Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce-5.kapitola

30.07.2009 (17:00) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1880×

IsaBella

5.Stopy po mé minulosti, nebo budoucnosti?!

Běžela jsem lesem co nejrychleji jsem uměla, neobešlo se to bez pádů. Myslím, že jsem padala až nenormálně často, téměř za každým krokem, neutíkala  jsem před někým, ale za někým. Křičela jsem, aby se zastavil, ale nechtěl mě poslechnout.

Doběhla jsem na louku. Cítila jsem tam jeho přítomnost, ale neviděla ho.

'Kde tě najdu?' Ptala jsem se Neviditelného. Věděla jsem přesně kde stojí, ale neviděla ho. Šla jsem pomalým krokem k němu. 'Vím kde tě najdu! A najdu tě, slibuji.' Šeptala jsem se strachem, že naruším klid na louce. Natáhla jsem k Neviditelnému ruku, chci se tě dotknout, proudilo mi v hlavě. Přesně jsem věděla kde má tvář, kdyby mě někdo pozoroval, asi by se divil, proč natahuju ruku do prázdna. Když jsem měla svou dlaň od jeho pomyslné tváře sotva milimetr, už jsem cítila ledovou kůži pod roztřesenými prsty, když celou louku osvítil oslepující blesk za doprovodu hromu. Jeho přítomnost jsem přestala cítit. Nikde nebyl, necítila jsem ho nikde, ale věděla jsem, že na louce, která se potahuje černou tmou a nicotou, nejsem sama. 'V lese najdu odpověď.' Šeptala jsem. 'já ji najdu.' Řekla jsem hlasitěji. 'V lese najdu odpověď' Křičela jsem na louce. Všechno už bylo černé. Mraky zakryli slunce. Odněkud se vynořil znovu ten rudohnědý vlk. hrozivě cenil zuby, ale bylo to jiné, než v ostatních snech, necenil zuby na mě, ale na někoho, kdo byl daleko za mnou. Pak na mě pohlédl a zavyl, ten zvuk byl hrozně hlasitý a bolestivý. Napjal svaly a vyskočil neuvěřitelnou rychlostí na mě, z těla už byla pouhá šmouha, vše se dělo zpomaleně, jako v pantomimickým pomalým filmu, ale přitom to bylo rychlé, instinktivně jsem dala ruce před obličej. Někdo skočil přede mně, tak jako v každým snu, do něčeho, nebo možná někoho neviditelného vlk narazil. Můj neviditelný anděl, kterého jsem milovala, odletěl několik set metrů ode mě, bránil mě a zemřel. Zemřel, aby mě zachránil, vlk utekl do lesa, ale on tu byl, ležel na zemi a umíral. 'néé, kvůli mně né!' Křičela jsem na neviditelného anděla, kterému už docházel dech. Z neviditelného těla vyšel poslední výdech. Mé tělo otřásaly divoké vzlyky a otravné slzy mě studily na tvářích, na krku i na šiji. 'Tu vůni znám.' Zašeptala jsem. Chtěla jsem křičet, ale temnota se znovu kolem mě rozestoupila, vše plakalo pro mého mrtvého zachránce, květiny se uzavírali do poupat, stromy opadaly během pár sekund, tráva zežloutla.

Po dlouhé době se černý svět rozplynul a já mohla pokračovat bezesným a klidným spánkem až do rána, za to, jsem byla velice vděčná, i když jsem věděla, že si noční můry vyberou svou daň zase příští noc.

Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Charlie byl už v práci, takže mi zbývalo pouze najít si nějakou zábavu v nudném městečku, ale měla jsem tu několik povinností, které mě zžíraly celé tři roky, hlavně v noci.

Nejdřív jsem docupitala do koupelny s pusou otevřenou, že by se do ní daly házet tatranky na stojato a vyčistila si zuby. Vlasy jsem měla nepřirozeně rozcuchané, popadla jsem hřeben a sčesala si je do ohonu. Když jsem se podívala na kartáč, málem se mi oči naplnili slzami, poslední dobou mi tak strašně vypadávají vlasy, kartáč byl úplně plný hnědých vlasů. Zajdu si do lékárny a koupím nějaký vitamíny, jestli to takhle bude pokračovat, můžu si začít objednávat paruky. S trochu lidštějším vzhledem jsem odkráčela do pokoje. Pohled mi mimoděk sklouzl k rádiu. Vzpomněla jsem si na věnování a pak to zajímavé a krásné jméno. Jakže to vylo? Edmund? Ne, to jméno bylo hezčí, ale takové staromódní. Edward, jasně. Unikl mi zasněný povzdech.

Sedla jsem si na postel a svižně přejela pokoj očima, zastavila jsem se u malé knihovny, z mého pohledu dost skromné. Přistoupila jsem blíž k ní. Samé pohádky, všechno tu bylo z mého děctví. Za pohádkovými knížkami jsem objevila ještě jednu, musel ji sem odložit Charlie, nebo Reneé, než se odstěhovala. Tuto knihu jsem určitě ve svých třinácti nečetla. Na větrné hůrce. Kniha byla otřískaná, jakoby prožila spousty nárazů. Někde hluboko v mysli jsem cítila děj knížky, i když jsem ji nikdy nečetla. Kniha skončila na stole, kde dříve leželo CD. Přistoupila jsem ke skříni a oblékla si starší rifle s pomerančově oranžovým tričkem, mělo krátký rukáv, tak jsem si pod něj vzala ještě jedno tričko s tmavě šedými rukávy. Navrch natáhla zelený svetr. Svetr srandovně plandal, byl mi hodně volný.

Než jsem vyšla z domu, naházela jsem plyšáky do pračky. V předsíni jsem se vehementně vyhnula zrcadlu. Vím přesně, čeho bych se lekla – sebe. Jestli jsem celý život vypadala jako chodící mrtvola, divím se, že mě nevzali do žádného divadla v roli mumie, vlastně vím, proč mě nevzali do divadla, protože jsem příšerná herečka.

Hned za domem jsem vyrazila do lesa. Nechci se nějak zdržet, nikdy jsem nebyla sebevrah, co leze do lesa, aby se ztratil, ale měla jsem podivné nutkání tam zajít. Všechno bylo ohromně tmavé, zelené listy, působící jako zelené síto, přes které svítí sluneční světlo, les dostával tajemný, temný a trochu i strašidelný nádech. Bylo strašně mokro. Viděla jsem každý kořen stromu, který přímo vyskakuje z mokré hlíny, aby mi podkopal nohy. Vzduch tu byl jiný jak ve Phoenixu, řekla bych svěží, zdraví. Na kraji lesa jsem se otočila, neboť mi bylo jasné, že už i tak si zahrávám se svým orientačním smyslem. Svěží vůně lesa se mi na chvíli změnila v odporný pach zhnilýho masa. Prudce jsem otočila hlavu nalevo, kde jsem zachytila kroky v listí, v dálce za stromy se mihla hnědo-červená skvrna. Barva byla příliš podobná mým snům, naštěstí rozmazaná šmouha neběžela proti mně, jako to bylo ve snech, ale utíkala ode mě. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to jen nezdá, protože nic se nemůže pohybovat tak rychle, ale pro jistotu jsem se rychle otočila a šla z lesa ven. V hlavě mi blikal instinkt: Co nejdál od temného!

Bylo něco po deváté ráno a městečko mi už teď připadalo příšerně nudné. Měla jsem u sebe trochu peněz. Kdybych měla auto, hned bych vyrazila do Seatlu, nebo do Port Angles. Počkat, tady kolem by měla být pláž. Ale kde? Charlie mě jednou vzal na útesy, ale jak se to tam jmenovalo? Hlavou mi prolítlo tucet názvů, jen jeden se v mé hlavě objevil zcela matně, ale spíš mi jen tak proletěl, taktak, jsem ho pochytila-La Push! Charlie často jezdíval s Billim Blackem na ryby. Byli to dobří přátelé. Mohla bych se tam porozhlídnout po nějaké knihovně, La Push není tak daleko, jako Seatle, nebo Port Angles, ale není ani blízko. Koukla bych se po nějaké brigádě. Když jsem přijížděla, tak všimla jsem si autobusové zastávky, nebyla moc daleko. Vyrazila jsem tím směrem s dobrým pocitem, že už mám celodenní program... U dálkového autobusu jsem byla hned. Jízdní řád mi napověděl, že mě autobus doveze jenom kousek od La Push, těch pár kilásků je to po silnici kolem lesa. Není to tak daleko, ale autobus jede až za půl hodiny. Tento autobus objíždí celé městečko Forks a kousek za něj. Vzpomínka, jak jsem byla s tátou a Billim jednou na rybách mi prosvištěla hlavou jako meteorit, vzpomněla jsem si na to hlavně kvůli tomu, že jsem se tam propadla na břehu do vody. Brr, nemám ráda vodu.

Po chvíli stání na zastávce mě rozklepala zima, studený vítr si pohrával s uvolněnými prameny vlasů a sfoukával mi je do obličeje, bylo skoro deset hodin a městečko stále spalo. Nebo nespalo? Bývá to tady tolik nudný i odpoledne? Nikde nebylo ani živáčka, kdyby se někdo rozhodl mě tady zabít, nikdo by se to nedozvěděl. Neotřásla jsem se zimou, ale tou myšlenkou, byla mi velice povědomá, jakoby v mé hlavě už někdy proplula bez mého povšimnutí.

Z malého domečku, který vypadal velice útulně, vyšla malá dívka. Vlasy měla černé k lopatkám a optické brýle. Byla asi v mém věku. Když mě uviděla, zarazila se, copak si taky myslí, jak je to divné, že venku někdo stojí? Vzápětí se jí tvář rozzářila a ona rychlím krokem přešla silnici. Šla rovnou ke mně. Že by se moje předešlá myšlenka potvrdila? Hodlala otestovat, jestli by si někdo všiml vraždy přímo na ulici? Zná mě? To mi bylo vzápětí potvrzeno.

„Bello!“ Vykřikla radostně a objala mě, zná moje jméno, takže já bych její měla taky znát, ale nevzpomněla jsem si. „Ty ses vůbec nezměnila.“ Obvinila mě s laškovným úsměvem.

„Eh, ahoj.“ Usmála jsem se, byla jsem zmatená a jednu setinu vteřiny mě napadlo, jestli je to vidět i na mém obličeji.

„Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděla, na co čekáš?“ Párkrát jsem zamrkala.

„Já tu čekám na autobus, chtěla jsem zajet do La Push. Kam jdeš ty? Eh, promiň, ale nějak mi teď vypadlo z hlavy tvoje jméno...“ Snažila jsem se nenápadně artikulovat a pohazovat významně rukama. Chvíli mě měřila zamyšleným pohledem.

„Nepamatuješ si mě?“ Zeptala se udiveně a lehce uraženě. Omluvný úsměv musel vypadat zahanbeně. „Jsem Angela, chodili jsme spolu do školy.“ Napovídala mi. Do školy? Ve škole jsem znala nějakou holku s jménem Angela? Jenom vím, že se mi všichni maximálně stranily, nebo spíš já jim.

„Ty jsi taky z Phoenixu?“ Zeptala jsem se a snažila se trochu víc porozumět z její nápovědy.

„Ne, bydlím tady už od narození. Vždyť jsme se neviděli-počkej, tři roky!“ Smutně se na mě podívala. Já jsem tady byla před třemi roky?

„Kam jsi odjela? Edward něco říkal o tom, že ses vrátila do Phoenixu.“ Edward?!

„Ehm, Angelo?…. Já....kdo je to prosím…. Edward?“ Musím o tom člověku s tím krásným jménem něco zjistit, určitě je to ten z toho obalu na CD, byla jsem si stoprocentně jistá. Dívala se na mě jako na cvoka, ten pohled jsem znala, odvrátila jsem rudou tvář. V tu chvíli mi jel autobus.

„Svezu se s tebou, jestli ti to nevadí. Myslím, že je to na delší vyprávění.“ Řekla tiše. Jen jsem přikývla. Když jsme nastoupili sedla si vedle mě. Chvíli jsem ji pozorovala, výraz napovídal zklamání a podezření, pak jsem přiznala.

„Já jsem měla před třemi roky…..“ nádech a hluboký výdech, teprve pak jsem pokračovala...... ….autonehodu.“ Poslední slovo znělo jako zahanbené doznání, hlasitý udivený výdech nešel přeslechnout, zvědavost mě donutila zvednout hlavu, ale hned jsem litovala, když jsem se setkala s jejím soucitným pohledem, nenávidím když mě někdo lituje.

„ Nic to nebylo, jenom pár malých odřenin, ani si to nepamatuji, jenom doktor mi přetlumočil průběh. Byla jsem čtrnáct dní v bezvědomí, mezitím se všechny rány stihli zahojit. Ale moc si toho nepamatuji, co bylo předtím. Proto jsem sem při- …no…vlastně....vrátila. Něco mě sem táhlo. Chtěla bych něco zjistit o-“ Zadrhla jsem se, o čem chci co zjišťovat? O své minulosti? O Edwardovi? Trhla jsem sebou při myšlence na to jméno. A proč jí to vlastně říkám? Může to být nějaká vesnická drbna.

„Jestli chceš, můžu ti pomoct. Když jsi sem chodila do školy, byla jsi tady dva roky, tak jsme byli dobré kamarádky.“ Vzhlédla jsem k ní a uviděla vřelé hnědé oči. Usmívala se na mě, tak nějak povzbudivě, kapku i kajícně. Úsměv jsem ji oplatila. Byla jsem jí moc vděčná.

„Takže, na co se mě zeptáš?“ Chvíli jsem přemýšlela, jestli jí můžu natolik důvěřovat, ale pak jsem to hodila za hlavu a rovnou se zeptala.

„Znáš Edwarda? Kdo je to a jaký s ním mám-tedy měla jsem vztah?“ Krátce se usmála a pak odpověděla.

„Když jsi poprvé přijela do školy, seznámila ses s Edwardem a jeho rodinou, nikdo jiný se s nimi nebavil, nebo spíš oni se nebavili s nikým jiným,“ Jo to by se mi podobalo.

             6.kapitola                   Moje povídky

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce-5.kapitola: