Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce - 27.kapitola

01.09.2009 (18:30) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1638×

IsaBella

27. Princ v červeném mercedesu?!

Když jsem přijela domů, byla jsem tam úplně sama. Ticho, které bylo přerušeno občasným skřípnutím v lese, nevěštilo nic dobrého. Přesně, tohle je to ticho, které čeká, až ho přehluší zmatek, výkřiky a krev.

Zavrtěla jsem hlavou, moc se dívám na televizi… anebo vůbec?

Opatrně jsem našlapovala po schodech do svého pokoje, abych to ticho nemusela vyhánět svými kroky. Na nástěnku nad stolem jsem si přišpendlila rozvrh hodin, vypadal tam celkem srandovně, přesně vprostředku nástěnky malinký proužek. Hodiny sem si už teď pamatovala, ale chtěla jsem to tu mít trochu zabydlený. S rezignovaným povzdechem jsem proužek papírku nalepilo nakřivo.

Co teď? Otevřela jsem skříň, co si jenom vezmu na sebe? Henry pro mě přijede sice až v sedm, to je za šest hodin, ale nějak se přece zabavit musím. Kdyby tu tak byla Alice, ta by něco vykouzlila z mého šatníku. No, kdyby tady byla Alice, byl by tu i Edward a já bych nešla s Henrym na „kamarádskou“ schůzku.

Nakonec jsem zvolila upnuté džíny s tmavě modrými záplaty a modrou blůzku. Vlasy jsem si sepnula do ohonu, tím jsem zvýraznila ještě víc svoje kruhy pod očima, tak jsem si vlasy zase rozpustila.

Jsem vypravená. Mrkla jsem na hodiny, stále mi zbývá něco přes šest hodin. Možná bych mohla mezitím postavit sněhuláka. Skousla jsem si ret, abych se nesmála. Nikdy jsem sněhuláka nestavěla, párkrát jsem ho viděla ve filmech, ale nikdy sem neměla příležitost, ve Washingtonu bylo vždycky sluníčko, nikoliv sníh.

Bezmyšlenkovitě jsem na sebe natáhla huňatou bundu a kolem krku uvázala šálu. Chvíli jsem se dívala na rukavice, ale pak jsem usoudila, že nebudu riskovat angínu.

Před domem byla tenká cestička k silnici, všude kolem však byli hromady sněhu, připadala jsem si jak krtek, který hrabe noru, tentokrát jsem se nedržela vyhrabané cestičky, ale zabočila na naši zahradu. Co jsem nečekala, bylo to, že jsem se propadla po stehna ve sněhu. Zmateně jsem zírala na místo, kde by měli být moje nohy, uvědomila jsem si to až tehdy, až mě začaly zebat zimou. Zkusila jsem nohu vytáhnout, ale připadala mi moc těžká, teď jsem už panikařila, nikdy jsem nebyla tak blízko sněhu, je to poprvé. Jak sem sebou tak kroutila, neudržela jsem rovnováhu a spadla, nohy jsem měla pořád uvězněné, ale už né tak hluboko. Ležela jsem horní půlkou těla ve sněhu, díky tomu, že jsem rozložila svou váhu, tak jsem se nepropadla. Pomalu jsem soukala ze sněhu pravou nohu a pak levou. Povedlo se! Skoro sem zajásala nahlas, když v tom sníh pode mnou zapraskal a já se propadla jak nejhloub to šlo.

Ze strachu jsem zakřičela. Všechno kolem mě ztmavlo. Podívala jsem se na nebe, které bylo taky tmavý, tmavé mraky se přehouply přes sluníčko a začal na zem dopadat další sníh.

„Pane bože.“ Zanaříkala jsem. Určitě tu umřu, tak strašně primitivní smrtí, kam se hrabe sníh na Jamese. Ztuhla jsem, teď mi začal být sníh ukradený.

James mě chtěl zabít, protože sem mu voněla. Chtěl si zahrát s Edwardem nějakou hru.

Zmateně jsem nakrčila obočí - hru?!

A pak mě kousl, temnota mě unášela, ale já naprosto cítila, jak mě kousl do ruky.

Bolest se mi přenesla z myšlenek do ruky a já ji nadzvedla před oči. Opravdu! Mám tam srbčitou jizvičku.

Pak se tam objevil anděl, a plakal. Bez slz. Sliboval mi, že tu ohnivou bolest zažene a přitiskl svoje plné rty na mou ohnivou ruku. V tu chvíli to byla bolest snad ještě větší. Jakmile začal sát mou krev, já upadala do bezvědomí, ruku jsem necítila, umírala jsem. Ten anděl, byl Edward!

Vyjekla jsem, oči mě štípaly od sněhu, protože jsem zapomněla mrknout.

V restauraci, tam jsme byli, jak mě zachránil před tím úchylným chlapem v Port Angels. Znovu nic nejedl, protože nejí lidské jídlo.

„To není možné!“ Zašeptala jsem.

Když nejí lidské jídlo, co tedy jí? Možná bych spíš měla říct, co pije.

Zkusila sem polknout, ale v krku jsem měla velký knedlík, který mi bobtnal a bobtnal. U srdce mě pálilo a přitom píchalo.

Plakal bez slz. To není možné! Nejedl. Nevěřím! Byl u mě tak rychle, přes celé parkoviště! Pak… NE! Dost! Nemysli na to! …pak zastavil tu Tailerovu dodávku, … Ne! Nezastavil, to se mi jen někdy zdálo, je to můj výmysl! …rukou!

Odhalení. Srdce mi divoce bušilo a ruce se mi klepali, nemohla jsem s přesností určit, jestli to bylo strachem, nebo zimou – MOMENT! Strachem?! Já se něčeho bojím? Edwarda? Ne! Přestože je upír, nebojím se ho.

Při slově upír jsem se posadila, sníh ze mě opadal, přestože jsem seděla, nedokázala jsem udělat další pohyb, byla jsem příliš rozrušená.

„Upír.“ Zašeptala jsem, abych zjistila, co to slovo udělá s mým tělem, naprosto očekávaná reakce, tělo se mi roztřáslo radostí.

Upír! Upír! Upír! Vím, co seš Edwarde, upír!

Bojíš se?

„Ne.“

Tak mi polož tu nejzákladnější otázku.

„Která by to měla být?“

Co jíme?

„Ajo, tohleto.“

Nezajímá tě to?

„I o tomto se Jacob zmínil, říkal, že nejste nebezpeční.“

Řekl, že nejsme nebezpeční?

„Ne, jen, že vaše rodina je jiná. Že nelovíte lidi.“

„Bello?“

Má hodně dlouhou paměť.

„Měl pravdu?“

„Bello?! Co tu vyvádíš?“

Koukla jsem se za hlasem.

Ano, měl pravdu. Snažíme… snažíme se nelovit lidi, jen zvířata.

„Je to těžké?“

„Co je těžké? Zbláznila ses?“

Teď ano.

Něco se mnou silně zalomcovalo. Zmateně jsem zamrkala a všimla si, že nemluvím s Edwardem, ale s Henrym. Silně jsem stiskla rty. Mluvila jsem nahlas? Nebo se mi to zdálo?

„Slyšíš mě? Bello?“

„J-jo, sly-š-ším tě, H-h-h-enry.“ Překvapilo mě, jaká mi je zima.

Henry mě vzal do náruče a odnesl k domu, zatáhl za kliku, dveře byly otevřené a položil mě přímo na pohovku, kde mě obmotal dekou.

„Co to bylo? O čem si to mluvila? Strašně si mě vyděsila!“

„O-omlouvám se.“ Zadrkotala jsem zuby, snažila jsem udržet zimnici v sobě, ale nakonec se mi roztřásla po celým těle.

„Máte tu ještě nějakou deku?“

„J-jo. V tam-mté s-s-s-kříni.“

Henry vzal ze skříně další tři deky a přehodil je přese mě. Ani jeden z nás nemluvil, každý byl ponořen do vlastních myšlenek, ty moje patřily Edwardovi. Jedno sem věděla s naprostou jistotou, Edward je upír. Musím se co nejrychleji vrátit do Forks. Sám mi říkal, že na to asi přijdu sama, otázkou však zůstává, řekl by mi to, kdybych si nevzpomněla? Možná bych si to mohla ověřit, jen dělat, že to nevím. Postupně bych odhalovala další tajemství.

„Už nemáš modrý rty, je ti už tepleji?“

„O poznání.“ Usmála jsem se na něj. „Děkuji.“

„Vysvětlíš mi to?“ Jeho zvědavé oči se do mě vpíjely.

„No, původně jsem chtěla …“ Začala jsem se za to stydět, viděl to, pod kůží se mi rozproudila krev a vehnala mi do tváře červeň.

Dotkl se mé červeni a podiveně nadzvedl obočí, „ty se stydíš? Ale no ták, řekni mi to.“

Zhluboka jsem se nadechla a rychle ze sebe vysoukala. „Chtěla jsem postavit sněhuláka, nikdy jsem ho nestavěla.“ Nenápadně jsem na něj mrkla, díval se na mě s otevřenou pusou a pak se začal neovladatelně smát.

Zamračila jsem se do jeho tváře, která se teď zvrátila dozadu, a nohama sem se zapřela o opěrku sedačky a rukama ho shodila. Prudce dopadl na zadek, pokojem se rozlítlo tlumené žuch.

Tentokrát jsem byla já ten, kdo se začal smát. Jeho ukřivděný výraz mi moc nepomáhal se nesmát.

Když jsem konečně byla schopná mít normální výraz, vysoukala jsem ze sebe otázku. „Co tu děláš tak brzy?“

„No, neuvědomil sem si, že tedy je v sedm už tma jak v pytli. Tak se zajel raději už ve čtyři. Nevadí?“

„Vůbec ne, právě naopak, myslela jsem, že se tu unudím.“

„To sem viděl.“ Zakoulel očima a mávl rukou ke vchodovým dveřím.

„To… nebylo, jak si myslíš.“ Kousla jsem se do rtu, jak mu to vysvětlit kolik toho slyšel?

„No, to by mě teda zajímalo, jak to bylo, hlavně ta část s tím lovením lidí.“ Vypadal pobaveně, ale já jsem nedokázala na nic přijít, jak mu to vymluvit, aby na to zapomněl.

„No, po pravdě na tom není nic k nepochopení. Čtu knihu, jmenuje se …“ Teď jsem si nemohla vzpomenout, jakou knížku bych mu tam přistrčila, „Hostitel. Nějak sem se zažrala do příběhu.“

Chvíli nad tím přemýšlel, vypadalo to, že mi uvěřil, jen kývl a dál se tím nezabýval.

„Tak kam vyrazíme, mám tu auto.“

„Auto?“ Předstírala jsem zklamání. „Žádný bílý kůň?“

„Bohužel, pouze červený mercedes, ale má něco, co kůň ne.“ Zamrkal na mě pobaveně.

„Motor?“ Hádala sem a dusila v sobě smích.

„No ten taky, ale i topení.“

Teď jsme se zasmáli společně, náš společný smích přerušil domovní zvonek.

„Počkej tady.“ Mrkla jsem na něj a snažila se vysoukat z přikrývek, zabalil mě až moc přesvědčivě, připadala jsem si jako spletená sítí pavouka.

Henry rezignovaně povzdechl, čekala jsem, že mi pomůže, se z toho vymotal, místo toho šel ke dveřím a sám je otevřel.

„Ehm, dobrý den, je doma Bella?“ Hrklo ve mně, ten hlas znám až moc dobře!

Moje povídky 28.kapitola

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce - 27.kapitola: