Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce-32.kapitola

21.10.2009 (14:30) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2268×

Edward

32. Překvapeni? Připraveno!

„Edwarde!“ Alice se na mě naštvaně otočila v obýváku.

„Jaspere?! Rosalie! Od Emmetta sem to čekala, ale od vás všech?!“ Tohle ti Edwarde jen tak neprojde! To ti garantuju!

„Alice! Já za to přece nemůžu!“

Chtěla sem být připravená! A ty mně to takhle podrazíš?

„O čem to mluvíš, Alice?“ Otočil se z obýváku Emmett na pohovce, dokonalý obrázek pohody, nohy rozvalený, Rosalie na jeho klíně a oba se koukali na televizi.

„Jaká připravená? Prostě sme včera nestíhali, tak si na něj skočíme dneska, ne?“

„Proč mám trpět sama?“

„Nechceš vidět zase Bellu? Uvidíš ji dneska první!“ Nabádal sem ji a snažil se nesmát, zato Emmett škodolibě poznamenal: „Ahá, sestřičce vadí, že pojede rychlobusem sama!“

„Lásko, je to jenom dneska!“ Snažil se i Jasper, ale taky mu cukaly koutky úst.

Alespoň dneska, pak to nějak usmlouváme!

„Taky doufám!“ Mrkl jsem  k němu a oba sme se zakřenili na malou Alice, která vypadala jako dítě, kterýmu vezmou hračku.

„Pokud dneska pojedu do školy sama-“

„S Bellou!“ Skočil sem ji do řeči, ale nepřestával se usmívat.

„…s Bellou…. Tak se mnou půjdete na nákupy, všichni! A povinně si koupíte alespoň deset kusů oblečení, které vám já vyberu.“

„Souhlasím!“ Vypískla Rose z obýváku a vítězně se usmála na Emmetta.

„To je moc velká oběť!“ Stěžoval si Emm.

„Pro mě taky!“ Vyprskla Alice a zlobně si mě měřila, věděla přesně, co teď všichni, krom jí, potřebujeme – lovit! Alice to už udělala včera, původně sem měl v plánu jít do školy v tomhle stavu, ale pak sem toho zneužil a nebyl sem sám.

Pěkný! Tento nápad se bude Belle líbit! Alice po mně mrkla a začala se usmívát.

„He?“ Vykulil sem k ní oči a prohledal jí myšlenky, ale myslela jen na Jaspera, jak jinak.

„Nic sem nevymyslel!“

Nepovídej! Viděla sem to, ale neboj, nebudu vám rušit vaši chvilku… Pak se začala potutelně culit.

Ajo! Tamto, chtěl sem Bellu vzít někam do restaurace, pak sem chtěl být s ní někde o samotě, ale není tu moc na výběr. Možná bych mohl koupit náš vlastní dům, ale nevím, jak by se k tomu Bella postavila, možná Alice viděla, že se jí to líbí.

„Líbí se jí to?“

Možná, neřeknu. Nech se překvapit!

„Alice?!“

„Co se děje?“ Vykoukl Jasper zpoza rohu.

„Dneska přijede Carlisle!“ Oznámila Alice, jakoby sme se celou dobu bavili jenom o tom.

„Za chvíli bude volat.“ Zabručel sem a ukradl tak Alice vizi, našpuleně se na mě podívala.

„Vážně? Za jak dlouho?“ Objevila se ve dveřích Esme, od té doby, co tu je bez Carlislea, chodí jak tělo bez duše.

„Asi za půl hodiny.“ Řekli sme s Alice zároveň, musel sem se zasmát jejímu naštvanému výrazu.

„Měla bys jít do školy, lásko! Autobus na tebe nebude čekat věčně. Ale kdyby věděli, jak vypadáš, určitě by tam čekal.“ Snažil se Jasper.

„To si jen tak nevyžehlíš, zlato!“ Vysmála se mu Alice a třískla dveřmi.

„Určitě přijde pozdě.“ Oznámil sem v klidu ostatním a šel do obýváku, musím si ještě něco zařídit.

Došel sem k počítači, během chvilky naskočil a našel sem jednu realitní kancelář, vytáhl sem si z počítače telefonní číslo.

„Edwarde, jdeš? Nebo si ještě hodíš šlofíka?“ Zavtipkoval Emm.

„Přemýšlel sem, ale asi se prospím až ve škole.“ Pokračoval sem v jeho hře.

„Strašně bych chtěl zavolat Alice!“

„Emmette! Nedráždi ji, nebo budeš mít doma peklo!“ Zastával se jí Jasper.

„Jdeme!“ Zavelela Rose a vyšla ke dveřím.

„Počkej na mě, lásko!“ Zahrál si Emm na milostného manžela, zvedl sem oči v sloup a následoval je.

Na lov jsme měli něco kolem půl hodiny, proto sme se dohodli, že budeme lovit víc na jih, abychom si pak zašli jenom do školy.

„Dobrou chuť!“ Olízl se Emm a rozběhl se.

„Stupidní lidské zvyky,“ zamumlal si pro sebe Jasper a taky se rozběhl k nejbližšímu stádu jelenů.

Dokonce i Rosalie si začala stěžovat, že je tady špatný výběr.

„Nejsme tu v restauraci, Rose,“ uchechtl sem se a nechal ji na mýtince samotnou.

Dlouhou dobu jsem nemohl najít nic, co by uspokojilo můj apetit- no, nebo aspoň moji žízeň, Rose měla pravdu, je tu mizerný jídelníček, Forks mělo alespoň hodně pum, tady jsou jen medvědi a srnky, Emmett musím být nadšenej!

                                               ………………….

Do školy jsme přiběhli akorát s autobusem, opřel sem se o autobusovou zastávku a ležérně zkřížil nohy.  Jasper si stoupl vedle mě, ale byl trochu zkoprnělej. Bella s Alice vyšli z autobusu jako poslední.

„Edwarde!“ Vypískla, jakmile mě uviděla a vrhla se mi do náruče, upřímně jsem to nečekal, ale velmi mě to potěšilo.

„Chybělas mi!“ Zašeptal sem ji něžně do ucha.

„A ty mi!“

Tohle se mi snad jenom zdá! Toho musím mít! S kým se to tam objímá? Ježiší, to je Swanová, tak to je v pohodě, to ho dostanu!

Ta malá se mi líbí, možná bych se s ní mohl nějak seznámit, vypadá tak strašně zranitelně, ale zároveň i jako dračice! Znechuceně jsem se podíval po všech, kterým patřili podobné myšlenky.

„Copak, nelíbí se ti místní škola?“ Dobírala si mě Bella a ohlídla se po ostatních, většina koukala na nás, nebo na někoho z mé rodiny.

„Pěkná.“ Zamumlal sem.

„Anebo místní studenti?“

„Všude je to stejný, ale tady mám tebe,“ pokrčil jsem rameny a usmál se na ni. Dech se jí zadrhl a srdce jí začalo tlouct zběsilou rychlostí.

„Víš, s čím bych chtěla pomoct?“ Zeptala se pomalu, vedl jsem ji směrem ke škole.

„S čímpak?“

„Znáš jednu louku ve Forks? Taková strašně symetricky kulatá, všude kolem stromy a kytky…“

„Ano, jednou jsem tě tam vzal.“ Vzpomněl jsem si na ten okamžik, jak jsem ji sledoval a ona tam začala plakat. Připadá mi to už jako věčnost.

„Myslela jsem si to, zdálo se mi o tom,“ koukla se jinam a zrudla. Pohladil sem ji po líci, tváře jí úplně hořely.

„Proč jsi v rozpacích?“ Strašně mi vadilo, že jí nevidím do mysli.

„Na něco sem si vzpomněla,“ zamumlala.

„Na co?“

„To bych si raději… ehm… nechala pro sebe.“

„To je tak strašně frustrující!“

„Ale je to fér!“ Bránila se a uhýbala mi pohledem.

„Je to naprosto nefér!“ Oponoval jsem jí.

„Jak myslíš.“ Pokrčila rameny a vydala se k vchodu školy.

„Tak mi to řekneš?“

„Neřeknu, stejně to asi už víš.“ Zase jí zahořely tváře, podívala se na zem a přidala do kroku, zařadil jsem se po její pravici ignorujíc myšlenky ostatních.

„Nevím!“

„V to doufám,“ zamumlala si pod vousy.

Zapřemýšlel jsem, co jí mohlo tak rozhodit. Když jsme byli naposledy na louce, nestalo se tam nic zvláštního… Až na…

Hlasitě jsem se rozesmál. Zaslechl jsem zaskřípění zubů.

„Asi už vím,“ vysoukal jsem ze sebe.

„soukromí je hodně důležitý pro život člověka,“ Odsekla mi ostře.

„Je to nějaká narážka?“ Snažil jsem se potlačit další výbuchy smíchu, v krku mi to nebezpečně zabublalo, ale zamaskoval jsem to kašlem.

„Velice nenápadné!“ Zamumlala si pro sebe a já měl zase problém udržet smích v sobě.

Ve škole to už bylo horší, všichni se po nás otáčeli a šeptali si, snažil jsem se to neposlouchat a svou veškerou pozornost věnovat Belle. Najednou se zastavil na křižovatce a rozhlédla se kolem sebe, nazlobeně se podívala na mě a začala si sundávat tašku.

„Co děláš?“

„Nevím, co máme za hodinu,“ odsekla mi, stále se ještě zlobila.

„Angličtinu.“ Rozvrh jsem si už pamatoval.

Stoupla si a rozhlédla se po chodbě, v tu chvíli zazvonilo.

„Sakra!“ Zamumlala si pro sebe, pak se na mě nešťastně podívala, líbilo se mi, jak se v tom plácá, chvíli se mi dívala do očí, a pak s povzdechem přiznala: „Nevím, kde je naše učebna.“

„Omlouvám se, mrzí mě, že e na mě zlobíš, ale měl jsem o tebe starost, proto jsem tě sledoval.“ Malou setinu vteřiny jsem přemýšlel, jestli rozuměla mé větě, protože jsem mluvil poměrně rychle.

„Já vím,“ bylo jí to nepříjemný, tak sem k ní došel a objal ji kolem pasu.

„Miluju tě,“ zašeptal sem jí do vlasů.

„A já tebe.“

Chvilku jsme stáli v objetí, ale z dálky jsem zaslechl myšlenky školníka.

Mám jí dát kytky, nebo čokoládu? Možná by nebylo špatný, kdyby obojí. Tyjo, snad to neodvolá, asi sem fakt zamilovanej.

Chytl jsem Bellu za ruku a odtáhl ji za sloup, tady by nás neměl vidět.

„Co to děláš?“

„Chráním tě před pozdním příchodem,“ mrkl jsem k ní. Naklonila hlavu na stranu a přivřela oči, školníkovy kroky už byli slyšet.

„Nechápu,“ pokrčila ramena.

Během půl minuty školník došel až k naší skrýši, jakmile ho Bella zaregistrovala, srdce jí divoce bušilo, potlačoval jsem výbuch smíchu, přišlo mi to, jako dítě, které šlo na záchody a odhalil je tam ředitel, jak tajně kouří. Bella se na mě varovně podívala, ruka ji cukla, aby mi zacpala pusu, ale pravděpodobně si uvědomila, že to by mě mohlo rozesmát ještě víc, tak se ke mně naklonila a políbila mě. Bylo to tak nečekaný, že sem v první chvíli nereagoval, ale polibek pomalu přidával na intenzitě.

Školník tu už dávno nebyl, ale Bella si toho nevšímala, v hlavě mi zablikal varovný signál. Ne! Okřikl jsem se, pokud chci, aby se nám večer vydařil, musím se zdokonalit v sebeovládání.

Belliny ruce mi zabloudili pod košili, už bych to měl stoupnout, říkal mi opatrný hlas, ale místo odtáhnutí jsem Bellu přitiskl ke sloupu a jednou rukou jí hladil vlasy a druhou ji držel záda.

V krku mě pálilo, jako kdybych polykal rozžhavenou ocel, ale to nic neznamenalo. Cítil jsem neodbytnou touhu, ale ne po její krvi, ale po jejím těle.

„Bello,“ zamumlal jsem jí do vlasů, mělo to znít odhodlaně, zastavit to další počínání.

„Já vím,“

„Neměli bychom to….“ Nedopověděl jsem to, přesunul jsem se k jejím hnědým očím a políbil ji na víčka.

„Já vím,“ opakovala. Přitiskla se ke mně ještě blíž a vrátila se k mým rtům.

„Angličtina,“ mumlal sem důvody, které by nás měli zastavit, ale nezastavily.

„Nestihneme,“

„Nestihneme,“ opakoval jsem po ní. Můžu ji ublížit, připomněl jsem si. Využil jsem Belliny lidskosti, jakmile se nadechla, svou nejrychlejší rychlostí jsem se od ní odrhl. Její ruce, kterými mě objímala jí bezmocně spadli k tělu.

„Téda,“ kousla se do rtů a podívala se na mě.

„Jo, téda,“ přitakal sem, ještě pořád kontrolovaný.

„Bolí tě to moc?“ Zeptala se soucitně, bylo jí to líto.

„Dá se to vydržet. Jak si to poznala?“

„Tvoje oči jsou-“

„-černý“ skočil jsem jí do řeči, jenom přikývla.

Pomalu jsem se uklidňoval, láskyplně jsem se podíval na Bellu, stále se dívala do mého obličeje, ale vypadala ostražitě, to mě vyděsilo.

„Bojíš se?“ Zašeptal jsem se snahou, aby neslyšela moje vyděšení.

„Ne… Chtěla bych…“ Mluvila pomalu, ale nelhala mi, to mě uklidnilo.

„Co bys chtěla?“

„Budeš se na mě zlobit.“

Ale ne! Už je to tady, tohle se opravdu nemůže změnit?

„Prosím,“ pokračovala.

„Bello, nevím, o čem mluvíš.“ Stál sem na svým.

„Ale víš!“

„Máš pravdu, vím! Ale nic se nezmění, nejsem ten, kdo rozhoduje o tvém životě, nejde to!“

„Jo, nejseš ten, kdo rozhoduje o mém životě, jsem to já! A já to chci, moc to chci.“

„Prosím, necháme toho, ano?“

„Alice,“ podotkla téměř vítězně.

„To neudělá!“ Nejhorší na tom bylo, že jsem si dokázal představit, že by to udělala.

„Carlisle!“

Prudce jsem vydechl a začal přecházet po chodbě.

„Tak co vlastně chceš?“ Neodpustil jsem si otázku, nečekal jsem, že na ni odpoví.

„Chci být jako ty.“  Zašeptala.

Zastavil jsem se metr před ní, opatrně chytl její obličej a podíval se jí do očí. „Nevíš, oč mě žádáš.“

„Edwarde, prosím!“

Zmítala mnou touha, kdyby byla upír, nehrozilo by jí už žádné nebezpečí, nemusel bych se stále bát, že si ublíží. Ale představa, že jí takhle ukradnu život, se mi hnusila.

„Kdy?“

Oči se jí rozšířily a ústa pootevřely, vážným hlasem mi odpověděla, „dnes večer.“

„Co Reneé?“

„Řeknu jí, že pojedu do Forks, na Angelin pohřeb.“

Opřel jsem si čelo o její, zmítalo mnou zoufalství.

„Chci to, strašně moc.“

„O tohle si mě už žádala dřív.“ Vzpomínal jsem nešťastně.

„Aspoň vidíš, že moje sny se od té doby nezměnily.“

„Sny!“ Odfrkl jsem si, jak si může myslet, že tohle j to nejlepší.

„Ano, sny.“

„Ty si zasloužíš lepší život.“

„Ale já lepší život nechci!“

„V tom pří-“ Vyrušilo mě hlasité zazvonění, které doprovázel hluk lidí. Jejich myšlenky se mi přímo vnutily do hlavy, snaha o jejich ignoraci nešla, byl jsem na to příliš rozčílený.

Tu chemii v životě nepochopím!

Musím zajít do čistírny, achjo, vůbec se mi tam nechce!

Mám mu zavolat? Raději napíšu…

Dneska je rvačka v lese, zajdu se tam kouknout, bude sranda.

Nenápadně jsem si chytl obličej do dlaní a snažil se myslet na něco pozitivního.

„Edwarde?“

„Dnes večer tě proměním.“ Zašeptal jsem, myšlenky se začali stahovat do ústraní mého mozku, takže zbytek mohl klidně uvažovat nad Bellinou přeměnou. Koukl jsem se na ni, čekal jsem, že bude jásat, ale ona jenom stála a vykuleně na mě koukala.

„Tohle si chtěla, ne?“ Zaznělo to ostřeji, než jsem chtěl, vypadalo to, že se mě bojí. „Bello?“

„My-myslíš to vážně?“ Říkala to přidušeně.
                „Nechceš to?“ Doufal jsem nadějně.

„Jasně, že chcu! A moc! Dnes večer!“  Neznělo to zrovna nadšeně.

„Co se děje?“

„Nic, jen bych si to potřebovala přebrat, nějak mi to zrovna nemyslí.“ Vymlouvala se z toho.

„Bojíš se!“

„Nebojím!“

„Bát se je normální.“

„Možná trošičku.“ Povzdechla si.

„Měli bychom počkat.“  Gratulace. J Tohle nám dá aspoň pět let.

„Nechci čekat!“

„Nevíš, co chceš!“ Obvinil jsem ji ostře.

„Vím! Teď chci jít na další hodinu! Pak chci jít domů, sbalit se a jet k vám domů, kde si tři dny poležím…“ Plánovala to jako růžovou budoucnost, to se mi moc nelíbilo.

„V bolestech!“ Sočil jsem jí do řeči.

„…a pak budu žít věčně s tebou.“  To už bylo lepší pokračování.

„Bello, jdi na hodinu, v šest večer za tebou přijdu, ještě si o tom popovídáme.“

„Ty nejdeš na hodinu?“ Zmateně se na mě podívala.

„Musím si ještě něco zařídit.“ Zajdu se poradit za Carlislem.

„Dobře.“ Kuňkla a sklopila hlavu, po chviličce pokračovala, „přijdeš, slibuješ!“

„Slibuju, že příjdu.“

Moje povídky       33.kapitola

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce-32.kapitola: