přestat. Cítila jsem se tak zrazená, tak podvedená. Nemohla jsem si pomoct. Slzy tekly už sami od sebe. Divila jsem se, že už jsem si je všechny nevyplakala.

Přemýšlela jsem, jak to bude dál. Co budu teď dělat, když jsem zjistila, že Edward to dítě nejspíš nechce? Na tuhle otázku a spoustu dalších jsem si nedokázala odpovědět. Tušila jsem, že tady můj život jaksi končí. Najednou mne napadl ďábelský nápad. Za normálních okolností bych to považovala za největší hloupost a zbabělost, kterou může člověk udělat, když chce utéct před problémy, ale teď mi to přišlo jako celkem vhodné řešení. Žádné jiné východisko jsem ani neviděla. Jednoduše jsem to musela udělat.

Začala jsem rukama šmátrat kolem sebe. Přes slzy jsem vůbec neviděla, takže jsem po zemi hrabala naslepo. Za chvíli jsem našla to, co jsem hledala. Nějaký ostrý kámen. Když trochu zatlačím, půjde to samo. A tak jsem to prostě udělala.

Přiložila jsem si kámen k ruce a zatlačila. Povedlo se mi to na první pokus. Trefila jsem se přesně tam, kam jsem potřebovala. Krev začala téct ihned a ve velkém množství. Její pach mne svou silou udeřil do nosu, a já nesnášela pach krve, dělalo se mi z toho ještě hůř.

Sbohem Edwarde, má jediná lásko, a sbohem mé nenarozené děťátko... Myslela jsem si, než jsem se propadla do temnoty.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je nespravedlivý - 4. kapitola: