Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce - 29.kapitola

04.09.2009 (11:30) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2018×

IsaBella

29. Smrt není konec!

„Carlisle? Jak je na tom Angela?“ Alice se snažila mluvit potichu a rychle, ale tentokrát jsem ji rozuměla dobře.

„Cože?! Co je s Angelou?“ Nikdo mi neodpovídal, Edward vrhl po Alice naštvaný pohled. „Co mi tajíte?! Edwarde!“

„Nic se neděje.“ Pohladila mě po vlasech Esme, ale nebyla sem schopná to ocenit.

„Jo, takže je způsob?“ Vyjekla Alice, až jsem nadskočila.

„Vidíš to, všechno je v pořádku.“ Uklidňovala mě dál Esme, ale já hypnotizovala Alice.

„O tom asi nemůžu rozporovat já… jo… ne… nic nevidím… Dám ti Edwarda… dobře…“

Štvalo mě, že jsem jediný v místnosti, kdo neslyší Carlislea.

Edward mlčky natáhl ruku pro telefon. Jak mu ho Alice dala, popošel dál ode mě a začal mluvit hrozně potichu a rychle, nešlo rozumět jediný slovo. Alice ke mně přistoupila a chytla mě za ruku, nevšímala si, že jí stisk neopětuju.

„Už jsou tady. Za půl minuty dorazí vlkodlak.“ Informovala nás Alice. Měla pravdu, do dveří vtrhl Emmett v závěsu Rosalii. V první chvíli jsem si myslela, že Rosalie rozbije vchodové dveře, ale naštěstí dřevo bylo pevné.

„Pronásledoval nás, kousek odtud je taková menší louka, sněhu tam není tolik, bude to lepší místo na boj, než tady, ale musíme vyrazit okamžitě.“ Vyhrkl na nás Emmett a vzal mě do náruče.

Vykvikla sem úlekem. „Emmette! Nemůžu dýchat!“

„To bude dobrý, krásko, zadrž dech.“

„Emme! Dej mi ju.“ Prohlásil v klidu Edward a natáhl ke mně paže, připadala sem si jak malý dítě, který si předávají z náruče do náruče.

Emmett mě poslušně přendal Edwardovi. Celý toto divadélko trvalo kolem pěti vteřin.

„Vyrazíme!“ Zavelela Rosalie a ukázala k východu.

„Pamatuješ si, jak jsem tě nosil na zádech?“ Zašeptal mi Edward do ucha, když o tom takhle mluvil, tak mi hlavou něco matného problesklo.

„Trochu.“ Soustředila jsem se na každou samohlásku.

„Tak zavři oči, ano?“ Přehoupl si mě na záda. Zabořila jsem mu hlavu mezi lopatky a zhluboka se nadechla jeho krásné vůně, z které se mi zatočila hlava oblouzněním.

„Drž se.“ Napomínal mě Edward a vyběhl, slyšela jsem, jak klaply dveře.

„Co se děje s Angelou?“ Zamumlala jsem mu do zad, poraženě vydechl.

„Nic, je v pořádku. Vážně.“

„Umíš lhát, ale tohle ti nevěřím.“ Nedala jsem se.

„Řeknu ti to, až bude po všem, teď bys bezdůvodně vyváděla.“ Trochu mě to uklidilo, ale pořád mě obklopovala panika.

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

Zatlačila jsem nutkání podívat se, jestli pořád běžíme.

„Jak je to ještě daleko?“ Ozvala se Esme.

„Tři míle.“ Řekli Edward s Alice jednohlasně.

Zbytek cesty jsme běželi v tichosti, Edward párkrát zabočil, ale nedokázala jsem s přesností určit, na kterou stranu.

„Už tam budeme, Bello. Až se zastavím, položím tě ke skále, ty se odtam nehneš, slib mi to!“

„Sli-slibuju.“ Zamumlala jsem koktavě.

„Fajn. Nedovolím, aby se ti něco stalo, neboj se!“

Ale já se přece bojím o tebe!  Udělal přesně, co říkal, během vteřiny mě položil zády ke skále a stoupl si dva metry přede mě. Každý zaujal svoje místo.

Emmetta jsem viděla z profilu, zuřivě se usmíval, ukazoval tím svoje zuby a vypadal ještě agresivněji.

Z tohoto místa jsem měla výborný výhled na náš dům, nad horizontem už zapadalo slunce, sníh byl teď ozářený do oranžova. Zrovna v tuhle chvíli, mi přišla ta barva zlá a krvelačná.

Hlasité zavití mnou projelo jako ostrý nůž. Praskání větviček, tvrdé dopady čtyř těžkých tlap.

A pak se mi naskytl pohled, který by měl patřit spíš k hororovým filmům, než sem! Velký rudo hnědý vlk, který svou výškou připomínal spíš slona, oči mu žlutě plály, dva tesáky měl velký jak moje celá ruka a špičatý jako nůž, nepochybovala jsem, že by dokázal překousnout i velký strom. Hlava byla malinko podobná člověku, akorát chlupatějšímu, čumák měl sice protáhlý, ale žluté oči měli v sobě trochu moudra.

„Věřili jste těm vašim pověrám? Věřili jste, že jsem neinteligentní zvíře? Že se nedokážu pohybovat mezi lidmi?“ Edward mluvil hlubokým kašlavým tónem. V první chvíli jsem měla strach, že to říká on nám. Až po chvíli jsem pochopila, že vlk využívá Edwardova daru, aby s námi komunikoval.

„Nechci s vámi bojovat. Jen mi dej tu dívku!“ Ukázal čumákem ke mně a mě otřásla zimnice.

„Na to zapomeň.“ Teď promluvil Edward svým krásným melodickým hlasem.

„Pak budu nucený vás zabít. Divíš se, že jsem tak velký? Jsem tu už přes sto let, každým úplněk jsem silnější a silnější, když zabiju člověka, jsem díky jeho masu silnější. Nemáte šanci mě zabít.“

„A proč ji chceš?“ Zeptal se Emmett.

„Je to jednoduchý, jsem poslední žijící druh na této zemi, tamtu dívku jste už zabili, předpokládám.“

Prudce jsem vydechla, tak on se chce se mnou pářit?! Fuj! A koho myslel tou dívkou?! Snad ne… Angela!

„Je nás dost, abys chcípl, ty podvraťáku!“ Zahřměl Jasper. Zbytek už mi splýval, všechno bylo pro moje oči moc rychlé, co jsem dokázala s bezpečností zareagovat bylo, že Emmett s Jasperem se na něj vrhli první, Edward byl za nimi trochu pozadu, snažil se ode mě nevzdalovat moc daleko. Všichni vrčeli a syčeli. Viděla jsem, jak ten vlkodlak zasáhl Esme drápem.

„Náš jed je pro ně vražedný! Říkal to Carlisle, bacha, jejich maso je moc tuhé, použijte zuby!“ Radil všem Edward a sám uhýbal před zuby a drápy.

„Esme! Jdi i Belle!“ Poručil ji Jasper a sám si před ní stoupl. Esme dokulhala ke mně, tam si sedla na zem a masírovala si nohu, měla tam tři škrábance, hloubkou asi tři centimetry, kdyby jí tekla krev, vypadalo by to hůř.

„Esme! Jak to mám pomoct?“ Rukama jsem hledala místo, kde bych jí chytla.

„To nic, zlato. Brzy se to zahojí.“ Mrkla na mě, ale viděla jsem, že ji to bolí.

Boj pokračoval v náš neúspěch, Emmett častokrát hlasitě zaklel, když se mu nepomohlo udělat nějaký manévr, ale nikomu další se zatím nic nestalo.

Nejhorší bylo, že se nikomu nepodařilo, jedinkrát ho zasáhnout.

Jakmile slunce celé zapadlo a vystřídal ho kulatý měsíc, vlkodlak poodstoupil a výsměšně zařval.

„Úplněk je dělá ještě agresivnější.“ Zašeptal Edward.

„To by mohla a přitom nemusela být naše výhoda, nebude už přemýšlet jako člověk, ale jako zvíře, bude sice nebezpečnější, ale my budeme mít rozum.“ Přemýšlel potichu Jasper.

Esme si stoupla na obě nohy, sice ještě pokulhávala, ale rány už nebyly tak hluboké.

„Esme, buď tady!“ Snažila jsem se ji zadržet, ale ona popošla víc dopředu a něco pošeptala Edwardovi, ten na oplátku vážně zavrtěl hlavou do stran.

Měsíc vlkodlaka bíle ozářil, možná se mi to zdálo, ale vypadalo to, jakoby o pár centimetrů ještě vyrostl.

„Neslyším jeho myšlenky.“ Zašeptal Edward a pak se otočil po mně, musela jsem mít hodně vystrašený výraz, protože se zoufale otočil a bolestivě vydechl.

Další útok přišel ze strany vlkodlaka. Šel rovnou po Edwardovi, v první chvíli to vypadalo, že Edward uskočí do strany, ale pak si uvědomil, že by mu tím umožnil přístup ke mně. Ladně vyskočil a zamířil své rty přímo k jeho krku. Vlkodlak trochu uhnul na stranu, ale z druhé strany na něj skočil Jasper, takže byl obklíčený. Všimla jsem si, že Alice se ho pokusila kousnout do boku, ale on ji odkopl, zadní tlapou. Alice narazilo do koruny stromu, který se zlomil.

Vyjekla jsem strachy, bylo jasný, že se jí nic nestalo, ale pád to byl ošklivý.

Edward skočil přímo na jeho hřbet a držel se jeho chlupů.

„Edwarde!“ Strachy jsem se klepala, co když ho shodí a kousne?!

A pak se to stalo, to zvíře se vztekle ohnalo a převalilo se na záda, kde seděl Edward!

Moje povídky 30.kapitola

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce - 29.kapitola: