Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce - 30.kapitola

09.09.2009 (09:30) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2460×

Edward

30. Zase začínám žít!

Právě teď je jediná šance porazit tu zrůdu. Měsíc v úplňku mu dal větší sílu, slyšel jsem jasně Emmettovy myšlenky, přemýšlel, jak mu šikovně nadběhnout. Tohle zvíře muselo být chytřejší, než jsme si mysleli. Dokázal mi skrýt své myšlenky, bylo to něco jiného, než s Bellou, u něho to byla velká jáma a za ní teprve jeho mysl. Kdybych se snažil dostat k ní, tak bych musel prvně zešílet, což je u upíra něco nečekaného.

Jakmile proměna úplňku skončila, vlkodlak šel rovnou po mně, chtěl jsem mu uskočit doprava, a pak za ním skočit, ale spěšně mi docvaklo, že uhnout do strany, by znamenalo dovolit mu dostat se k Belle.

Skrčil jsem se k zemi, aby můj odraz byl co největší. Můj plán byl jednoduchý, skočit na obludiny záda a tam se mu přisát ke krku.

Jakmile jsem byl na jeho zádech, začal sebou zmítat do stran. Všichni toho zneužili a snažili se mu dostat ke krku, připadal jsem jak na divokým koni. Alice se objevila u jeho ocasu, snažíc se ho kousnout do zadní nohy, ale on ji stačil silně odkopnout do lesa, tam se zlomil strom, zaslechl jsem Bellu, jak vystrašeně vyjekla, nemá cenu to prodlužovat.

Už jsem se natahoval k jeho krku, když udělal něco nečekanýho, silně se odrazil od země a vší silou sebou mrskl o zem na záda. Zpočátku mi to vyrazilo dech, cítil jsem, jak se země pode mnou bortí, musel jsem udělat díru do země, ve které jsem ležel, zneužil jsem toho a zakousl se do jeho krku.

„Edwarde!“ Bellin křik byl přidušený.

Vlkodlak se chtěl postavit, ale cítil jsem, jak mu ubývají síly pod množstvím mýho jedu, který jsem mu pouštěl do krku.

„Dělej něco! On tam umře!!“ Křičela hystericky Bella.

„Klid je v pořádku!“ Alicin hlas byl jistý.

Až když jsem si byl stoprocentně jistý, že je vlkodlak mrtvý, tak jsem ho odhodil a postavil se.

„Tolik jsem se bála!“ Objala mě Bella kolem krku a zabořila hlavu na mou hruď.

„Já taky, o tebe.“

Emmett si naštvaně odfrkl, „tohle jsem měl v plánu já! Až když jsem to celý domyslel, předběhls mě! Styď se! Ukradls mi plány!“

„To jsem si mohla myslet! Takový naprosto příšerný a riskantní plán, nemohl být z Edwardovy hlavy, ale z tvé!!“ Rosalie naštvaně křičela po Emmettovy.

„Že sem raději nemlčel.“ Zašeptal potichu Emm a všichni se rozesmáli.

„Seš v pořádku?“ Pohladil jsem Bellu po vlasech.

„Myslím, že jo. Tobě se nestalo nic, viď?“ Přesvědčovala se.

„Ne, už je to pryč.“ Celý rozhovor jsme šeptali, přestože nás ostatní slyšeli, mělo to soukromý nádech.

„Miluju tě.“

„Ne tolik, jak já tebe.“

„To by, jsme se hádali.“ Prohlásila po chvíli.

„Tak hrdličky, zejtra je škola. Možná by, sme se mělï trochu prospat.“ Protáhl se  Emmett a ospale zívl.

„Děláš to špatně, musíš to trochu protáhnout.“ Opravila ho Bella a taky si zívla. „Takhle.“

Emmett se zašklebil. „Nekritizuj.“ Nato všichni vybuchli smíchy.

„Esme, už ti nic není?“ otočil jsem se k naší mamce.

„Ne, měla jsem štěstí, horší by bylo, kdyby mě zasáhl zubem a ne drápem.“

„Jo, to teda měla.“ Přitakal Jasper.

„Alice, co nám předpovíš na budoucí týden?“

„V klidu Emme, nebudeme mít zatím žádný potíže. Carlisle přijede v pátek.  A zítra jdeme s Bellou do školy.“ Mrkla na něj Alice.

Takže doopravdy Angelu zabili? Podíval jsem se k majiteli těchto myšlenek. Jasper.

Carlisle to už udělal včera. Nebyla prý žádná šance na uzdravení. Měnila se moc rychle… Kousl ji… Přijel by dřív, ale hodně ho to vzalo.

Znovu jsem mrkl na Jaspera, který mě bedlivě sledoval a zakýval hlavou.

„Alice s ním mluvila.“ Zašeptal jsem, aby to Bella neslyšela.

„ …a budeme mít společnou chemii trigonometrii a angličtinu…“ Rozplývala se Alice.

„Vážně? A budeme mít něco společnýho s Edwardem?“ Musel jsem se zasmát Alicinimu výrazu.

„Ty nemáš radost, že budeme mít tolik společných hodin?“

„Ale ano, mám! Velkou!“ Snažila se to Bella zachránit.

„Tak proč vidím, že si s Edwardem měním rozvrh?!“ Naštvaně se po mně ohlídla.

Pokrčil jsem rameny.

„Takže budeme mít S Edwardem tři hodiny?“ Bella se snažila nevypadat šťastně, ale v očích ji hrálo vítězství.

„Ne.“ Zavrčela Alice. Oba jsme se po ní podívali. „Ještě tělocvik.“ Dodala nabroušeně a šla k Jasperovy, kterýho objala kolem pasu.

„Sakra.“ Zabručela Bella a celá zčervenala.

„Copak?“ Bylo mi jasný, co jí vadí – tělocvik.

„Myslím, že není dobrý nápad… abys mě… viděl v… tělocviku.“ Bella byla úplně červená.

„Neboj se, budu tě chránit před míčem.“ Neutrální maska mi moc dlouho nevydržela.

„Měli by sme už jít.“ Prohlásila po chvíli Rosalie.

„Přesně tak, Bella by se měla vyspat.“ Souhlasila Esme.

„Neodejdeš?“ Ujišťovala se Bella. Musel jsem ji pohladit po tváři, sice jsem potřeboval jít na lov, ale ještě to nebylo tak akutní.

„Neodejdu, slibuju.“

„Tak oprášíme náš starý dům.“ Libovala si Esme.

„Vy tu máte dům?“

„Jo, ale dlouho jsme tu nebyli, je z roku 1994.“ Vzpomínal jsem, jak jsme semka chodili do školy, to s námi Jasper ještě nechodil, byl doma a snažil si zvykat na zvířecí krev.

Předpokládám, že dneska budeš s Bellou. Hádala najisto Alice.

„Předpokládáš správně.“ Pokýval jsem hlavou. Bella se na mě podívala s nadzvednutým obočím.

„Alice.“ Objasnil jsem, hned jí svítlo.

„Čteš myšlenky.“ Nebyla to otázka, spíš konstatování, copak si tohle nepamatovala?

„Ano.“

„Alice vidí budoucnost.“ Pokračovala se soustředěním.

„Ano.“

„A Jasper…“ Při jeho jméně se k němu podívala, objevila se jí vráska na čele, jak urputně přemýšlela. Už jsem jí to chtěl říct, ale předběhla mě. „Umí ovládat emoce.“

„Správně.“ Mrkl k ní potěšeně Jasper.

„Nejsem si jistá, kolik si toho pamatuju, ale každý den ke mně přichází nové vzpomínky.“

Vážně jsem přikývl. „Pomůžu ti vzpomenout si na cokoliv.“

Taky přikývla.

„Na co myslíš?“ Vyhhrkl jsem po chviličce.

Potěšeně se usmála. „Nedokážeš číst myšlenky ani mně.“

„Ne, to není úsměvný.“ Zabručel jsem.

„Jsem za to ráda.“

„Já vím.“

Nakonec Bella zívla a já jsem uznal, že je načase vyrazit na cestu, už jsem ji nenesl na zádech, nýbrž v náruči. Oči nezavřela, celou dobu se mi dívala do obličeje, když jsem k ní mrkl, tak mě pobídla, ať se dívám na cestu. Pořád stejná.

Rodina se s námi rozloučila na příjezdové cestě, měli to k domu už jen pár kilometrů.

„Počkám venku. Půjdu zatím na lov, ty se zatím věnuj svým lidským potřebám. Až budeš v pokoji, otevři okno a já za tebou přijdu.“  Dokončil jsem svoje instrukce.

„Nebudeš na lovu dlouho, že ne?“

„Co nejmíň to půjde.“ Slíbil jsem.

„Miluju tě.“

„A já tebe.“ Políbil jsem ji lehce na rty, náš první polibek po třech letech, bože jak mi chyběla! „Už jdi, brzy budu u tebe zpátky.“

Odtrhla se z mé náruče. Trochu motavě došla ke dveřím a naposledy se po mně otočila, aby mi zamávala.

Hned, jak se za ní zavřely dveře, vyrazil jsem do lesa, neměl jsem v plánu jít na nějakou větší výpravu, konec konců, tady nebylo moc na výběr mezi zvířaty. Cítil jsem jednu srnku a kolouška, o trošku dál byly tři losy. Běžel jsem přímo k nim.

Krev byla odporná, ale postačila. Žízeň už nebyla tak bolestivá. Znechuceně jsem hodil vysátou mrtvolu pod pařez.

Instinktivně jsem zhodnotil svoje oblečení, vše zůstávalo čisté. Spokojeně jsem se rozběhl zpátky k Belle domů.

Moje povídky 31.kapitola

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce - 30.kapitola: