Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomněla jsem lásko - 12. kapitola

01.09.2009 (17:30) • Lil • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2541×

12. kapitola –  Vzpomínky

Bellin pohled :

Dorazili jsme domů a začala realizovat můj plán. Napíšu Charliemu dopis. Okamžitě jak jsme přijeli jsem se odebrala do svého pokoje. Nikdo mě nerušil. Všichni chápali, že potřebuji trochu času. Alice jistě věděla co právě dělám, ale zřejmě mi to schvaluje. A i kdyby ne… stejně bych ho napsala. Nejsem si jistá jestli ho budu schopna navštívit, ale s dopisem je to snadnější…myslím. Vzala jsem si pero a papír od Esme a sedla jsem si na zem ve svém pokoji. Ještě jsem ho neměla zařízený, ale já tu nic nepotřebovala, takže mi to nějak nevadilo.

Nadechla jsem se a mohla jsem začít. Několikrát jsem musela začít znovu, jelikož mi nějaké vyjádření nebylo dostačující, jindy zas protože v tom dopise jsem to nebyla já. Ale než jsem napsala ten správný dopis pár pokusů to potřebovalo. To samé bylo u dopisu pro René. Na tu bych nemohla zapomenout. To by nešlo. Některé věty co jsem psala mě boleli, ale slz jsem již neměla a tak jsem to v tichosti přešla a psala dál. Bolelo mě se loučit a bolelo mě že to nemohu udělat osobně, ale tohle musí stačit. Prostě musí. Jakmile jsem dopsala i ten poslední řádek spadla ze mě velká zátěž. Zátěž hrozivé viny, kterou jsem stejně ještě pociťovala. Dopisy jsem vložila do obálek s nadpisem “Charlie“ a “René“. Můj rukopis již nebyl tak zbrklý, spíše bych ho označila za vyumělkovaný, ale pro tátu a mámu jsem se snažila psát jako dříve a myslím že se mi to povedlo. Po dlouhé době co jsem seděla na podleze jsem se zvedla. Vzala dopisy. Nezdržovala jsem se někomu říct kam jdu, prostě jsem šla. Alice to vyřídí. Vyběhla jsem z pokoje, z domu a běžela do mého lidského domova, na který nikdy nezapomenu. Snad by to ani nešlo.

Když jsem stála před domem uvědomila jsem si jak mi to tu bude chybět. Zataženo, všude až moc zeleně, náš dům…to vše, ale i spousta ostatního mi bude scházet. Vzala jsem klíč, uložený jako obvykle pod květináčem a odemkla. Vešla jsem do domu. Nádherně to tu vonělo, až jsem z toho cítila hořkou pachuť jedu na jazyku. Již nyní jsem věděla, že návštěvu bych jen těžko zvládla. Dopis jsem položila na stůl v kuchyni. Ještě jednou jsem se porozhlédla po mém domě a vše jsem si ukládala do paměti. Když jsem vešla do svého pokoje najednou mě přepadlo něco jako vzpomínání, ale vzpomínky to být nemohli.Bylo to jako černobílý film. Viděla jsem Edwarda v houpacím křesle jak má zdvižené ruce, jako by mě pobízel abych mu skočila do náručí a najednou jsem já v té vzpomínce vyběhla a objala ho. Koukla jsem se na postel a tam viděla samu sebe spící na Edwardovi. Pak jako bych se vrátila zpět. Bláznivý upír to tu ještě nebylo. Možná to byla jen tužba a možná ne, ale nyní nemám čas nad tím rozjímat. Na to mám před sebou věčnost.

Porozhlédla jsem se, dopis jsem předala a nyní je čas odejít z jednoho života a začít žít nový. Asi to tak mělo být.

Když jsem doběhla domů, všichni pobíhali po domě a balili. Nábytek byl zakryt prostěradly. Všude byli krabice. Všechno vypadalo tak smutně a opuštěně. Bylo tu až moc prostoru. Já nic balit nemusela a to s čím jsem mohla pomoct měla Esme už sbalené. Všichni už byli ve svých pokojích a já tam zalezla taky. Všude bylo slyšet šustění látek, jak ho dávali do kufru a řinčení různých předmětů jak je házeli do krabic a já jen ležela na podlaze a vzpomínala na ty „vzpomínky“. Nemohla jsem přestat. Pořád dokola jsem ten obrázek viděla. Já a Edward v černobílém filmu. Zní to komicky, ale ve skutečnosti bych to tak chtěla,ale je tu háček. Prostě mu nevěřím. V podvědomí mu stále něco vyčítám. Nevím co, ale je to složité. Jako bych se bránila tomu se dozvědět pravdu o něm…o nás. Nechápu to, ale nedůvěra je tu stále. V mých úvahách mě vyrušil příjezd Carlisle z nemocnice. Jakmile klaply dveře vyletěla jsem z pokoje rovnou do haly. Edward rovnou zamířil k sobě a nechal Carlisle na to samotného. Když takhle odešel hrozně mě tím vyděsil. Myslela jsem, že je to signál toho, že s tátou to není dobré, ale Carlisle mě v tom nenechal dlouho.

„Bello…tvůj otec bude v naprostém pořádku. Zranění nejsou vážná, jen je dost potlučený.“ Po tváři se mu rozšířil velký úsměv. Při těch slovech jsem si oddechla. Taková úleva a tolik štěstí. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nyní je svědomí až tak netrápí. Charlie bude žít, já se s ním rozloučila a tak konečně mohu žít život na věčnost bez výčitek, které by mě, kdyby se Charliemu něco stalo, pronásledovali každým dnem i nocí. Je zdraví. Byla jsem tak šťastná, že jsem po pokoji začala skákat.

Edwardův pohled :

Byli jsme v nemocnici. Já čekal na výsledek operace a Carlisle se stal doktorem a šel pomoct. Čekaní je ubíjející. Ulehčovalo mi to jen mé schopnosti číst v mysli. Po ne moc dlouhé době jsem slyšel svého otce. A za nedlouho tu byl se mnou.

„Tak co ?“ Zeptal jsem se netrpělivě.

„Není to vážné. Zlomená noha a žebra není nic co by se dalo spravit. Vnitřní krvácení nemá a rána na hlavě není tak hluboká jak se na první pohled zdálo. Bude v pořádku.“ Dokončil Carlisle a mě spadl velký kámen ze srdce. Bude v pořádku. To je skvělá správa.

„Měli by jsme jít. Za chvíli odjíždíme.“ Řekl. Já jsem na stěhování málem zapomněl.

„Ano to by jsme měli.“ Otočili jsme se a směřovali k východu. Vyšli jsme z nemocnice a zamířili k autu. Ještě v něm byla cítit krev, ale nebyl to takový problém. Cítil jsem i lahodnější. Je to k smíchu (myšleno ironicky), že lahodnější je už jen jeho dcera, která mi už vlastně nevoní tím krvelačným způsobem. Vlastně jsem mu zkazil život, připravil ho o jedinou dceru a já…jsem šťastný že jí mám já. Jsem hrozná osobo, jsem zrůda, ale nemohu být nešťastný z toho že s ní mám novou šanci. Prostě to nedokážu. Na to jí moc Miluji.Ale to neznamená že mě netíží svědomí. Spíše naopak, neustále do mě hlodá tím nejničivějším způsobem. Stále mi namlouvá, že jsem ublížil jak Belle tak i jejímu otce, že jí nejsem hodný, že jsem nic. Ale pokaždé když se na ní podívám…veškerá vina zmizí, vše je mi ukradené krom jí. Ona je moje slunce na nebi, on je hvězdo co mi svítí na cestu ona je vše. Je můj život. A tak to asi má být…doufám.

Po dobu mého rozjímání jsme dojeli k našemu domu. Oba jsme vystoupili a běželi hned dovnitř. Vše bylo už zabaleno. Po nábytku bylo přehoze prostěradlo a vše bylo připraveno na nový začátek. Já zalezl do svého pokoje, zatím co Carlisle vzděloval všechny informace o Charliem Belle a pak i ostatním. Bella začala skákat po pokoji a já byl šťastný za ni. Při tom jsem kvapem házel věci do kufru a CD do krabice. Byl jsem s tím hotov za chvíli. Vylezl jsem z pokoje a zamířil do obývacího pokoje. Všichni tam už seděli a vesele po sobě pokukovali a čekali na mě.

„Můžeme vyrazit.“ Řekl jsem a všichni jen vesele pokývli hlavou. A my vyrazili.

Autor: Lil (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomněla jsem lásko - 12. kapitola: