Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce-2.kapitola

27.07.2009 (14:00) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1828×

Edward

2.Radši si zvykej!

Autem jsem vyjel z letiště stoosmdesátkou. Viděl jsem ji, znovu. Po té neuvěřitelně dlouhé době jsem opět spatřil její tvář a cítil tu nádherně sladkou vůni, která mi už tolikrát spalovala hrdlo.

Zatočil jsem na jedné lesní cestě a zastavil Carlisleovo auto. Zavřel jsem oči a prsty přitiskl na kořen nosu. Mé tělo otřásaly vzlyky bez slz, jak jinak. Copak je možné, aby měl upír migrénu?! Všehno mě bolelo. Na místě, kde mi už téměř sto let nebuší srdce se opět ukázala moje prázdnota. Tři roky bez Belly jsem tu prázdnou cítil, tu strašně hlubokou propast, ale teď to bylo, jakoby se mi ta propast začala hloubit, ještě níž, a níž, někdo mě tam dloubal velkou lopatou. Uklidňoval jsem se tím, že ona tuto bolest necítí, a nikdy nebude. Tuto velkou hnusnou úzkost. Ona se netrápí, je šťastná, má úplně obyčejný život normálního člověka. Já člověk nejsem a ani nikdy nebudu, jsem monstrum, tu bolest si zasloužím za všechno, za to, že jsem zabil lidi, i když to bylo dávno, teprve teď vím, co je to trpět. Za komplikace, které jsem způsobil své rodině, ale hlavně Belle.

Vzpomínám na to jak vypadala dříve, na její krásnou tvář, její hluboké hnědé oči a plné rty. Na její srdce, kdykoliv se zrychlilo, když jsem byl blízko jejich rtů. Myslel jsem na to, jak jsem se s ní líbal a- DOST!! Přestáň! Teď musím domů, Alice určitě viděla Bellu přicházet, bohužel mi to asi nestihla říct dříve, než jsem nastoupil do toho zpropadenýho letadla. Když jsem poprvé ucítil její vůni, myslel, jsem, že si se mnou znovu hraje moje fantazie, už zase jsem si připadal jako totální blázen, nebylo by to poprvé.

Když jsem však uslyšel slabé bouchnutí, otočil jsem se, a uviděl ji, mého anděla, spadla dvě řady ode mě, musela mě zahlédnout, nebo slyšela tu letušku, nebo po ní jen něco chtěla? Přeci není možné, aby si na mě pamatovala, ne-je to nemožné, Carlisle to říkal jasně. I Tanya.

Nastartoval jsem mazdu a rozjel se co nejrychleji k našemu domu. Teď jsem byl zahnán do kouta, doufám, že se Bella nechce zdržet déle, ale podvědomí, proti mé vůli doufalo, aby tu zůstala

Musíme od ní Jacoba Blacka držet dál, nesmí se s ním seznámit, znovu. Mohl by jí ublížit a k čemu by to pak všechno bylo? Před očima se mi znova ukázala Alicina vize, která mě strašila už tři roky.

Viděla Bellu, jak je mrtvá, všude krev, nemohl ji zabít upír, to by tam nebylo tolik krve, ale ani člověk. Jedině vlkodlak, a pak všude byly jeho chlupy, jeho červenohnědý kožich a ty stopy na jejím těle po drápech. Alice se mi sice snažila vloudit její teorii, že by neviděla její budoucnost i přes to, že by to bylo PO roztržce s vlkodlaky, nevěřím tomu, co jinýho by tam nechalo také stopy. Otřásl jsem se, nejhorší vize, jakou jsem kdy viděl. Alice se snažila na ni přede mnou nemyslet, ale jednou se jí vrátila, když byla v mé blízkosti. Alice se s tím nedokázala vyrovnat stejně jako já. Říkala mi, že se jí ta vize vrací pořád dokola, jakoby se budoucnost vůbec nezměnila tím, že jsem ji opustil, že ona opustila Forks. Nevěděla o nás už nic, nepamatuje si na chvilky, které strávila se mnou, nebo s Jacobem Blackem, nepamatuje si nic o upírech, ani o vlkodlacích. Tanya ji vymazala všechny vzpomínky na mě, nejen ji, ale i Charlimu. Tolik jsme přeci tímto zasáhli do její budoucnosti, tak proč se ta pitomá vize pořád vrací???

Alice jí hlídala, já jsem neměl tu sílu být s ní ve Phoenixu a chránit ji. Jezdil jsem tam často, ale vždycky jsem si zakázal jít k ní do pokoje, promluvit s ní, nebo se jí podívat do tváře. Byl jsem jí nablízku, cítil jsem její vůni, ale nikdy jsem se k ní nedotal blíže jak na dvacet metrů a nikdy jsem se na ni nepodíval. Jacob Black ji chtěl a chce zabít, neví nic o tom, že Bella si napamatuje nic o mytických příšerách, často jsem se mu to snažil říct, sejít se s ním, vždy odmítl, neví, že ho už nezná, stejně jako mě! AU to bolelo.

Ve Forks jsme zůstali jenom kvůli Charlimu, dlouho jsem si dával pozor, aby mě ve městě nido neviděl. Všichni žáci, co chodili do střední školy ve Forks, už teď byli daleko z města na vysokých školách.

Zastavil jsem před naší garáží a vyběhl jsem do domu. Všichni seděli v obýváku a dívali se na mě, byli úplně zničení. Edwarde, vypadáš hrozně. Měli by jsme odjet z Forks. Esme mi v myšlenkách ukázala Aljašku a Tanyinu rodinu. Jen jsem nesouhlasně zavrtěl hlavou, nemůžu odjet. Jak jsem všem prohledával myšlenky, nikdo až na Alice o Bellině příjezdu nevěděl. Nic jsem jim nechtěla říct bez tebe. Myslím, že bys jim to měl říct ty.

„Alice, já... Kdys tu vizi viděla?“ Teď jsem si všiml, že můj hlas se podobá spíše mrtvole, než upírovi, nikdy jsem si to neuvědomil, jakobych dlouho spal a teď otevřel oči.

„Asi minutu, než jsi mi zavolal.“ To by odpovídalo, tomu, proč mi nestihla zavolat.

„Co se stalo Edwarde?“ Esme měla velký strach.

„Teď jak jsem byl ve Phoenixu.“ To všichni ještě věděli. Carlisle vypadal, jakoby mu něco došlo. „Tys na ni promluvil? Edwarde, vzpomněla si? Mluvil si s ní? Zůstala ve Phoen-“

„Nezůstala.“ Skočil jsem mu do řečia hned pokračova,. „nesetkal jsem se s ní ve Phoenixu, ani s ní nemluvil.“ Vypadalo to, jakoby se mu ulevilo, ale v myšlenkách jsem slyšel. Možná by bylo lepší, kdyby se přestal tak trápit a řekl jí všechno. Aliciny vize se od té doby nezměnili. Možná je i jíná cesta. Ignoroval jsem to a dále mluvil.

„Ve Phoenixu jsem jí vůbec necítil, její pokoj byl vyklizený, všechno oblečení bylo ze škříně venku. Vypadalo to, jakoby se stěhovala, prohledal jsem všechno co tam bylo, ale neměl jsem moc času, přes den jsem musel být zavřený v hotelu, protože tam svítilo celý den slunko a po Belle pátral jenom večer. Chtěl jsem jet zpátky sem, tak jsem si koupil letenku, třeba kdyby Charlie o ní něco věděl, anebo vy. Chtěl jsem zavolat Reneé, ale číslo jsem na ni neměl. V letadle, když se mnou mluvila letuška, ucítil jsem ji, ze začátku jsem si myslel, že se mi to jen zdá, ale pak jí uslyšel spadnou.“ Ignoroval jsem Emmettovo uchechtnutí.

Od té doby, co Carlisle Bellu odvezl k rozbitému autu, sem se uzavřel sám do sebe, nevnímal jsem vůbec okolí, smích jsem poprvé za ty roky zaregistroval.

„Otočil jsem se, myslím, že mi do tváře neviděla, ale mohla mě spatřit už dříve než si já všiml jí. Zmizel jsem jí z druhé strany, a pak na letišti si dal pozor aby mě neviděla. Vrátila se do Forks.“ Uzavřel jsem vyprávění, zase mrtvým hlasem. Všichni se proměnili v kamené sochy. Cítil jsem pohodu, to byla Jasperova zásluha, určiě cítil tu strašnou úzkost jako já. Jako první promluvila Alice. „Takže teď budeme hlídkovat u jejího domu, kdyby se tam ten pes rozhodl zajít. Budem se střídat. Ale nejdřív si musím zajít na lov. Kyž se Bella vrátila, nejsem zvyklá.“ Ta věta chvíli vysela ve vzduchu, když se Alice začala zvedat, vpřidali se k ní Esme, Rose, a pak i Jasper s Emettem. Měl bys jít s ními, teď se s Bellou budeš stýkat častěji. Pomyslel si Carlisle. „Ne, potřebuji si s tebou ještě promluvit, a s Bellou se určitě nesetkám, myslím, že bych se od ní nedokázal držet už pak dál. I tak mě budete muset držet z jejího dosahu.“ Jak myslíš. Byla Carlisleova myšlenka. Přikývl jsem a pak si sedl naproti němu. Musím se ho zeptat, jestli je možné si vzpomenout ze snů, bez mého obličeje. Nechtělo se mi to řešit před rodinou.

                 3.kapitola            Moje povídky

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce-2.kapitola: