Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce-24.kapitola

23.08.2009 (18:30) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1658×

IsaBella

24. A zpátky do zaběhnutých kolejí

Po příjezdu na Aljašku jsem chodila ven jen minimálně. Mamka se začala porozhlížet po práci a Phil se celý dny věnoval tréninku, takže jsem doma zůstávala sama. Někdy se Reneé vracela domů kolem třetí, ale to jsem zase pro změnu šla ven já. Město bylo od nás poměrně daleko, tipovala bych deset kilometrů, takže jsem se do něj dostala jen jednou – a to když mě Phil hodil cestou na trénink.

Když jsem si pak doma stěžovala, že tu není ani knihovna, máma jen úsečně prohodila: „Juneau je hlavní město Aljašky, je největší, myslíš, že ve městě tak velké rozlohy není jediná knihovna?“

Tenkrát jsem naštvaně za sebou zabouchla dveře od pokoje a pořádně se vybrečela. Nesnášela jsem to tu, nenáviděla jsem ten pohled z okna na zasněženou krajinu. V tu chvíli, kdy jsem ležela bezmocně na posteli a nechala polštář nacucnout od mých slz, jsem si vzpomněla na okamžik ve Forks.

Plakala jsem na posteli s fialovou dekou. V uších mi bubnoval déšť, který zrovna padal venku – jak jinak…

„Bello, budeš jíst?“ Máma se objevila mezi dveřmi, naneštěstí jsem si nestihla utřít slzy do polštáře, „och, zlato! Proč pláčeš?“

„Usnula jsem a něco se mi zdálo.“ Zalhala jsem, poznala to, možná podle toho, že jsem se ji nepodívala do očí, nebo možná, že jsem se přistižené začervenala, anebo prostě jsem to řekla moc nevěrohodně.

„Stýská se ti po Washingtonu?“  Těsně vedle, mami. Stýská se mi po Forks. Opravila jsem ji v duchu.

„Opravdu mi nic není, jíst nebudu, jsem ospalá.“ Uzavřela jsem to. Nikdy jsem ještě k Reneé nebyla tak odtažitá, vždycky jsem se chovala zodpovědně, já jsem byla ta, co se starala, vždycky! Tak proč je to teď jinak?!

„Dobře. Zítra mám jeden pohovor na prodavačku v supermarketu, jestli chceš, hodím tě do města.“

Nebyla by špatné si vyrazit do civilizace. S cizím jsem nemluvila už přes tři týdny. Z těchto prostorů jsem začínala už mít klaustrofobii. Ale na druhou stranu se zase budu příšerně dopravovat zpátky. Nejdřív na autobus, a pak šest kilásků pěšky v této příšerné zimě, všude sníh, kluzký led – je to jasné!

„Ne, konec konců, do školy začnu chodit za týden, to ještě vydržím.“

Zamyšleně se na mě dívala, ale pak jen pokrčila rameny, její výraz byl smutný, to mě mrzelo, ale neměla jsem sílu, a už vůbec náladu, předstírat, že se mi tady líbí.

Prášky jsem už vysadila úplně, musím říct, že ve Forks mi přišly slabé. Fungovaly úplně stejně, jako bych je neměla. Vlasy mi konečně přestaly padat. Už jsem se nebála se pořádně učesat, všechny tyto malé, dobré zprávy mi stejně nezvedali náladu.

Ráno jsem se probudila celkem ospalá. Budík mi říkal, že je sedm minut po deváté. Líně jsem se protáhla a z postele vykoukla z okna. Překvapeně jsem zírala na slunce, které dodávalo sněhu stříbrný nádech a tak nějak kouzelný.

Po ranní hygieně jsem vyšla ven. Přestože svítilo slunko, zima byla stejná. Mráz hledal každý kousek mé odhalené kůže. Můj původní plán – sednout si na verandu, byl zmařen tou zimou. Vztekle jsem za sebou zabouchla dveře a sundala si bundu. Ten sníh se mnou nemá nic společného!

V obýváku jsem si zapnula internet a najela si na mapy. Bohužel mi řekli to, co už dávno vím. Žádný spoj nevedl do tohoto zapadákova. Na třech světových stranách jsme byli obklopeni lesem. Přesto mě potěšilo, že si pro mě bude jezdit autobus do školy, kupodivu jede přes lesní cestu, protože škola je taky v nějakém zapadákově. Jsou tam školní pokoje, možná nechtějí, aby od tam někdo utekl, protože než by se dostal k civilizaci, umrzl by v chladu.

Zbytek týdne uběhl stejně.  Byl to už zavedený stereotyp:  Koupelna, kuchyně, obývák, moje knihovnička…

V osm hodin jsem už stála před barákem a čekala na žlutý autobus. Měl pět minut zpoždění, ale já jsem za to byla maximálně ráda, alespoň nebyli všichni žáci v autobuse svědky mého prvotřídního pádu na ledě. Zadek mě měl z toho bolet celý den.

Řidič se zdál být přátelský. „Ahoj, děvenko!“ Byl to starší chlapík kolem padesáti, chyběl mu přední zub, takže když se usmíval, vypadal komicky. Po tváři měl omrzliny, vlasů už taky moc neměl. Překvapilo mě, že mě zdravý tak přátelsky. Pod jeho pohledem jsem se cítila zase jako desetiletá holčička a ne, jako devatenáctiletá žena…

„Dobrý den.“ Zamumlala jsem a vstoupila předními dveřmi. Chtěla jsem mu ukázat kartičku, ale on si mě už víc nevšímal. Předstoupila jsem čelem k posádce autobusu. Každé sedadlo bylo obsazené a všechny pohledy směřovaly ke mně. Připadala jsem si nervózně a rychle pátrala po volném místě.

„Mám tu volno, kotě! Pro tebe vždycky reserve!“ Zařval na mě jeden kluk z poslední řady. Zrudla jsem jak rajče, pár lidí se tomu zachechtalo, zbytek si něco pošeptávali. Jakmile se autobus rozjel, nedokázala jsem udržet rovnováhu a padala jsem, díky svým „reflexům?!“ jsem se zachytila opěradla a stočila se vedle jednoho kluka. Pár lidí se zasmálo mému divadlu.

„Isabello?!“ Podívala jsem se ohromeně po mém sousedovi.

„Henry?“ Vydechla jsem a zrudla, pokud to je ještě možný“ ještě víc. Teď bude po škole roznášet, že jsem ta popletená, co to nemá v hlavě v pořádku. Moc dobře si pamatuju na ten let.

„Co tu děláš? Neletěla jsi náhodou do Washingtonu?“ Stále stejně modrý oči jako tenkrát na mě upíral veškerou silou.

„No, to bylo něco jako přestupní stanice,“ zamumlala jsem a pak pokračovala. „ A ty? Taky bys ses měl vyhřívat na Washingtonském slunci.“

„Mám radši sněhuláky.“ Zasmál se. Zmateně jsem na něj zamrkala. Všiml si mého zmateného výrazu a se skrčeným obočím vysvětloval jak pro mentálně postiženého. „Sněhuláky… ze sněhu… Chápeš?“

„Jasně, chápu.“ Oba jsme se dívali před sebe. Ve stejnou chvíli jsme oba vybuchli smíchem.

„Nemáš nějaké problémy s dopravou, že ne. Nerad bych se díval, jak se ostatní dívají-“ Znovu jsme propadli v další záchvat.

„Ne, normálně nemám problémy se dopravovat, ale jakmile seš poblíž, tak to dopadne podobně.“ Už jsme se konečně uklidnili.

„A ty bydlíš v tamtom zámku?“ Ukázal někam za sebe.

„Jo, v tamtom zámku. Asi jsme zakletí, protože v širém okolí tam bydlíme jenom my.“ Dodala jsem smutně.

„Ty jsi zakletá princezna? Co kdybych tě vysvobodil?“ Pobaveně sledoval, jak se mi po tváří rozlívá ruměnec.

„Můžeš si tomu říkat, jak chceš, ale pokud zařídíš, aby mi tam lítalo letadlo a odneslo mě do civilizace, tak to bude opravdu šlechetná záchrana.“

Zasmál se. „No, letadlo momentálně po ruce nemám, ale auto jo. Tak v sedm?“

Zarazila jsem se, jak mohla z takového žertování vyplynout schůzka?! „Mám to brát jako rande?“ Přestože mě pálil obličej, mrazilo mě v prstech, kdy naposledy jsem byla s někým na schůzce? Leda s Edwardem! Pamatuji si, že jsme byli v restauraci, já jsem měla houbové ravioly a on si nedal nic. Tenkrát jsem věděla naprosto jistě, že si nic nekoupí, ale teď si to prostě nepamatuju.

Při vzpomínce na Edwarda se mi zrychlil tep a u srdce mě zahřálo teplo, které se střídalo s nervozitou, mám o něj strach, posledně mluvit divně. Přiznala jsem si to.

„No, jestli chceš, může to být rande.“ Ledabyle pokrčil rameny, ale v očích mu vesele jiskřilo.

„Dám přednost kamarádskému posezení.“ Zamumlala jsem opatrně.

„Fajn, konec konců, my se už známe, ne? Můžeš to brát jako schůzka po dvaceti letech.“ Podívala jsem se na něj, kupodivu se usmíval. Přímo překypoval humorem.

„Dobře, v sedm. Jestli trefíš.“ Rýpla jsem si.

„Mám přece svého věrného oře, ten nikdy nezklame… A pak ještě GPS (*Elektrické mapy*).“ Dodal a oba jsme měli zase postaráno na pár vteřin o zábavu.

Z autobusu jsme vystoupila už dobře naladěná, dokonce jsem udržela i rovnováhu, nebyl to sice ladný výstup, ale já byla na sebe pyšná.

Školní budova byla malinká. Podle mého názoru, byla trochu větší než ve Forks, (soudím podle odhadu), ale ne o moc.  Zdi byly pokryty červenými cihlami. Dveře byly z masivního tmavého dřeva a okna byla… no maličká. Trochu mi to připomínalo kriminál, celý pozemek byl ohraničený šedým plotem. Ještě vysoký stožáry s hlídacími policajty a můžete mi nasadit pouta. Cynicky jsem si poznamenala.

„To je nářez!“ Henry se vedle mě rozplýval a mával kolem sebe zaujatě rukama.

„To je.“ Hlesla jsem sklesle, nevšiml si toho a začal živě diskutovat s ostatními spolužáky. Většina vypadala nadšeně, tomu menšímu zbytku to bylo ukradený.

„Ahoj, jak se jmenuješ?“Zašvitořila vedle mě holka s obarvenými vlasy na hnědo. Na první pohled mi byla nesympatická, klasická školní Barbína.

„Bella. A ty?“ Zeptala jsem se spíš ze zdvořilosti, než ze zvědavosti.

„Já jsem Marcela, ale nesnáším, když mi tak někdo říká. Oslovuj mě Marci [:Marsi:].“ Poručila si a vykročila k mohutným vratům. Dohnala jsem ji dvěma kroky a zařadila se po její pravý bok. Lepší tady bloudit s někým, než sama.

Marcela naštěstí neváhala a šla do správných dveří na jistotu. Byla to tělocvična, kam se všichni z prvních ročníků usadili na zem.  Po pěti minutách zmatku přišla do tělocvičny ředitelka se zástupcem. Přišlo mi to komický, ředitelka na sobě měla tmavě modrý kostým a zástupce měl tmavě modré sako. Podívala jsem se po všech studentech, naplnilo se to tu za tu chvilku celkem dost, jen jsem nemohla mezi nimi najít Henryho.

„Dobré ráno. Projedeme si základní pravidla a pak si vás budu volat podle příjmení. Dostanete mapku školy a rozvrh hodin. Hodiny si měnit nemůžete. Oběd je každý den ve dvanáct a pak pokračují ještě dvě hodiny.“ Ředitelka měla hlas naplněný sebedůvěrou a autoritou.  Přemýšlela jsem, jestli si připravovala řeč.

Pravidla byla základní, nekouřit na pozemku školy, nenosit alkohol do tříd, kapesní nože a ostatní zbraně jsou též zakázány… Poslouchala jsem pravým uchem a levým to vypouštěla, v polovině ředitelčiny řeči se otevřely dveře s hlubokým zaskřípáním.

„Dobrý den.“ Do tělocvičny vklouzl zahanbeně Henry.

„Dobrý, jak se jmenujete?“ Zástupce byl nepříjemný chlapík, který byl nejen sebejistý, ale i arogantní.

„Henry Waisten.“

„Teď vám to odpustíme, protože jste nový, ale nezvykejte si na pozdní příchody.“ Ředitelka mu pokynula k místu vedle jedné blonďaté holky a pokračovala s pravidly.

Za hodinu si nás konečně začali volat jménem. Ten, kdo si vzal papírky, mohl jít už domů. Dnes jsme končili v deset, autobus už čekal před školou, ale odjezd měl plánovaný až za půl hodiny.

Neměla jsem kam jít, všichni byli v hloučcích a povídali si, já tam stála jak trubka, rty jsem měla modré od zimy a dívala se do země. Strašně mi to připomínalo školu ve Washingtonu po té autonehodě.

Před očima mi znovu proplul ten samý obrázek: Jsem na parkovišti, analyzuju Edwardův pohled, když v tom se změní na vystrašený. Slyším ještě skřípění pneumatik a stihnu před sebou vidět černé auto, které se řítí přímo na mě. Nestihla jsem ani postřehnout, že teď umřu, když v tom jsem ucítila ledové objetí kolem pasu. Tiché zaklení mě upozornilo, že tu nejsem sama, zvedla jsem hlavu k vlastníkovi toho nejkrásnějšího hlasu, bylo mi jasné, kdo to byl –

„Bello! Kde seš?“ Plácl mě Henry po ramenou a tím přerušil náhlý proud vzpomínek. Teď jsem si zase nemohla za boha vzpomenout, co bylo dál.

Moje povídky 25.kapitola

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce-24.kapitola: