Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce - 28.kapitola

03.09.2009 (22:00) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1639×

Edward

28. Tohle bude masakr

„Ehm, dobrý den, je doma Bella?“ Tohle mě naprosto zaskočilo, bylo to snad poprvé, kdy sem se zakoktal do vlastních slov. Jakto, že sem neslyšel jeho myšlenky? Dokonce sem ho ani necítil, teď sem se snažil zaregistrovat jeho pach, ale bylo to, jako bych mluvil spíš sám ze sebou.

„Jo, doma je, ale dneska už je obsazená.“ Procedil skrz zuby, slyšel jsem v jeho podtónu výhružku, přestože se snažil, aby to znělo vtipně a přirozeně.

„Nech toho Henry.“ Zasmála se nervózně Bella a běžela ke dveřím.

„Bello.“ Vydechl sem uvolněněji.

„Edwarde, ani nevíš, jak ráda tě tu vidím!“ Vrhla se mi přímo do náruče, nezaskočila mě nepřipraveného, zhluboka jsem se nadechl, proti její vůni, která mě okamžitě bolestivě praštila. Krk jsem měl jak v ohni, ale nějak mi to nevadilo, zvíře sem měl pod kontrolou.

„Nevěřila sem, že tě tu uvidím, chtěla jsem letět do Forks.“ Pevně se ke mně tiskla a přešťastně vydechovala každé slovo, tolik sem si přál ji políbit, ta touha byla snad stejně bolestivá, jako vůně její krve.

„Přeci sem ti to slíbil.“

„Ehm, ehm.“ Henry si okázale odkašlal.

„Ach, promiňte. Edwarde, tohle je Henry… můj kamarád?… Henry tohle je můj Edward.“ Zdůraznila to zájmeno a pyšně se po mně podívala.

Natáhl sem k tomu klukovi ruku, mohlo být mu tak dvacet. On si jí ani nevšiml a chytl majetnicky Bellu za ruku.

„Máme už na dnešní večer plán,“ blýskl po mně zuby, které se mu zaleskly. Nemohl sem zadržet podezření. Určitě nemám v plánu s ním Bellu někam pustit.

„Henry, nemohl by se k nám Edward přidat? Chtěl bys?“ Otočila se po mně, v očích jí zábavně zajiskřilo.

Edwarde, běž do domu, slunce! Alice mi ukázala celkem přesvědčivý obrázek, jak se tu lesknu na ulici.

„Jestli se mu bude chtít.“ Naštvaně se otočil k oknu.

„Mohu dál?“ Koukl sem na Bellu, která se stále tiskla k mému boku.

„No jasně.“ Usmála se a vedla mě do obýváku.

Bylo to tu prostorný, obývák měl dlouhou sedačku v půli pokoje a malou televizi. Všude byly květiny a obrazy, už z Bellina vyprávění jsem věděl, že Reneé miluje umění. Okno tu bylo naštěstí jen jedno, přesto sem k němu přiskočil a zatáhl žaluzie.

Oba se na mě nechápavě podívali, teda, jen Henry, Bella vypadala, jakoby na něčem přemýšlela, kolik toho už asi ví?

Ví většinu, ví, že sme upíři. Odpověděla mi Alice, jakoby mi četla myšlenky. Dělej, že to nevíš, že ona to ví, chápeš.

Jasně, odpověděl sem si v duchu pobaveně, jak je Alice nadšená.

„Jsem spálený.“ Zamumlal jsem na čekající odpověď. Schválně jsem se díval, jak se Bella ode mě otočila zády, asi jí to přišlo hodně vtipný, když ví, že se spálit nemůžu.

„Tak vyrazíme? Chtěl sem zajít do pizzerky, tam jsem rezervoval už stůl, ale je jenom pro dva.“ S hranou lítostí se podíval po mně.

Dneska je úplněk, Edwarde. Pokračovala Alice ve svém monologu.

„Tak nepůjde do pizzerky.“ Pokrčila Bella rameny a došla ke mně.

„Já to nechci zrušit.“ Zavrčel Henry temně.

„Já… já… taky ne.“ Vykoktala se bázlivě Bella a ještě víc se ke mně přitiskla. Teď z něj měla určitě strach, byl jsem si jistý, že je teď ráda, že tu jsem s ní.

Edwarde? Já nevidím tvou, ani Bellinu budoucnost, stalo se něco?

Překvapeně jsem zvedl oči k Henrymu, dneska je úplněk.

„Možná bys to měla zrušit, Bello. Potřebuji s tebou něco projednat, týká se to toho tajemství.“ Snažil jsem se to zachránit.

„Henry přijel takovou dálku…“ snažila se to Bella zachránit.

„Jo, takovou dálku. Možná bys nám mohl nechat trochu soukromí.“ Namítl, teď už mírněji, Henry.

Ha, to zrovna! Tenhle kluk se mi absolutně nezamlouvá.

„To zrovna! To by se ti líbilo co?!“ Držel jsem v sobě zavrčení.

Bella jen vyjeveně těkala nervózním pohledem mezi námi.

Pořád tě nevidím! Není v tvé přítomnosti vlkodlak?! Bum! Je to tady! Já jsem idiot! Proto neslyším jeho myšlenky! Upíří rychlostí jsem Bellu zaštítil za sebe. Tentokrát jsem nezadržoval vrčení.

Edwarde, slyšíš mě? Jestli mi neodpovíš, vtrhnu tam se všema!

Alice, prosím tě, přijď! V duchu jsem spřádal plán, jak Bellu nejlíp uchránit.

„Vypadni odsaď! Nebo ti pomůžu!“ Výhružka sice vyzněla temně, ale s ním to nic neudělalo.

„Asi tu už nejsem vítaný.“ Klidně přistoupil těsně ke mně a posunul se trochu doprava, aby viděl na Bellu, okamžitě jsem ten pohyb napodobil, aby byla stále za mnou.

„Uvidíme se ve škole, Bello. Dnešek se nám bohužel nevydařil, vypadá to, že budeš potřebovat lepší záchranu. Slibuju, napravím to.“ Podíval se na mě, byl o trochu vyšší než já, přesto jsem neustoupil, Jacob byl taky o dost vyšší. „S tebou se nevidím naposledy, viď, Edwarde?“ Neotočil se ke mně zády, jen pomalu vycouval ze dveří, jeho slova na rozloučenou zněla: „Budu tě sledovat, dnes je úplněk!“

Až když jsem si byl jistý, že je stoprocentně pryč, zakřičel jsem dost nahlas, aby to všichni z rodiny slyšeli. „Už je pryč! Alice, pojďte sem, rychle!“ Věděl jsem, že už běží, přestože byli tak daleko, že sem neslyšel jejich myšlenky.

„Co to bylo?“ Vypískla Bella chraplavě.

Otočil sem se k ní a pohladil ji konejšivě po vlasech. „Noční můry ještě nekončí.“

„Edwarde, Bello!“ Esme se k nám přiřítila a začala nás objímat oba najednou. „Tolik sem se o vás bála! Pane bože, tolik!“

„Já vím, mami.“

„Och, Esme?“ Bella se začervenala, vypadala zaskočeně.

„Alice, kolik si toho viděla?“ Všichni se věnovali Belle, přestože nás vnímali, nedávali to najevo.

„Nic.“ Prohlásila naoko klidně.

„A dál?“ Nedal sem se odbít.

„Nic.“ Opakovala mi to.

„Alice!“

„Ale já jsem opravdu neviděla nic.“

„Ani neslyšela?“

„Ne, jak jsme vás přestali slyšet mluvit, okamžitě jsme se sem vydali.“

„Takže nic nevíš?“

„No, ten kluk, co odcházel, je to vlkodlak?“ Hádala.

„Jo, teda myslím, že jo. Choval se tak, a pak ta věta ‘Budu tě sledovat, dnes je úplněk’“ Napodobil jsem jeho hlas.

„Tohle řekl? Teda, myslíš, že je to ten zrzavej?“ Vzpomínala na svou nedávnou vyzy s zrzavým vlkodlakem.

„Jo, myslím, že jo. Ale stejně se přesvědčím, dneska je ten pitomej úplněk, jsem zvědavej, jak je na tom Carlisle.“

„Ehm, Edwarde?“ Otočil jsem se na Esme, která jednou paží objímala Bellu.

„Hm?“

„Měl bys Belle všechno vysvětlit, musí být chudinka strašně zmatená. Takhle jsme ji vtrhly do domu.“ Pohladila ji po vlasech.

„Mami, Bella už to ví.“ Připomněla jí Alice.

„Ale stejně je to dobrá herečka, dívej na ty oči!“ Ukázal Emmett na Belliny vykulený oči.

„Emmette, přestaň!“ Stáhla ho Rose zpátky.

„Myslím, že to nehraje.“ Zkusila Esme a dívala se přitom, jak se třese.

„Bello? Lásko? Slyšíš mě?“ Chytl jsem ji na délku svých paží a lehce s ní zatřepal.

„Já vnímám. Jsem jenom zmatená.“ Zamrkala na mě a trochu ovládla svůj šokovaný výraz.

„Z čeho jsi zmatená?“ Alice byla u ní a brala mi ji z náruče, přendávali jsme si ji jak nemluvně.

„No, vím jen o upírech. To je všechno, víc si nepamatuju.“ Vysvětlovala šeptem a dívala se mi přímo do očí.

„Všechno ti vysvětlíme, hned jak budeme mít chvilinku času. Alice, zavolej Carlisleovi, všechno mu řekni. Emmette? Zvládli by jste s Rosalii najít dostatečně bezpečný úkryt pro člověka? Esme, pomůžeš mi to Belle vysvětlit?“

„Jo, to by šlo.“ Zamumlal si Emmett síš pro sebe, než pro ostatní a ruku v ruce vyšel s Rosalii z domu.

„Fajn, díky.“

Alice se nezdržovala zbytečnými otázkami a volala už Carlisleovi.

Podle všeho, se Henry může vrátit každou chvíli, úplněk – neúplněk.

„Zlato, mezitím, co jsi byla na cestě, odhalili jsme, že po tobě jdou Děti měsíce, něco jako vlkodlaci, jen víc nebezpeční. Chápeš?“ Začala Esme zvolna.

Bella zakývala na souhlas.

„A pak jsme na něco narazily ve Forks, tam se o to postará Jacob a jeho smečka. Máme podezření, že Henry je ten vlkodlak, z Aliciny vize, viděla tě-“

„- ležet mrtvou a všude velký tlapy, na mně budou chuchvalce červeno hnědýho kožichu. Budu mrtvá.“ Dokončila Bella větu za Esme.

„Nebudeš! MY se o to postaráme. Aliciny vize jsou subjektivní.“ Připomněl jsem jí tiše.

„A co Reneé a Phil? Pokud teď zmizíme, budou v nebezpečí oni!“

„Ne, pokud se tady objeví Henry, budeme tady my, chce tě přeměnit, chápeš? Půjde po tobě, ne po Reneé.“ Přesvědčil jsem ji, nenamítala už žádný argument.

„Dobře.“ Zašeptala. „Ale mám podmínku.“

„NE!“ Zakřičela naštvaně Alice.

„Prosím!“ Nedala se.

Alice mi poslala vizy, jak je Bella s námi u boje.

„Neexistue, Bello.“ Rázně jsem to zatrhl.

„Ale –“ Belliny argumenty přerušilo ostré zavití.

„Je to tady.“ Zašeptala Alice.

„Není cesty zpět.“ Přitakal jsem a poslouchal dupot čtyř tlap.

„Jak je daleko Emmett s Rosalii?“ Zašeptala Esme k Alice.

„Jsou na cestě zpátky,“ řekly jsme oba jednohlasně, slyšel jsem jejich myšlenky. „tři minuty.“ Dodala tiše Alice.

„Mají malinký náskok.“ Přikývl jsem.

„Edwarde, co to znamená?“ Bellin hlas se třepal.

„Neboj se, lásko. Nic se ti nestane, slibuju.“ Přitáhl jsem si ji na hruď a objal ji.

Další ostré zavití nás všechny vyděsilo, bylo blíž, než jsme si mysleli, Carlisle měl pravdu, je hodně rychlý.

„Neboj se, stihnou to.“ Opakovala mi Alice.

„To doufám.“

Moje povdíky 29.kapitola

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce - 28.kapitola: