Povídka je psaná z pohledu Belly, zatím to má takový tajemný nádech, ale další díl bude trochu akčnější.
28.07.2009 (17:00) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2064×
IsaBella
3.Sny, nebo realita?! Realita, nebo noční můry?
Charlie mi naštěstí nechal soukromí, abych se v klidu vykoupala a vybalila si věci. Všechno co jsem měla v pokoji mi připadalo tak povědomé, a přitom vzdálené. Nechala jsem vodu, ať mi bičuje kůži na tváři a ramenou. Zavřela jsem oči. Bylo to tak příjemné. Krásný uvolňující pocit se mi vpíjel až do morku kostí.
Oblékla jsem si na sebe svoje nové pyžamo, co jsem dostala od Reneé, kalhoty byly volné s tenkými, černými pruhy, tvarem byli čtverečkovaný. Tričko bylo kratší, bylo to spíše tílko barvy světlejší černé, nežli na kalhotách. Vlasy jsem měla ještě mokré, ale nechtělo se mi je sušit. Jen jsem si vyčistila zuby. Nechtěla jsem ještě spát, zalezla jsem si do postele s úmyslem, že se vypláču z dočasné ztráty své kamarádky maminky, ale ani to mi moje nálada nedopřála, slzy mi už asi nezbyly. Přemýšlela jsem, co budu zítra dělat. Nejdříve si seženu brigádu. Co jinýho dělat měsíc v tomto malinkém, jinak naprosto nudném městečku a pak bych měla jít nakoupit. Když jsem viděla žalostný zásoby Charlieho ledničky, bylo mi jasný, že o jídlo se tu budu starat já.
Porozhlídla jsem se po pokoji, byl na můj vkus příliš uklizený. Pod postelí byly naházeny nějaké bedny. Napadlo mě se do nich podívat, byla jsem si jistá, že když usnu, tak se mi zas bude zdát nějaký podivný sen, který mě bude sžírat celou noc. Snažila jsem se spánek oddálit, i když jsem věděla, že mi to nepomůže a neuteču před ním. Přeci jenom jsem jenom člověk. Uchechtla jsem se nad svou myšlenkou.
Otevřela jsem první víko krabice. Byli to většinou jenom moje hračky z děctví, ale mě bavilo se v tom prohrabovat. Jako malá jsem měla život tak jednoduchý a pak jsem se zbláznila. Zatřepala jsem hlavou, abych odehnala chmurné myšlenky. Vytáhla jsem z krabice dřevěnýho malýho koně. Chvíli jsem si ho ohmatávala, když jsem našla nějaká cédéčka. Většina to byly písničky, nebo pohádky. Pustila jsem si do starého rádia jednu pohádku. Příjemný ženský hlas mi vyprávěl o Jeníčkovi a Mařence. Zvuk hlasu, který by mě měl uspávat byl jen kulisou v pozadí, otevřela jsem víko druhé krabice. Byli tam hlavně plyšáci, spousty plyšáků. Malých a neuvěřitelně rozkošných. Hned zítra je vyperu, abych je mohla vystavit po tom příšerně uklizeném pokojíčku. Třetí krabice byla hodně blízko stěny. Musela jsem se pro ni natáhnou pod postel, lehla jsem si na zem a šmátrala pod postelí na slepo. Když jsem prsty narazila na něco tenkého a malého. Vytáhla jsem to a překvapeně zamrkala, bylo to cédéčko. Nemělo žádný obal a bylo hodně poškrábané, ale co mě udivilo nejvíce, bylo věnování.
Pro moji nejmilovanější Bellinku.
Nikdy tě nepřestanu milovat.
Z lásky Edward.
Edward? Kdo to je?
„Edward.“ Zašeptala jsem si potichu a překvapilo mě, jak mě přitom bodlo u srdce. Cítila jsem, že to bude nějaký klíč k mé vzpomínce, ale kdo měl vědět jaký? A jak ho najít? Edward, Edward mě miloval. A já ho neznám?! Zmáčkla jsem na rádiu tlačítko stop v době, kdy ženský hlas strašidelně říkal „....... Mňam, to je dobrý perníček....“ Vyměnila jsem to za cédečko s věnováním. Ze začátku to jenom škrčelo a škrábalo, to mělo na svědomí tech pár škrábanců, co tam bylo. A pak se po pokoji rozlehla líbezná skladba. Nádherně se linula k mým uším, ani jsem si neuvědomila, že nestojím u rádia, ale ležím na posteli schumlaná v klubíčku. Bolelo to poslouchat, ale neměla jsem srdce to zastavit. Na tváři se mi objevila nesmyslná slza a vedle ní další, ale nemohla jsem jakýmkoliv pohybem narušit tu líbezně nádhernou skladbu. A to jsem si myslela, že všechnu slanou vodu jsem už vymáčela na letišti.
Po pěti minutách nádherně líbezné, řekla bych ukolébavky, ji vystřídala rychlá skladba a přesto tak nádherná, jako třetí přišla na řadu skladba mým uším známá. „Měsíční svit“ Tak se jmenovala, vzpomněla jsem si. Maminka ji hrávala, když jsem byla malá. Nedokázala jsem usnout, tak jsem uklidila krabice zpátky pod postel a šla si pro sklenici vody. Charlie už spal, slyšela jsem ho, jak pravidelně oddechuje a občas i chrápne.
V kuchyni, jsem se podivila, že čas mi tak rychle utekl, bude brzy půlnoc. Překvapivě jsem začala pociťovat únavu. Než jsem vyběhla zpátky schody do svého pokoje, rádio už nehrálo. Udiveně jsem postavila sklenici vody na stůl a šla k němu. Když jsem stiskla tlačítko play, pokojem se rozlinula pohádka o Jeníčkovi a Mařence. Překvapeně jsem zamrkala a podívala se na stůl vedle rádia. Nic, přece nejsem blázen, když jsem opouštěla pokoj, hrály tu nádherné skladby na piano.
Cédéčko s věnováním jsem nenašla a to jsem se dívala i do krabic, jestli jsem ho tam náhodou nestrčila. Jsem blázen? Odpověď jsem znala předem, ale schválně jsem na ni nemyslela.
Po štvrt hodině marného hledání jsem si zalezla do postele. Zapila jsem si prášek a modlila se, aby si alespoň dneska noční můry daly pokoj a je vystřídaly krásné sny o louce. Prášek začal fungovat témeř okamžitě. Cítila jsem ještě chlad, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem nezvládla přes sebe přehodit peřinu. Ještě, že mám teplé pyžamo problesklo mi myslí dřív, než jsem mohla odejí do říše snů.
Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Západ slunce-3.kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!