Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce-8.kapitola

02.08.2009 (12:00) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1854×

Carlisle

8.Běžná rutina

Když Angela přešla pomyslnou hranici, Bella nevypadala vůbec zklamaně, že jsem jí překazil plány na odpoledne. Spíš bych řekl, že je natěšená. Ano, teď přeci věděla, že dříve chodila s Edwardem, taky to, že jsem jeho otec. Určitě se teď začne ptát. Odlepil jsem se ze svého místa a přišel blíž k ní. Nenápadně jsem se podíval na její ruce, jasně třepaly se, Edward měl pravdu. To jsou ty prášky. Zašklebil jsem se, asi si toho všimla a nervózně se usmála. Strčila ruce do kapes, bezpečně hluboko, aby je schovala před mým pátravým pohledem. Podíval jsem se na její čelo.

„Neboj, jsem doktor.“ a začal prohlížet ránu, nevypadala moc hluboce, ale krve se jí z čela řinulo dost. „Já vím.“ Odpověděla příliš rychle. Vnitřně to ve mně škublo, ale obličej jsem zanechal ledově klidný, ví toho moc. Měla by odjet, ale Edward, ač si to nepřiznával, moc chtěl, aby zůstala, a aby se jí vrátila paměť.

„Pojedem nejdříve do nemocnice.“ Ukázal jsem na auto. Asi ho neviděla, bylo příliš daleko pro její lidské oči. Oba jsme mlčky vykročili.

„Nechci jet do nemocnice. Doma máme náplast, ošetřím si to.“ Trochu sebou škubla, asi přemýšlela na krev, která ji nedělala moc dobře.

„V autě mám kufřík. Podívám se ti na to tam.“ Oddechla si? Byl to jen pocit? Nebo jsem to fakt slyšel. „Takže, jak jste věděl, kde mě najít?“ Ještě, že jsem nad výmluvami přemýšlel cestou sem.

„Jel jsem do La Push a uviděl jsem nabouranej autobus, pak když jsem jel dál, slyšel jsem vás. Zastavil jsem dál, abych vás nevyděsil. Slyšel jsem tebe jak něco říkáš Angele, bylo mi jasný, že budeš zraněná, když jsi v tom autobusu seděla. Nemýlil jsem se.“ Smích mnou otřásl.

„A vy pracujete ve zdejší nemocnici?“ Další otázka.

„Ano.“ Tohle by stejně zjistila v brzké době při jejím neštěstí.

V autě jsem jí to vyčistil a zalepil.

„Bello, mohu tě o něco poprosit?“ Obezřetně se na mě podívala.

„Samozřejmě.“

„V La Push jsou teď zločiny, hodně zločinů. Nechoď tam.“ Její oči znovu spočinuly na mně, tentokrát byly vyděšené, konečně správná reakce, má strach! Skoro jsem zavýskl.

„Angela tam šla!“ Vyjekla a  mě to zpražilo, zase má strach o kohokoliv jinýho krom sebe.

„Neboj, Angela má kousek příbuznou, ale ty bys tam nejspíš strávila celý den venku, je sice malá pravděpodobnost, že ti tam ublíží, ale ty by sis ty zločince k sobě přitáhla i násilím.“ Konejšivě jsem se na ni usmál

„Mohu se vás na něco zeptat?“ Nastartoval jsem motor a rychle vyjel směrem k jejímu domu.

„Záleží na tom, co je to za otázku.“

„Chtěla bych vědět, jestli je tu stále střední škola a kde je. Bez auta se moc nikam nedostanu a jedinej Forkskej dostavník je nabouranej.“ Chce vědět, kde je střední škola? Co tam chce dělat? Jsou prázdniny a pak by měla jít na vysokou.

„Když půjdeš kolem restaurace U Anny, tak pak uvidíš ceduli. Střední škola ve Forks.“ Podíval jsem se na ni, ruce měla zaťaté v pěst a páteř s hlavou namačkanou na opěrce sedadla. Oči měla pevně zavřené a zhluboka dýchala. Teprve teď jsem slyšel její srdce, bilo třikrát rychleji, než obyčejnému člověku.

„Je ti dobře?“ Vypadala strašně, zelenala před očima.

„Nedělá mi dobře rychlá jízda.“ Zašeptala a zhluboka se nadechla. Rychlá jízda? Podíval jsem se zmateně na tachometr, snažil jsem se kvůli ní jet pomaleji než normálně. Ručička ukazovala 70 km/h. Zabrzdil jsem na 50.

„Je to lepší?“

„Podstatně. Děkuji.“ Ruce však nepovolila.

„Proč jsi chtěla vědět, kde je střední škola?“ Podívala se z okýnka na stromy a já si furt připomínal, že musím jet pomalu, noha na plynu jakoby ztěžkla a já se jí snažil zvedat z plynu, abych dodržoval stálou rychlost.

„Chci se tam podívat, chodila jsem tam.....dříve.“ Nad posledním slovem zaváhala.

Chce se tam podívat? Angela jí toho řekla víc než dost. Doufám, že si tam na nic nevzpomene. Uviděl jsem Emmetta vyběhnout zpoza jednoho stromu, ale pak zase poskočil hlouběji do lesa. Bella si ničeho nevšimla, slyšel jsem je jak běží, Edward byl hodně před námi. Myslím, že dnes večer půjde opět do jejího pokoje. Nebudu mu v tom bránit, představa, že bych musel být od Esme tak daleko… Kdyby Bellu proměnil, sice by započal válku, ale myslím, že horší to už být nemůže. Zaslechl jsem Edwardův nesouhlas v podobě vrčení. Promiň Edwarde, byla to jen zatoulaná myšlenka, naprosto tě chápu, samozřejmě.

„Já vím.“Řekl to dost potichu, ale já mu rozumněl.

Všiml jsem si, jak pozoruje mé ruce. Určitě se diví, že moje kůže je tak bledá.

„Vy jste včera letěl v letadle?“ Pohledem mi sklouzla z rukou na obličej. To mi Edward říkal, možná ho jen slyšela, možná viděla kousek jeho kůže, proto si myslí, že jsem tam byl já, protože ji máme stejně bledou, tedy, úplně stejně jako ostatní upíři.

„Ne. Proč si to myslíš?“ Už jsme stáli před jejím domem. Pohlédla z okýnka na dům.

„Někdo vám tam byl podobný.“ Řekla to velice potichu, jakoby smutnila kvůli tomu, že jsem nebyl v letadle, nebo jen chtěla zjistit kdo tam byl?

„Asi bych už měla jít.“ Znělo to jako konstatování.

„Ano.“ Odpověděl jsem. Pomalu otevřela dveře a vyšla do deště. Podívala se na oblohu a usmála se? Bella se usmála na děšť?! Vždyť to nesnášela. Nebo jí to chybělo. Otočila se ke mně.

„Moc vám děkuji za ošetření i za svezení. Určitě se ještě potkáme. Asi v nemocnici, budu tu měsíc.“ Smutně se na mě usmála. Myslel jsem si, že tu bude měsíc.

„Vůbec nemáš zač. Je to přece moje práce.“ Usmál jsem se.

„Vy pracujete jako taxikář?“ Zasmál jsem se s ní.

„Nashledanou.“ Usmála se na mě.

„Nashledanou.“ Zopakoval jsem po ní. Nestačil jsem se divit,  jak se změnila.

Když se ode mě otočila zády a šla ke dveřím, všiml jsem si, jak je nezdravě pohublá. Už dřív jak jsem ji prohlížel ránu na čele, uviděl jsem hluboké kruhy pod očima. Kdyby byla upírem, každý by ji ohodnotil jako žíznivou. Byla v příšerném stavu.

„Říkal jsem ti to.“ Ozval se Edward za mnou, viděl jsem ho ve zpětném zrcádku.

„Není to normální. Za toto určitě nemůžou jenom ty prášky.“ Konstatoval jsem.„Myslím, že se trápí, moc se trápí, ale sama neví kvůli čemu, vypadá to, že její dřívější pocity zůstaly, ale jen vzpomínky se smazali. Edwarde, stále tě miluje, ale nepamatuje si tě. Kdyby tě někdy spatřila, slyšela, nebo třeba jen ucítila, možná by si vzpoměla. Vzpomínky nejsou dokonale smazány, nikdy nešlo je dokonale smazat. Obávám se, že je tady, aby je v sobě našla. Aby našla tebe. Ty prášky jenom pomohly jejímu příšernému stavu.“

„Chceš říct, že si dřív, či později stejně vzpomene.“ Nebyla to otázka, znělo to jako plamínek naděje, který se mu pomalu rozehřívá po celým těle, ale jeho odhodlání ji chránit, ho hasilo ledovou vodou. „Myslím, že měsíc je dost dlouhá doba na to, pokud jí nepomůžeš se rovzpomenout, tak to zjistí později sama, proto se mě ptala na školu, proto jela do La Push..... Edwarde, rozhodni se, jak uznáš za vhodné, vždycky budeme stát při tobě.“ Vypadal strašně.....zkroušeně.

„Já vím, ale mám strach, že jí udělám ze života peklo. Připravit jí o všechno co by mohla mít teď, jako člověk.“ Myslím, že horší to už být nemůže, viděl jsi ji. Pomyslel jsem na její třepající ruce.

„Viděl,Carlisle....Viděl..“

Rozjel jsem se a jel co nejrychleji domů. Pokud si Bella vzpomene, Alice bude první kdo to bude vědět, bude si muset dát velký pozor.

                   9.kapitola                Moje povídky

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce-8.kapitola: