Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce - 31.kapitola

12.09.2009 (15:45) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2294×

IsaBella

31. Západ slunce

Celou sprchu jsem se snažila nevědomky zrychlit, kdykoliv jsem si uvědomila, že už chci vylézt, hned jsem se zase pozastavila a snažila se to zpomalit. Návštěva koupelny mi trvala něco kolem půl hodiny, s velkým snažením!

A co si mám vzít na sebe? Moje nejlepší pyžamo nebylo zrovna nejteplejší, ale představa, že se Edwardovi ukážu ve svých otrhaných teplácích a polorozpadlým tričku, mě taky neupokojovala.

„Co teď?“ Mumlala jsem si nahlas. Nakonec vyhrála vzpomínka!

Vcházím do svýho pokoje ve Forks, mám na sobě to stejný pyžamo, nad kterým zvažuju, mokré vlasy mě studili do zad. Vyklonila jsem se z okna a jako totální blázen začala volat. „Edwarde?“

„Ano?“ Ozvalo se za mnou s úsměvem.

Šok, strašně jsem se lekla!

A vzpomínka byla pryč. Uklidnilo mě to, takže se nemusím stydět za svoje příšerný pyžamo. Ještě jednou jsem si vyčistila zuby a s hlubokým nádechem jsem vešla do pokoje, bez mrknutí jsem došla k oknu a otevřela ho do kořán, opřel se do mě nepříjemný studený vítr a pocuchal mi mokré vlasy. Tentokrát nebudu křičet a vyklánět se z okna. Slíbila jsem si pevně a otočila se ke své posteli.

Edward tam neležel jako v mých vzpomínkách. Zamyšleně jsem se posadila na měkkou madraci a hypnotizovala otevřené okno, každou minutou tu bylo větší chladno. Kde může být tak dlouho?!

Přikryla jsem se peřinou, abych si tu neuhnala chřipku a znovu se podívala k oknu, zmátlo mě, že je zavřené. Chtěla jsem ho zase otevřít, ale těsně u něj mě chytli dvě ledové paže kolem pasu. Vyjekla jsem.

„Bude ti zima.“ Poznamenal v klidu, kdyby mě tak pevně netiskl k sobě, asi by se mi podlomily kolena. „Celá se třeseš.“ Poznamenal a otočil si ě k sobě čelem.

„Vylekals mě.“ Zafuněla jsem a teď mi srdce divoce tlouklo hned ze dvou důvodů.

Otočil hlavou na stranu a zaposlouchal se. „Jsi tu sama?“

„Ne, jen já a můj srdeční kolaps.“

Zasmál se. „Dobrý.“ Pochválil můj humor a pokračoval. „Nikoho tu neslyším.“

„Phil s mámou šli do města, nějaká slavnostní večeře s Philovým trenérem.“ Odmávla jsem to rukou.

„Nebojíš se?“ Zeptal se po chvíli, stále mě tiskl na svou hruď, ale nepřestával se mi dívat do očí.

„Vždyť jsi tu se mnou.“

„No právě.“ Zasmál se, ale pak posmutněl. Starostlivě jsem mu přejela po zmučené tváři.

„Edwarde,“ nevěděla jsem, co přesně chci říct, ale musela jsem mu říct, co přesně cítím, jakkoliv.

„Chvěješ se, je ti zima.“ Poodstoupil a chvilku si mě zamyšleně měřil.

„Není to ta hrozný,“ pokrčila jsem rameny a zadržovala třesení. Během půl vteřin mě přenesl do postele a zachumlal pod peřinu.

„Och, děkuji.“ Zajíkla jsem se, ani jsem nemrkla.

„Připadá mi to jako dejavu.“ Zasmál se tiše Edward a pohladil mě po tváři.

„U nás v pokoji, taky jsem měla to stejný pyžamo.“ Přikývla jsem.

„Celkově, měla jsi taky mokrý vlasy a taky jsme si povídali u tebe v posteli.“ Cítila jsem, jak ve tmě pokrčil rameny.

„No, mně to celý přijde nový.“ Zašeptala jsem zklamaně.

„Nevzpomínáš si na tu noc?“

„Trochu, jen jak si mě vylekal.“

„To byl dobrý vtip.“ Zasmál se pro sebe.

„Lekla jsem se úplně stejně jako před chvílí.“ Našpulila jsem pusu v usilovném přemýšlení.

„Pořád jsem tak dobrý.“ Souhlasil, jako bych mu vysmekla poklonu.

„Chceš si tu scénu projet ještě jednou?“ Poznamenala jsem jízlivě.

„Pořád stejná.“ Zamumlal si spíš pro sebe a projel prsty moje vlasy.

„Řekneš mi, jak to bylo s tím mým odjezdem?“ Vzpomněla jsem si na svou předešlou teorii s jeho rozchodem. Když jsem mu ji sdělila, koukal na mě jak na cvoka.

„Proč nevěříš svým vzpomínkám?“

„Protože mi nějak nesedí do doby.“

„Aha, no, není to úplně přesně, ale dává to smysl. Když Alice viděla, tu vizi-“

„Jak jsem mrtvá a všude jsou stopy po vlkodlakovi?“ Skočila jsem mu do řeči, potěšeně přikývl.

„Jo, tak jsem uznal, že Forks pro tebe není bezpečný, myslel jsem si, že je to Jacob, víš kdo?“

Přikývla jsem, měla jsem nějaké tušení. V hlavě jsem měla spoustu vzpomínek s ním, ale byly to jen útržky. Vím, že Jacob se měnil ve vlkodlaka.

„Tak jsme požádali Tanyu, jednu upírku, aby ti smazala vzpomínky na Forks, nahráli jsme tvou autonehodu, ale tobě se samozřejmě nic nestalo. Vzpomínky jsme smazali i Charliemu, Reneé řekl Carlisle, že pokud řekne, že jsi jela z Forks, při té nehodě, tak tě může dostat pod psychický nátlak, carlisle jí to řekl velmi odborně. Tři roky jsem tě hlídal. Vize se půl roku už neukázala, když jsme si byli jistí, že už je to za námi, vrátilas zase, Alice z toho byla špatná, pořád vidět, jak umíráš.“ Bolestivě vydechl, nemohl to být ani příjemný pohled pro něj.

„A pak jsem šel k tobě, ale tvoje vůně nebyla už tak silná, tvoje věci byly vyklizeny. Okamžitě jsem letěl zpátky do Forks, v letadle jsi mě zahlédla, a pak jsem tě slyšel spadnout.“ Potichu se pro sebe zasmál, vzpomínala jsem s ním, bylo to před dvěma měsíci a mně to připadá, jako z minulého života.

„To si pamatuju, byla jsem zmatená, pak jsem si myslela, že to byl Carlisle, viděla jsem jen tvou ruku.“ Našla jsem jeho dlaň a pevně ji zmáčkla, stisk mi opětoval, ale byl něžný.

„Ano, zbytek znáš, kontaktoval jsem smečku a domluvil se s nimi, aby hlídali Forks.“

Cítila jsem, že to není celý příběh. Věděla jsem přesně, kdo tam chybí.

„Je pravda, že Angela odjela se svými rodiči pryč?“ Napnul se a dlouho neodpovídal. „Takže to pravda není.“ Začala jsem mít o ní strach, co když se jí něco stalo?! „Řekni mi to!“

„Bello, o tomhle se bavit nebudeme.“ Zašeptal mi do obličeje.

Po tváři mi sklouzla slza, Angele se určitě něco stalo, něco vážného, proto mi to nechce říct. Moje morbidní myšlenky doprovázely slzy, které můj polštář ochotně vpíjel.

„Ty pláčeš?“ Zeptal se Edward, ale nečekal na odpověď, místo toho mě prudce objal.

„Neplač, prosím.“

„Ne-nebrečím.“ Lež, poznal to, hlas se mi zadrhl a pak se zlomil.

„Lásko!“

„Edwarde, co se stalo Angele?“ Další vzlyk, ještě, že tu jsme samy, tohle by Reneé slyšela určitě.

„Nic.“ Zalhal.

„Proč mi to nechceš říct?“

„Bojím se… tvé reakce.“ Dal si s odpovědí na čas.

„Prosím, musím to vědět!“

„Angelu… Henry pokousal.“ Schválně řekl jeho jméno, aby to neznělo tak… myticky.

„Ach bože!“ Svou volnou ruku jsem zatla v pěst a nacpala si ji do pusy, abych nevykřikla nahlas. Angela! Angela! Angela!

„Bello! Klid!“ Edward se mně jemně snažil chytnout za ruku. Nedokázala jsem se mu bránit, jakmile měl můj krk volný průchod k zvuku, nahlas jsem se rozvzlykala.

„Ona se změnila?“ Vykoktala jsem se. Strašně mě bolelo, že tak hodný člověk, musel umřít, kvůli mně! Byla to moje jediná kamarádka! Jediná, bez které bych si nevzpomněla.

„Ne.“ Zašeptal Edward, ale pořád to znělo bolestně.

„Takže žije? Je zachráněna?“ Byla jsem zmatená, tváře jsem už měla úplně mokré od slaných slz.

„Ano, je zachráněna, ale,“ Kousl se do rtu, nikdy jsem ho ještě neviděla tolik se potýkat s city.

„Nerozumím ti. Je nějaká šance, že člověk po přeměně je zachráněn?“ Slzy už docházely, přesto vzlyky dojít asi nemohly nikdy.

„Tak to nemyslím. Kdyby se proměnila úplně, nebyla by to už Angela, řídila by se jenom svými instinkty jakožto zvíře. Dítě měsíce, to byl Henry, je nejnebezpečnější tvor na zemi, nejde zastavit, po přeměně nezná rodinu ani kamarády.“ Dokončil to, asi čekal, že sama pochopím, ale v tomto rozpoložení mi to nepálilo.

„Takže?“ Snažila jsem se ho vybídnout k pokračování.

„Angela zemřela, jakmile ji ten vlkodlak kousl.“

Až teď mi to docházelo, Angela je mrtvá! Jak jsem jí volala, už tam byl místo ní ten zlý! Nejhodnější člověk na světě tu není! Znovu mnou otřásly vzlyky, přestože jsem čekala, že žádné slzy už nemám, ucítila jsem je na tváři.

„Bello, lásko! Je mi to strašně líto.“ Edward mě objímal a hladil po zádech.

„Kdo?“ Chápal, co tím slovem myslím.

„Carlisle ji kousl.“ Zašeptal, možná doufal, že to neuslyším.

„Kdy?“ Pokračovala jsem ve svých jednoslovných otázkách.

„Včera, kdyby byla při úplňku, už by se nedala ovládnout. Vypadala hrozivě.“

„Proto tu není?“

„Ano.“

„Stalo se mu něco?“ Teď mě přepadl strach o Carlislea, představa, že je tak blízko něčeho, s čím dnes ostatní bojovali, mě děsila.

„Ne, kousla ho, ale bylo to při začínající proměně, Dítě měsíce je jedovatý. Kousla ho do pravé ruky, zčernala mu a on ji necítil, ale jeho jed i s tím poradil, po týdnu už měl zase svou ruku pod kontrolou. To nám pomohlo něco o nich zjistit.“

„Chudák Esme.“ Kdyby se stalo něco Edwardovi, těžko bych to dokázala snést tak hrdě, jako Esme. Ještě k tomu bojovat!

„Jo, bylo to strašné pro nás všechny, ale nejvíc pro Esme, stále na něj myslela.“

Pak už jsme mlčeli oba, já jsem myslela, jak moc Angela asi trpěla. Už jsem neplakala, první šok jsem měla už za sebou, ale stále ve mně byla ta zničující bolest.

Edward byl trpělivý, tolik jsem mu chtěla za to poděkovat, ale nedokázala jsem se úplně probrat ze svých úvah.

Slyšeli jsme, jak práskly domovní dveře, a domem se rozlehlo hlasité buchnutí, nato se ozvalo Reneéino zakletí a Philův smích.

Za Edwardem byly digitální hodiny, podívala jsem se k nim, bylo něco po půlnoci.

„Spi!“ Zašeptal mi tvrdě Edward do ucha a zmizel. Byl to nepříjemný pocit, když mě k sobě netiskly ledové paže.

Otočila jsem se na druhý bok, abych nebyla čelem ke dveřím a zavřela oči. Moc dlouho jsem přemýšlela, jak mám dýchat, jestli zhluboka, nebo mělce. Dveře zavrzaly, nato se s menším hlukem zabouchly a Edward už byl na svém místě.

„Zase ten pocit dejá-vu.“ Přiznal se.

„Teď už vím, jak to myslíš.“ Zašeptala jsem.

„Vzpomínáš?“ Rozzářil se.

K jeho obličeji mě dělilo sotva pár centimetrů, kdykoliv promluvil, o tvář se mi otřela jeho nádherná vůně. Nedokázala jsem si pomoct, musel jsem se k němu víc přitisknout a políbit ho. Neodtáhl se, chytil mě za obličej a přitiskl k sobě ještě blíž, moje náhlá touha po něm byla úplně stejně nečekaná, jako neovladatelná, nevědomky jsem sjela rukama po jeho hrudi a začala hladit jeho svalnaté břicho, nebránil se, chvíli vypadalo, že se chce bránit, ale nestíhal to.

„Bello…“

„Miluju tě!“ Jazykem jsem mu objela horní ret a u toho mu svlékla tričko. Snažil se mi něco říct, tak jsem se přesunula k jeho krku.

„Bello, ne.“ Nezastavil mě, jeho, původně tvrdý hlas, zněl spíš prosebně. Nebyl naplněný obvyklou autoritou.

„Chci tě.“ Šeptala jsem mu do kůže.

„Ne,“ polkl na sucho, a pak se, bohužel, vzpamatoval. „Bello, to nesmíš!“ Už jsem neseděla na něm, nýbrž ležela pod ním, zabarikádoval mi ruce a nohy, abych nemohla vstát. Snažila jsem se mu vykroutit, ale bylo to zbytečný, přistoupila jsem na druhou taktiku, ignorovala jsem jeho nepřístupný tělo a začala ho znovu líbat na rty.

Polibek mi jemně oplatil, ale pak se odtáhl.

„Edwarde, já…“

„Bello, ne! Nejde to, ne dnes.“ Podívala jsem se na něj, oči mu ztmavly, přestože byl před chvílí na lovu.

„Kdy?“ Až teď mi docházely moje činy, takhle jsem mu srazila a pokopala sebeovládání, muselo být pro něj těžký tu se mnou už jen ležet. Koukla jsem na něj, nedýchal, oči měl zavřený, působil na mě křečovitě. Odtáhla jsem se od něj, co mi to postel dovolila.

„Neodcházej ode mě,“ polekal se a okamžitě mě tiskl v náruči.

„Je to pro tebe těžké! Omlouvám se.“ Snažila jsem se moc nehýbat, ale dýchání jsem pozastavit nemohla.

„To nic, zvládnu to, neboj se.“ Pohladil mě po zádech.

Nevěděla jsem, jak přesně mám přesně na předešlé téma navázat zpátky řeč. Po chvilce jsem prostě musela zopakovat otázku, zvědavost!

„Kdy, když ne dnes?“

Chvíli mlčel. „Dnes ne, protože…“ Nevěděl, jak přesně pokračovat, možná měl strach, že by mě to rozrušilo.

„Protože je to pro tebe příliš těžké?“ Snažila jsem se mu pomoct.

„Ano, musím jít na lov. Vidíš?“ Podíval se na mě a prstem poukázal na oko, které měl černé, jako onix.

„Promiň, nevím, co to do mě vjelo“ Tvář mi celá zrudla, když jsem pomyslela na předešlou situaci.

„Měla bys spát, ráno vstáváš.“

„A budeš tu?“ Ujišťovala jsem se.

„Budu.“

Myslela jsem si, že neusnu, ale on mi začal pobrukovat ukolíbavku, později jsem poznala, že je z toho cerečka, a ještě později jsem usla.

……….

„Píp, píp, píp…“ Zaútočil na mě budík, ve spánku jsem se snažila ho vypnout, natáhla jsem se k místu, kdy jsem většinou nahmatala budík, ale nenašla jsem nic, natáhla jsem se ještě víc a rukou bouchla po tom blbým budiči.

Budík ztichl, tak jsem se víc zachumlala pod peřinu a chystala se znovu upadnout do spánku, ale vyrušilo mě tiché chechtání, to mě probudilo mnohem rychleji, než budík, otevřela jsem oči a dávala se do tváře anděla, zmateně jsem se podívala za něho, žádný stolek tam nebyl! Znovu jsem mrkla k němu.

„Bouchla jsem tě?“ Vyhrkla jsem k němu, bože to je trapas!

„Jo, neublížila sis?“ Znovu se zasmál, až se postel začala třást.

„Promiň.“ Zamumlala jsem a snažila se nečervenat, bezúspěšně.

„Mě to nebolelo, jen mi to přišlo srandovní.“

„Já vím.“

To ho rozesmálo ještě víc, políbil mě na čelo a stoupl si vedle postele.

„Jak ses vyspala?“

Protáhla jsem. „Myslím, že krásně, jak se ti leželo?“

Dělal, že se protahuje, pak mi odpověděl. „Myslím, že krásně.“ Opakoval moji odpověď, a zazubil se na mě.

„Je někdo doma?“

„Hmm, jenom Phil. Reneé odjela už v šest, aby stihla nějaký pohovor.“

„Jo, říkala mi to.“ Vzpomněla jsem si a taky se postavila.

„Takže se uvidíme ve škole?“

„Snad v autobusu, ne?“ Opravila jsem ho s úsměvem, byl zvyklí jezdit všude autem.

„Ježiši, autobus!“ Plácl se do hlavy.

„Emmett bude nadšenej.“

„Jo, už se těším na jeho myšlenky.“

„Chudáčku,“ pohladila jsem ho mateřsky po hlavě.

„Tak já pádím, nebo nestihneš autobus!“ Vymluvil se na mě a vyskočil z okna, chvíli jsem poslouchala, kdy asi dopadl na zem, ale po minutě jsem to vzdala a zavřela okno.

U snídaně jsem se pozdravila s Philem, ale víc jsme spolu nemluvili, on nebyl moc upovídaný, ale nebyl ani stydlivý, byl trošku podobný Charliemu, ale jen trošku. Na autobus jsem dobíhala, naštěstí bez pádu.

„Dobrý den.“ Pozdravila jsem řidiče.

„Ahoj, dnes seš optimističtější!“ Poznamenal potěšeně.

„Jo, dnes jo.“ Přikývla jsem a znovu se podívala po obecenstvu v autobusu, dnes tu bylo o polovinu míň lidí, chyběl tu i… Henry. Okamžitě jsem si vzpomněla na včerejšek, na ten boj!

Sedla jsem si dozadu, už po mně ostatní tolik nezírali.

Tentokrát jsme nejeli stejnou trasou, jako včera, zajeli jsme si hlouběji do lesa, musíme přeci vyzvednout Edwarda a jeho rodinu!

Pár žáků se zmateně ptalo okolí, kam to jedeme, někteří vzrušením nadskočili- někdo nový!

Nemohla jsem se dočkat, dokonce jsem se přistihla, jak si koušu nehet na palci, tento zlozvyk jsem se snažila odnaučit rok a půl!

Cesta nebyla dlouhá, jeli jsme v lese, nedalo se ani zabloudit, pak jsme zastavili, nikde nebyl žádný dům, ani zastávka! Trochu zděšeně jsem se podívala zadním oknem, z lesa se pomalou chůzí vynořila Alice. Byla nádherná, krátká sukně s legínami jí zvýrazňovaly štíhlé nohy. Tričko měla černé, střihem působilo jako na elfa.

Alice elegantně odtančila k autobusu. Pobaveně jsem sledovala, jak všichni vykulili oči na malou, půvabnou upírku.

„Dobrý den!“ Zazpívala svým vysokým hláskem.

„Dob-ahoj, děvče.“ Vysoukal ze sebe ohromený řidič.

„Omlouvám se za zpoždění, ostatní z rodiny už šli napřed. Ve škole budou včas, doufám, že to nevadí. Nechali mě tu, abych vám to vyřídila.“

V autobusu bylo hrobové ticho, každý se utápěl v hloubce jejího hlasu.

„Vůbec ne, ale ty s námi budeš, doufám, jezdit autobusem, ne?“ Ujišťoval se poťouchle řidič.

„Ovšem.“ Alice projela očima autobus, až když narazila na mě, usmála se a přihopsala k mým prázdným místům.

„Ahoj, dobrý výběr.“ Mrkla na sedačky a na jednu si sedla.

„Ahoj. Copak je s ostatníma?“

„Copak ji to neslyšela? Mluvila jsem moc potichu?“

„Ne, slyšela, to by pro ně vážně bylo tak příšerně otravný jezdit v autobusu?“ Byla jsem z toho zklamaná.

„Ale oni jezdit budou, nemůžu se dočkat Emmettova trpitelského výrazu.“

„Tys ho určitě už viděla,“ poznamenala sem naštvaně.

„To jo, ale ty se budeš dobře tvářit.“

„Tak proč, v tom případě, nejeli s námi už dnes?“

„Jasper potřeboval na lov a ostatní toho zneužili.“ Našpulila pusu a zadívala se směrem k řidiči. Bylo mi jasný, že v tuhle chvíli by si přála, aby běžela s ostatníma.

Moje povídky                   32.kapitola

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce - 31.kapitola: