Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce-18.kapitola

12.08.2009 (18:00) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1774×

IsaBella

Pár užitečné nápovědy

V noci se mi nezdáli žádné sny, byla jsem mile překvapená, první noc bez prášků a výsledek? Tvrdý, krásný spánek. Ráno jsem se probudila s dobrou náladou.

Se zavřenými oči jsem se protáhla a nahlas zívla, teprve teď jsem si uvědomila, že neležím doma, ale v nemocnici. Prudce jsem se posadila, první co mě udeřilo do očí, byl nadpozemsky krásný anděl s pobaveným výrazem.

„Ty jsi tu zůstal!“ Radost byla nehraná, opravdu jsem byla nadšená z jeho přítomnosti.

Něco si pro sebe zamumlal, měla jsem pocit, že řekl něco ve smyslu, „stejný postřeh, jako tenkrát.“ Ale nebyla jsem si jistá. „Jistě.“ Pokrčil rameny, ale nepřestal se usmívat. „Jak ses vyspala?“ Málem jsem se utopila v melodii jeho hlase.

„Tak, jako nikdy doma.“ Zasmála jsem se, ale mu to asi vtipný nepřišlo, protože se jen ušklíbl. „A ty?“

Zabublalo mu v krku, jak se snažil zdusit zárodky velkého smíchu. „Tak, jako nikdy doma.“ Opakoval mou větu a přenádherně se na mě usmál. Za jeho úsměvem bylo něco podezřelého, měla jsem strašný strach, že jsem v noci mluvila. Zapátrala jsem v mysli, jestli se mi něco zdálo, ale nemohla jsem si vzpomenout.

Moje úvahy přerušila sestra, „Dobré ráno.“ Pozdrav patřil spíš Edwardovy, než mně, něco jsem zamumlala, štvalo mě, že se na něj dívá laškovně.

„Dobré ráno,“ hlas měl neuvěřitelně sexy a – SAKRA! To jsem si neuvědomila dřív? Slovo mě v myšlenkách trklo a zaneslo zpátky v období. Omamující! To je to slovo. Úplně stejný hlas měl ten člověk v letadle jak se na něj nakláněla ta letuška, omamující! Nemohla jsem se dočkat, až sestra vypadne, abych to na něj vybalila, netrpělivě jsem poposedla.

„Kdybyste cokoliv potřebovali, tak zmáčkněte tlačítko.“ Znovu zabořila pohled na Edwardův profil a odešla.

Musela jsem se strašně hloupě křenit, protože než jsem se stihla zeptat, pal se on.

„Mohu vědět, co je tu vtipný?“ Skousla jsem spodní ret, abych nevybuchla smíchy, protože radost a štěstí se ve mně vířili splašenou rychlostí.

„No, spíš jsem na něco přišla… Mám z toho hroznou radost.“ Přiznala jsem se a zase se začla usmívat.

Nadzvedl jedno dokonalé obočí.

„Když se tě zeptám, odpovíš mi po pravdě?“ Ověřovala jsem si.

Chvíli uvažoval a pak odpověděl. „Myslím, že ano.“

„Letěl jsi nedávno letadlem?“ Na mramorovém čele se mu objevila vráska.

„Ano, nedávno jsem letěl.“

Půjdu na to postupně. „A telefonoval jsi v letadle?“ Došlo mu nač narážím, oči se mu zmenšily na malé štěrbinky. „Ano.“

„Letěl jsi z Washingtonu?“ Teď poznám, jestli mi lže, nebo ne!

„Ano, jak to víš?“ Bylo mi naprosto jasné, že teď to už jen hraje.

„Kousek tebe jsem tam viděla.“ Zasmála jsem se výběrem svých slov, přidal se ke mně. V našem veselí přišel do pokoje Carlisle a tři sestry. Mrkl na Edwarda na znamení pozdravu.

„Slečno Swanová, jak se dnes cítíte?“ Otevřel mou složku a chvíli se do ni díval.

„Dnes se cítím skvěle.“ Odpověděla jsem po pravdě. Jen zakýval a podepsal nějaké papíry.

„V tom případě budete moct jít dnes odpoledne domů. Pak si přijďte pro papíry.“

Všechna dobrá nálada zmizela, jakmile jsem si uvědomila, že dneska odjíždím k Reneé. Naposledy vidím Edwarda, Carlisleho! Nikdy neuvidím zbytek Cullenovic rodiny, všechno zmizí, tajemství je z poloviny vyřešeno, takže se sny by měl být konec, ale pořád tu chybí ten šťastný konec, stále nevím, proč mi Charlie a Reneé zapírali můj pobyt ve Forks před třemi lety. Mám pocit, jako bych nevyřešila vůbec nic, tento pocit se mi nelíbil. Našpulila jsem pusu a skrčila nohy pod bradu.

„Ty nejsi ráda, že jedeš domu?“ Podivil se Edward, analyzoval každou změnu v mém obličeji.

„Ani ne,“ přiznala jsem a po chvilce pokračovala. „Nechci odjet na Aljašku, neumím chodit po ledě, zabiju se tam hned jak vyjdu z letadla.“

„Ale to není hlavní problém.“ Nevím jak to poznal. Kysele jsem se ušklíbla.

„Ne, to není. Jsi dobrý,“ přemýšlejíc, jak mám formulovat další větu, jsem vstala z postele a šla si sbalit těch pár věcí co jsem tu měla. „Mám pocit, jako kdybych nic nevyřešila… možná by bylo přesnější říct, že vím jen polovinu toho, co bych vědět měla. Když jsem tě konečně našla, musím pryč.“ Zčervenala jsem, možná slyšel tu velkou lásku, která u mě přetrvává. Podíval se mi upřeně do očí, našel tam něco, co se mu zřejmě líbilo, poznala jsem to, podle toho, že jeho pohled zjihl.

„Bello… pojď sem.“ Celou dobu se mi díval do očí, přistoupila jsem si k němu, seděl na židli vedle postele. Pokynul mi rukou na svůj klín, příjemně mě to překvapilo, sedla jsem mu na klín a stulila se mu na hrudi, čekala jsem, že mě odežene, ale objal mě silnými pažemi kolem pasu a zabořil hlavu do mých vlasů. Jeho náruč byla studená, ale příjemná. Poslouchala jsem, jak se nadechuje a vydechuje, než pokračoval, hlas měl tichý, sametový.

„Bello, ať se stane na Aljašce cokoliv, nesmíš mě už vyhledávat, rozumíš?“ Tělo se mi napjalo bolestí, nemohla jsem potlačit vzlyk, a už vůbec ne slzy. „Neplač, nechtěl jsem ti ublížit.“ Sevření ještě zesílil.

„Nechci, abys mě opustil.“ Hlas se mi dvakrát zlomil.

„Bello,“ opakoval zoufale moje jméno, měla jsem pocit, že cítí tu stejnou úzkost, jako já.

„Nechci tě opustit!“ Zašeptal bolestně.

„Tak to nedělej,“ prosila jsem a doufala.

„Jestli bude všechno probíhat v pořádku, vrátím se, slibuji! Pokud, se nic nestane, uvidíš nás ve škole.“

„Edwarde?“ Odtáhla jsem se z jeho náruče a pohlédla mu do očí, měl je zavřené, schovával přede mnou veškerou reakci. „Edwarde!“ Opakovala jsem, teď jsem dostala opravdu velký strach. Otevřel oči, měl je potemnělé, skleněné.

„Co má probíhat v pořádku?“ Knedlík v krku narůstal s mou panikou, jak mlčel. „Edwarde? Sakra, Edwarde! Co má probíhat v pořádku?! Edwarde mluv se mnou!“ Hlas se mi třásl, hysterie byla slyšet v každé slabice.

„Někdy… moc mluvím.“ Prohlásil na oko ledabyle a usmál se pokřiveným úsměvem, ale oči byly stále schovaný za mlhou smutku. Tento výraz mě praštil do očí a připomněl mi další vzpomínku z „minulého života“ .

Byli jsme na louce, to byla ta louka, na které jsem byla nedávno, a kde mě přepadla vlna bláznovství, Edward mi vysvětloval, jak je pro něj těžké se mnou být, jeho oči byly také tak smutné, plné bolesti. Jediné, co jsem si mohla plně vybavit z rozhovoru byla věta: „Není to jenom tvoje společnost, po čem toužím! Na to nikdy nezapomínej. Nikdy nezapomínej, že pro tebe jsem nebezpečnější, než pro kohokoliv jiného!“

Edward se dotkl mé vrásce na čele. „Na co myslíš?“ Zeptal se zvědavě. Dumala jsem, jestli je to všechno co si pro mě moje hlava pro tuto chvíli připravila.

„Vzpomněla jsem si na jednu chvilku,“ podívala jsem se mu do očí.

„Na jakou?“ Zeptal se zvědavě, ale i obezřetně.

„Byli jsme na louce a tam jsi mi říkal, že jsi pro mě nebezpečný?“ Vytáhla jsem svou oznamovací větu do otázky.

„Ano, to jsem.“ Potvrdil mi to bez okolků.

„Smím vědět proč?“

„Dočkej času.“ Poradil mi s úsměvem. Pak pohlédl na hodiny, které vysely nad dveřmi. „Charlie tu bude každou chvilku, měla by ses připravit. Dám ti soukromí na lid – tvoje potřeby.“ Mrkl na mě a odešel z pokoje, chvíli jsem zírala na zavřené dveře a pak jsem se převlíkla do oblečení, které mi Charlie nechal u postele.

Jakmile jsem se převlékla, tak jsem si vyčistila zuby a opláchla obličej. Kruhy pod očima i za dnešní noc trochu zbledly, měla jsem z toho velkou radost, usmála jsem se na odraz v zrcadle. Do dveří vstoupila sestra s podnosem jídla, překvapeně jsem si uvědomila, že mám hlad.

„Děkuji,“ usmála jsem se na ni, neodpověděla mi, jen za sebou zabouchla dveře, furie. Pomyslela jsem si a koukla se na jídlo. Moc mi ho tu nenechala, celková snídaně obsahovala bílý jogurt, jeden rohlík a jablko. Otevřela jsem dveře, na chodbě čekal Edward opřený o sloup, jakmile jsem se na něj podívala, mrkl na mě.

„Pojď!“ Usmála jsem se a on mě poslechl.

„Hotovo?“ Podíval se po pokoji, kde bylo už všechno sbaleno.

„Hm-hm, máme tu snídani.“ Ukázala jsem na stůl. „Moc toho není, ale určitě nám to stačí, ne?“ Pobaven mě sledoval.

„Já jíst nebudu.“ Prohlásil naoko vážně, ale v očích mu hrál smích, byla jsem zmatená. Část mě se divila, že nechce jíst, ale té druhé to bylo jasný. Zmateně jsem zamrkala na jídlo a pak na něj.

„Ani pít? Nemáš žízeň?“ Pobavení u něj ještě zesílilo,  ale držel si svůj naoko vážný výraz. „Žízeň nemám.“

„Tak fajn,“ našpulila jsem pusu, „já teda mám žízeň… a hlad“ Tvrdě jsem si sedla ke stolu a žmoulala rohlík v puse. Proč nejí? Proč nepije? Co mi sakra uniká? Něco tu nesedí. Možná si vzpomenu časem. Tak jako jsem si vzpomněla jak mi říkal na té louce, že se mnou nemůže být. Moment! Mám u té věty i obrázek? Přehrávala jsem si ten kraťoučký útržek z louky. Ano! To je ono! Edward tam seděl se mnou a svítilo slunce, díky sluníčku se Edward… leskl! Zvědavě jsem se na něj podívala, to je blbost. Mechanicky jsem zavrtěla hlavou do stran, abych si ji pročistila.

„Edwarde?“ Zvědavě se na mě podíval, srdce mi udělalo kotoul, měl tak neuvěřitelně sexy pohled! Snažila jsem se ignorovat jeho krásu a dokonalost a neztrácela jsem svůj výraz. „Máš rád slunce?“ Špatně položená otázka, nadávala jsem si. Každý má rád slunce.

Dal hlavu na stranu. „Jak kdy,“ chytrá odpověď.

„Když svítí slunce…“ no tak, řekni to! Polkla jsem na sucho, „… třpytíš se?“ A je to venku, podívala jsem se do jeho obličeje, zamyšleně se mu zkrabatilo čelo, v tu chvíli jsem začala rudnout, bylo mi jasný, jakou kravinu jsem řekla. Až když jsem byla celá tarlatánová, odpověděl.

„Proč si to myslíš?“ Paráda, teď mu budu vysvětlovat svoje bláznovství. Něco jsem zamumlala a pak mávla rukou a kousla si do rohlíku, abych nemusela mluvit.

Zbytek pobytu v nemocnici jsme mlčeli. Já jsem se zaobíral vlastními úvahy a pokoušela si vzpomenout na nějaké chvilky z „minulého života“. Vždycky mi na povrch mysli vykoukla vzpomínka, která byla zkrácená a sestříhaná tak, aby mi nedávala smysl. Třeba, baletní studio a v rohu se ke mně blížila nějaká osoba, než jsem ji stihla pohlédnout do tváře, vzpomínka se rozplynula. Nebo, Carlisle, který se dívá na mou ruku, ale viděla jsem pouze jeho krásný obličej, nic víc jsem nestihla pochytit.

Edward mě celou dobu zkoumavě sledoval, nebyl mi jeho pohled nepříjemný, jen jsem pod ním trochu znervóznělá.

Moje povídky 19.kapitola

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce-18.kapitola: