Tak tady je další kapitola. Doufám, že se vám bude líbit. Děkuju všem za komentáře. A znovu prosím o další. Předem moc díky.
04.07.2009 (16:00) • Lil • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2455×
10. kapitola - Návštěva
Edwardův pohled :
Carlisle sešel dolů k nám. Bylo na něm znát jak je nervózní. Nikdo z nás nebyl připravený na návštěvu vystrašeného otce.
„Charlie k nám za necelých 5 minut přijede hledat Bellu.“ pověděl nám a na každého z nás se podíval, aby si ověřil, že všichni chápou. Jasper a Emmet mezi tím přestali hrát a zbystřili smysli. Už jsme mohli slyšet pneumatiky na lesní cestě, která vedla k našemu domu.
„A co mu řekneme ? Že jsme si to rozmysleli?“ Nechápal jsem co mu máme říct. Ani jsem nevěděl jestli se vůbec někam stěhujeme.
„Náš původní plán platí. Zítra odjíždíme do Denali a od tamtuď si vybereme další působiště. Mluvit budu jen já. Vy jděte do pokojů.“ Rozkázal nám Carlisle. My jsme ho poslechli. Hlavně já. Nechtěl jsem ho potkat. Určitě by mi to vyčítal. Myslel by si, že za to že tu Bella není můžu já. A já za to vlastně mohu. Všichni jsme tedy šli do svých pokojů a já bedlivě poslouchal co se děje dole.
Před naším domem zastavilo auto. Slyšel jsem těžké kroky náčelníka Swana jak se blíží k vchodovým dveřím a následovně na ně lehce poklepal. Dál jsem ho sledoval přes Carlislovi myšlenky.
Když mu Carlisle otevřel málem ho nepoznal, stejně jako já. Byl pobledlý, jeho oči byly zapadlé a měl pod nimi modré kruhy z nedostatku spánku. Celý vypadal tak… zničeně.
„Dobrý den Charlie. Pojďte dál.“ Vzpamatoval se Carlisle a pozval ho dál. Charlie vstoupil a upřel svůj pohled na otce.
„Dobrý den. Asi víte co se stalo.“ řekl Charlie mrtvým hlasem.
„Ano už to vím. Můžu ti nějak pomoct ?“ Zeptal se zdvořile otec. Nemohl pořád uvěřit co to s Charliem udělalo. Vypadal tak sklesle. Tak smutně. Dál jsem se na něj dívat nemohl, raději jsem poslouchal normálním způsobem.
„Nevíš, kde by mohla být. Není s Edwardem ?“ ptal se její otec zoufale. Opravdu již nevěděl, kde by mohla být. V jeho mysli jsem vyčetl, že má teorii, že utekla se mnou, jelikož se kvůli otcovi práci máme stěhovat do L.A.
„Ne s Edwardem není. Ten je nahoře a balí. Ostatní jsou už v L.A.“ odpověděl mu Carliel a zklamal tak jeho poslední naději. Ale ne úplně…
„Může sem jít na chvíli ?“ Myslel si že mu Carlisle lže. A teď tam musím jít.
„Ale ovšem. Edwarde !“ zavolal na mě a já pomalým lidským krokem sešel schody až do haly, kde oba stáli.
„Dobrý den náčelníku Swane.“ Řekl jsem mu, ale do očí jsem se mu nedíval. Vlastně jsem se na něj vůbec nepodíval. Tížila mě totiž hrozná vina za to jak se Bellin otec trápí. Když mě viděl na vlastní oči jeho naděje pohasla úplně.
„Ahoj Edwarde. Nevíš, kde by mohla být Bella ?“ Zeptal se mě. Já se díval na špičky svých bod a chystal si odpověď.
„Nevím. Naposledy jsem jí viděl před 4 dny, kdy jsem jí řekl, že odjíždíme“ když jsem to dopověděl Charlie vypadal, že každou chvíli zkolabuje. Vypadal malátně.
„Promiňte, že jsem vás rušil.“ Charlie se začal chystat k odchodu.
„Vůbec si nerušil.Ale nechceš si tady chvíli odpočinout, nevypadáš dobře“ Carlisle se strachoval o jeho zdraví. Charlie se smutně pousmál a myslel si „Lepší už to se mnou nikdy nebude.“
„Ne, raději už půjdu“ Odpověděl a s tichým rozloučením vyšel z našich dveří. Pomalu sešel ke svému autu, nasedl do něj a pak odjel. Až když jsme ho slyšeli vjíždět na silnici začali jsme mluvit.
Bellin pohled :
Nyní se mi zdálo, že jedem tak pomalu. Alice sice jela nejvyšší možnou rychlostí, ale mě to nestačilo. Tížilo mě svědomí. Chudák táta. Nikdy mě nenajde. Už mě nikdy neuvidí. A René. Co to udělá s ní. Hrozně moc jsem se obviňovala.
„Neboj, všechno bude dobré“ utěšovala mě Esme. Položila mi ruku na tu mou a jemně jí stiskla. Ale mě to nepomohlo. Nemohla jsem věřit jejím slovům. Nic nebude dobré.
„Tím si nejsem tak jistá.“ Řekla jsem jí po pravdě.
„Ale Bello, zkus věřit. Za to nic nedáš.“ připojila se k našemu rozhovoru Alice. Asi měla pravdu. Nemohu se celý život obviňovat, nebo ona ?
„Máš pravdu, musím alespoň věřit.“ Alespoň to, když už nic jiného dělat nemůžu. Musím věřit.
Alice předjela pár aut a v tom měla vizi. Naše auto se nebezpečně blížilo ke stromu, ale Rosalieho stačila chytit právě včas, abychom do něj nenabourali.
„Ne“ zakřičela přes celé auto Alice a mi v nevědomí na ní zírali.
Autor: Lil (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Zapomněla jsem lásko - 10. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!