Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce - 21. kapitola

15.08.2009 (12:00) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1702×

IsaBella

21. Zima+led+sníh = sebevražda

V letadle jsem si připadala jako bych čekala na popravu. Charlie stál na letišti, viděla jsem ho z okýnka, jak se smutně dívá za letadlem, nemohla jsem najít sílu brečet, nemohla jsem najít sílu se těšit, nemohla jsem najít sílu na nic. Od rána mi nebylo moc dobře, nechala jsem Angele aspoň pět vzkazů s mým novým číslem a adresou.

Pohled mi skončil připíchnutý na sedadle před sebou. Celou dobu jsem musela myslet na Edwarda, odcházím s krásnou vzpomínkou, ne? Chabá výmluva, napomenula jsem se v duchu. Měla jsem strašný strach o něj a jeho rodinu, celou dobu mluvil tak strašně tajemně.

Znovu jsem se podívala z okýnka, Charlie stále stál na místě a díval se mým směrem. Zvedla jsem ruku a zamávala mu, bylo mi jasný, že mě nevidí, ale proč si brát iluze.

Vedle mě si sedl nějaký kluk, myslím, že byl stejně starý jako já, možná mu bylo i dvacet. Všiml si mého zkoumavého pohledu a usmál se na mě. Chabě jsem mu poslala nějakou grimlasu, která měla být úsměvem.

„Jak se jmenuješ, kotě?“ Tak v tuhle chvíli mi přišel nesympatický, další arogantní debil! Opět se moje mysl začala plnit vztekem, měla jsem co dělat, abych tam nevybuchla.

„Isabella.“ Zamumlala jsem. Tak s ním mám sedět celé tři hodiny?! Paráda.

„Henry,“ natáhl mým směrem ruku, dělala jsem, že ji nevidím.

Po chvilince pochopil a stáhl ji zpátky. Letadlo se pomalu rozjíždělo, pilot se nám představil a ubezpečil nás, že tato aerolinka je nejlepší ze všech ostatních.

Dovolila jsem si poslední pohled na smutného Charlieho a slibovala si, že do Forks přijedu co nejdřív. Konečně jsme se odlepili od země. Chvíli jsme hledali správnou výšku, pak se k nám přiřítila letuška a podávala nám tácy s jídlem.

„Já jíst nebudu,“ usmála jsem se na ni, ale ona mě ignorovala a šla dál. Paráda! Podívala jsem se na tácek, který obsahoval jeden rohlík a několik druhů šunky. V tu chvíli se mi mysl naplnila obrázky. Stojím u karoserie svého náklaďáčku a dívám se přes celé parkoviště do té nejkrásnější tváře na celém světě, obličeje svého Edwarda, poslední, co jsem zaregistrovala, byl jeho vyděšený obličej, v tu chvíli se mi vzpomínka změnila v jiný obraz: Edward jde se mnou po lese, skoro celou dobu mu něco vyprávím, dokonce si i pamatuji přesné věty, které mu říkám. Poté co mu oznámím, že po smrti mé jediné rybičky, jsem na chov domácích mazlíčku rezignovala, se začal strašně hlasitě smát, takový výbuch smíchu jsem nečekala, lekla jsem se v myšlenkách úplně stejně, jako tenkrát. Oči se mi zaostřily zpátky na šunku.

Vybuchla jsem smíchy, nemohla jsem si pomoct, ale přišlo mi to strašně absurdní, nejsměšnější na tom bylo, že ani nevím, čemu jsem se smála.

Henry vedle mě se poplašeně na mě podíval, nemohla jsem přestat, dokonce ani svůj výbuch veselí ztlumit. Nejbližší cestující se po mně ohlédli. Henry mi šťouchl loktem do žeber.

„Seš v pohodě?“ Nejistě si mě měřil, chtěla jsem mu říct, že je všechno v pořádku, ale předběhl mě další záchvat smíchu, ruka mi vystřelila k puse a snažila se alespoň trochu utlumit moje veselí. Jakmile jsem se kapinku uklidnila, podívala jsem se na Henryho, byl celkem pěkný, ovšem jen podle lidských měřítek, zamyslela jsem se nad svou myšlenkou a naštěstí udusila svůj další záchvat hned v zárodku. V krku mi to nebezpečně zabublalo, ale uklidnila jsem se.

„Jasně, jsem v pohodě.“ Zakývala jsem hlavou. Porozhlédla jsem se po svém publiku, někteří mě pozorovali s opovržením a další s pobavením, nevím, co bylo horší. Samozřejmě jsem celá zrudla.

„Chceš kapesník?“ Zadívala jsem se do těch modrých očí svého spolujezdce a spolutrpitele.

„Jestli máš…?“ Usmál se na mě a vytáhl z kapsy balíček papírových kapesníků. Hned mi ho podal.

„Díky,“ Utřela jsem si do něj oči, které jsem měla uslzené.

„Už je to lepší?“ Otočila jsem se k němu, jeho starostlivý výraz mi moc nepomohl, protože jsem zabublala pod dalším záchvatem, ale udržela jsem se.

„Jo, jen mi něco přišlo vtipný.“ Mávla jsem rukou.

„To jsem viděl,“ zamumlal si, myslím, že to jsem slyšet neměla, ale ignorovala ho.

Zamyslela jsem se nad svými předešlými myšlenkami, tentokrát jsem udržela vážnou masku. Ovšem jen podle lidských měřítek To jsem měla v hlavě! Tím jsem si chtěla naznačit…? Že Edward není člověk? Moje předešlé veselí vystřídal údiv, nějaký hlas mi říkal, jasně, máš pravdu, ale ten druhý na mě křičel, seš v pohodě?!

Pokud by Edward nebyl člověk, samozřejmě jen teoreticky, co by byl? Hned mi v hlavě vystřelila myšlenka, ANDĚL. Hm, zajímavá úvaha, pomyslela jsem si, ale nemožná. Jestli to takhle bude pokračovat dál, začnu mu dávat otázky typu: „Třpytíš se na slunci?“ Počkat! Tuhle jsem mu vlastně už dala! Jsem naprostý blázen!

Ten kluk – Henry se na mě každou chvíli po očku podíval, tohle mi bylo už fakt nepříjemný, nechala jsem si vlasy spadnout přes pravé rameno, takže mezi námi tvořili temnou oponu.

Celou cestu jsem neusnula, zato Henry vedle mě potichu chrápal.

Na letišti na mě čekala Reneé s Philem, oba mě přivítali s otevřenou náručí, usmívala jsem se na všechny strany, ale do smíchu mi už nebylo.

„Zlato, tolik se nám po tobě stýskalo, jsem moc ráda, že už tě mám zpátky.“

„Taky jsem se na tebe těšila, mami.“ Hned jak se dostaneme do auta, vybalím na ni svoje novinky z Forks. Je načase, aby mi vysvětlila, proč mi nikdy neřekla, že jsem odjížděla z Forks.

„Nechala sis ujít moje dva zápasy.“ Phil se na mě hrdě zazubil.

„Předpokládám, že vaše mužstvo vyhrálo, že se tak chlubíš.“ Oba se zasmáli a vedli mě směrem k autu.

„Už jsem ti zabila všechny věci, dokonce jsem i nakoupila nejdůležitější zimní oblečení. Přijedeme domu jen pro kufry, a pak rovnou jedeme zpátky na letiště. Bude to trochu frmol, ale my to zvládneme, ne? No a pak hurá na Aljašku.“ Máma byla naprosto nadšená, běhen vysvětlování divoce gestikulovala a házela kolem sebe rukama.

„Jo, hurá na Aljašku.“ Zabrblala jsem si pro sebe.

Vyzvedli jsme moje zavazadla a sedli si do auta. Hned jsem na mamku spustila svůj příval otázek.

„Mami?“

„Ano, zlato?“ Vesele se usmívala.

„Našla jsem si ve Forks kamarádku, ona mě znala.“ Pozorně jsem sledovala její reakci, úsměv jí stuhl na obličeji, tak jsem pokračovala. „Proč si mi neřekla, že jsem jela z Forks, když jsem se vybourala?“ Nemohla jsem zadržet lehce podrážděný tón.

„Bylo to nutné, Bello.“

„A proč, jestli se smím zeptat?“ Phil po mně pokukoval přes zadní zrtcátko.

„Řekli mi, že bys mohla trpět, byla bys zmatená a pan doktor Cullen mi říkal, že bude nejlepší, když na Forks zapomeneš. Bylo to nutné, snažila jsem se o tom před tebou nemluvit.“ Nemohla jsem se na Reneé víc zlobit, nezaslouží si to.

„Mami, už je to dobrý. Já jsem ji poktala a ona mi říkala, jak jsem tam žila, jak jsem chodila do školy a tak. Našla jsem tam i jednoho kluka, o tom s emi pořád zdálo, jmenuje se Edward, bylo to... neuvěřitelné, jakobys potkala vlastní sny a víc než to.“ Vyprávěla jsem celý příběh s velkým nadšením.

Všechno proběhlo jak mělo. Usnula jsem až v letadle, který směrovalo na Aljašku. Mamka mě probudila, až když sme kroužili nad letištěm. Vykoukla jsem z okýnka a málem se o mě pokusily mdloby. Všude bylo bílo, kam moje oko dohlédlo, byl sníh. Letiště bylo jako jediné šedé.

„Mami, já se tu zabiju! Jak mám chodit po ledě, když neumím chodit ani po normálním neklouzavém povrchu?“ Histerie zněla na každé samohlásce.

„Bello, klid, na to si zvykneš.“ Phil mě poplácal po rameni, ale já nemohla odtrhnout oči od toho bílého povrchu.

Schůdky jsem nedůvěřivě slezla, hned se do mě pustil ledový vítr, ten taky mé rovnováze příliš neprospěje. Uvažovala jsem, jak přežiju další dny.

Vyzvedli jsme si zavazadla a pokračovali smerem k parkovišti, tam jsme si vzali taxika a jeli k našemu novému domu.Celou dobu jsem koukala na ten bílí sajrajt. Mamka byla nadšená z domu, sníh si prohlížela se znechucením, stejně jak já.

Dům měl dvě patra, to spodní obsahovalo jednu koupelnu se záchodem, obývák, kuchyni a jídelnu. Ve druhém patře byla ložnice s koupelnou a můj pokoj s koupelnou.

Pokojíčkem jsem byla unešená, okno mělo výhled do lesa. Postel byla natlačená v rohu místnosti. Stůl s počítačem byl vedle okna a na protější stěně byla obrovská skříň. Stěny byli žluté a povlečení na posteli tmavo modré. Všechno na mě působilo pěkně a vesele, ale jak jsem se přiblížila k oknu, bylo mi smutno, všude bylo bílo, každický centimetr pokrýval bílí sníh. Zatáhla jsem modré záclony, abych se na to nemusela dívat.

Moje povídky 21.kapitola

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce - 21. kapitola: