Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce-16.kapitola

10.08.2009 (16:30) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2311×

IsaBella

Adrenalinové „sporty“?Blázním

Následující den mi utekl strašně rychle, zlost a špatná nálada ve mně pořád přečkávala, s čím jsem mohla, s tím jsem bouchla, ačkoliv už venku nesvítilo slunko, neměla jsem náladu někam chodit. Charlie mi nabízel, že si zajdem někam do restaurace na oběd, protože to byl náš poslední, ale já jsem vehementně odmítla a raději chtěla uvařit něco sama, neměla jsem náladu se před ním přetvařovat.

On si zalezl do obýváku k televizi a já do kuchyně ke sporáku.  Chtěla jsem udělat něco svátečního, proto jsem vytáhla maso z mražáku, nechala jsem ho položený na lince, aby rozmrzlo a šla k telefonu, měla jsem přeci dneska zavolat Angele, omluvím se zas pro změnu já, že jsem nemocná, nebo tak něco. Vyťukala jsem pěticiferný číslo, které patřilo jejímu mobilnímu telefonu. Chvíli to pípalo, když jsem už chtěla zavěsit, tak to někdo zvedl, ale neozýval se.

„Halo? Angelo? Jsi to ty?“ Nic, na druhé straně bylo ticho. „Halo? Slyšíme se?“ Zase nic, asi se to nějak přerušilo, nastražila jsem uši, ale na druhé straně nebylo nic slyšet.

„Tady Bella!“ Představila jsem se, ale místo odpovědí mi bylo zlověstné zafunění, sluchátko v ruce mi začlo klouzat, jak se mi ruka potila.

„Angelo?“ Hlas tomu také nasvědčoval, třásl se mi jak osice. Pořádně jsem se zaposlouchala do ticha, když mi někdo na druhé straně linky lehce zavrčel do ucha, zvuk byl tak strašně nenadálý, že jsem trochu vypískla, zase to funění, ruce se mi začly nesmyslně potit a třást. Rychle jsem telefon zavěsila, celý tělo jsem měla stuhlý strachem, kolena se mi silně třásla až sem nevydržela a sesunula se na zem, tam to bylo jistější. Co to bylo, k sakru?!

Snažila jsem se najít rozumné vysvětlení, Alngela ztratí mobil, nějaké zvíře ho odnese do lesa a tam začne zvonit, tím si přiláká pozornost třeba medvěda, který po něm sáhne tlapou, tím by se teoreticky mohl hovor příjmout a když uslyšel něčí hlas, zavrčel. Bylo to celkem rozumné vysvětlení, dalo by se mu věřit, proto jsem se schopila, stoupla si na roztřesené nohy a vyťukala číslo na pevnou linku, modlila jsem se, že mi to někdo vezme, kousala jsem si ret, aniž bych si to uvědomovala.

„Prosím?“ Ozval se z telefonu Angelin příjemný hlas a já si tak strašně oddechla.

„Angelo jsi to ty?“ Vytáhla jsem větu do výšky, takže zněla jako otázka.

„Vlastně ne.“ Odpověděla mi nenuceně a to mi okamžitě zarazilo všechny slova v krku.

„P…p…rosím?“ Zakoktala jsem do sluchátka.

„Už se na tebe těším.“ Píp, píp, píp, píp Hlas mi připadal naprosto cizý, co to mělo znamenat? Snažila jsem položit telefon co nejdál od ucha, abych nemusela poslouchat ten nenáviděný zvuk hluchého telefonu, ale nevěděla jsem, jak použít prsty. Stála jsem na místě s telefonem u ucha, očima vykulenýma strachy a srdcem divoce bijícím a poslouchala ten nejhorší zvuk snad na celým světě. Píp, píp, píp Něco se určitě stalo! Píp, píp, píp Musím za ní, OKAMŽITĚ! Píp, píp, píp Knedlík v krku mi bránil volně dýchat, přesto jsem se zhluboka nadechla, srdce mi stále v hrudi bilo splašenou rychlostí. Píp, píp, píp „MŮŽEŠ UŽ ZTICHNOUT?!!!“ Zařvala jsem do hluchýho telefonu. Píp, píp, píp „NENÁVIDÍM TĚ!! Píp, píp, píp Řvala jsem jak pominutá, ale telefon si furt pípal po svým a mě to plnilo ještě větším vztekem smíchaným se zoufalstvím a strachem. Píp, píp, píp

„Bello, kdo volá?“  Zašeptal Charlie těsně u mě. Přestala jsem dýchat, takže jasně slyšel píp, píp, píp Vzal mi telefon z ruky, která se mi nekontrolovaně třásla a položil ho do vidlice. Ruka mi bezvládně spadla podél těla, ale stále se třásla a s ní celý moje tělo, který se začlo plnit vzlyky. Kolena se mi podlomila, ale Charlie mě chytil na délku svých paží a díval se mi do očí, vůbec jsem ho nevnímala, oči stále vykulené, lesklé od slz kterými se mi plnily a nepřítomný pohled někam za něj a přitom nikam. Neviděla jsem ho, neviděla jsem nic, než clonu svých mlhavých slz, které se mi přebrodily přes víčka a teď se mi kutálely po tvářích jak hrachy.

„Bello, co se děje?“ Zatřásl mi s rameny, chtěla jsem mu říct, že se nic neděje, že jsem v pořádku, ale nemohla jsem najít svůj vlastní hlas. Hlava se mi točila, protože jsem stále nedýchala, ale ani ty spropadený plíce jsem nemohla najít. Celá místnost mi tmavla, až sem neviděla ani Charlieho.

„Proboha, Bello! Prober se!“ Charlieho hlas ke mně přicházel z dálky, nechtěla jsem ho poslechnout, ztrácela jsem vědomí, to mi bylo jasné.  Zkoušela jsem se nadechnout, protože mě pálily plíce z nedostatku vzduchu, ale mozek nedokázal dat přímý rozkaz k nádechu, jakobych zapomněla jak se to dělá. Stále z větší dálky jsem slyšela Charlieho vyděšený hlas. Tělo jsem necítila, poslední věc, kterou jsem slyšela, ale už vůbec né zřetelně byl motor auta.

Edward se opřel o strom a upřeně se na mě zadíval. Jeho výraz byl nečitelný. Zhluboka se nadechl

„Dobře, tak si promluvíme,“ řekla jsem. Znělo to statečněji, než jsem se cítila.Zhluboka se nadechl.

„Bello, odjíždíme.“

Také jsem se zhluboka nadechla. Tohle byla přijatelná možnost. Myslela jsem si, že jsem připravená. Ale přesto jsem se musela zeptat.

„Proč teď? Příští rok –“

„Bello, je načase. Konec konců, jak dlouho ještě můžeme ve Forks zůstat? Carlisle vypadá stěží na třicet, a tvrdí o sobě, že je mu třicet tři. Stejně bychom brzy museli začít znovu nekde jinde.“

Jeho odpověď mě zmátla. Myslela jsem, že důvod k odjezdu je ten, aby jeho rodina mohla žít v klidu. Proč musíme odejít my dva, když jdou oni? Zírala jsem na něj a snažila se pochopit, jak to myslí.

Chladně mi oplácel upřený pohled.

S návalem nevolnosti mi došlo, že jsem ho špatně pochopila.

„Když jsi řekl odjíždíme…“ zašptala jsem

„Měl jsem na mysli se a svou rodinu.“ Rozhodným tónem vyslovil pečlivě každé slovo zvlášť.

Zavrtěla jsem mechanicky hlavou ze strany na stranu, abych si ji pročistila. Čekal bez známky netrpělivosti. Chvilku mi trvalo, než jsem dokázala promluvit.

„Době,“ řekla jsem. „Půjdu s vámi.“

„To nemůžeš, Bello. Tam, kam jdeme… není to pro tebe vhodné místo.“

„Pro mě je vhodné místo tam, kde jsi ty.“

„Já se k tobě nehodím, Bello.“

„Nebuď směšný.“ Myslela jsem, že budu mít rozzlobený hlas, ale znělo to jenom prosebně.  „Ty jsi v mém životě to nejlepší.“

„Můj svět pro tebe není,“ prohlásil nesmlouvavě. „změřím ti tlak, Bello! Slyšíš mě?“  Jeho slova mi přišla divná, přesto jsem v té konverzaci pokračovala. „Dělej si se mnou co chceš, jenom mě neopouštěj.“ Chtěla jsem udělat krok k němu, ale jeho chladný hlas mě zmrazil na místě. „Nehodíš se ke mně.“ Otočil svá předešlá slova. Chtěla jsem něco namítnout, ale vzápětí mi skočil do hlasu. „Bello, začni dýchat! Ano?“ Poslechla jsem toho anděla, zhluboka jem se nadechla, bolest, kterou mi způsoboval nejen u srdce, ale i u plic hned povolila, vydýchala jsem se, jakobych běžela hodinovej maraton. Podívala jsem se vděčně na něj, že mi pomohl od bolesti, ale věc, které jsem si na něm za celou dobu v lese nevšimla, mi teď přišla zřejmá, tohle nebyl Edward! Tohle nemůže být on, můj Edward přece vypadá- Bože, jak vypadá můj Edward?! Já ho neznám, tento člověk měl sice oči barvy topazu, které se na mě dívaly odtažitě  a chladně a zrzavo-hnedé vlasy tvarem připomínající ležérný rozcuch, ale zbytek mu chyběl, ústa, na které jsem ho toužila políbit tam nebyla, tvář, které jsem se chtěla dotknout tam teké nebyla.  Ale přes všechny ty nedostatky jsem ho chtěla obejmout po neviditelném těle, protože tento člověk, měl cosi Edwardovýho.

Rotáhla jsem ruce, abych ho obejmula, ale on mi jednu silně chytil a mačkal, bylo to nepříjemný, téněř bolestivý. Jeho následující slova mi zasadily bolestný úder, přímo do srdce. „Už tě nemiluju!“

„Ty…už…mě…nechceš?“ Slova mi připadala tolik povědomá, věděla jsem naprosto přesně co teď příjdem, jeho definitivní odmítnutí, ale namísto toho mi řekl: „Propleskni ji!“ Ruka, kterou mi stále držel mě teď pálila, snažila jsem se mu vykroutit, volnou rukou jsem chytla jeho, která mi stále svírala mou pravačku. Nevšímal si toho a dal mi facku, tvář mi pálila z jeho úderu, nebyl sice tak strašně bolestný, jak bych na jeho tvrdou mramorovou kůži čekala, ale bolela dost.

„Probouzí se!“ Vykřikl někdo z lesa a Edward se mi začal rozplívat přímo před očima, celý les kolem něj začal bělet, všechno bylo bílé.

Stiskla jsem mu ruku ještě silněji, ale místo jeho necelého obličeji jsem viděla bílo, mou pravačku však stále něco silně svíralo, otočila jsem k ní hlavu a všimla si, že to není Edwardova ruka, ale přístroj na měření tlaku.

„Bello! Tolik jsem se o tebe bál!“ Otočila jsem hlavu k Charliho hlasu. Stál hned u mé hlavy a za ním stál Carlisle v doktorském plášti, vedle něj byly dvě sestřičky a soucitně mě pozorovaly. Byla jsem v nemocničním pokoji  a ležela na bílém lůžku.

„Och,“ vzmohla jsem se poskládat celou větu, „co se stalo?“ Hlas jsem měla ochraptělej a plíce mě stále těžce pálily, snažila jsem se do nich nabrat co nejvíc vzduchu, ale píchlo mě v nich.

„Po tom telefonátu jsi omdlela, okamžitě jsem tě vzal sem a pan doktor Cullen tě naštěstí zachránil, nedýchala jsi.“ Ukázal za sebe na Carlislea.

„Jak se cítíš, Bello?“ Zeptal se Carlisle.

„No, myslím, že už líp. Můžu už domů?“ Pořád jsem musela myslet na Angelu, tentokrát se mi vzpomínky míchaly všechny dohromady. Edward, les, Angela, to divný vrčení!

„Nepřipadá v úvahu!“ Podíval se na mě stylem zbláznila ses? Charlie netrpělivě pokukával po hodinách.

„Holčičko, budu muset jít, zítra za tebou příjdu, slibuju.“ Políbil mě na čelo.

„Dobře, tati. Zatím ahoj.“ Ještě jednou na mě mávl u dveří a odešel.

Musím se odtud okamžitě dostat, musím najít Angelu! Zkusila jsem to na Carlislea ještě jednou.

„Car-pane doktore,“ kousla jsem se do rtu, málem jsem mu řekla Carlisle. „Já opravdu MUSÍM někam zajít, už se cítím v naprostém pořádku. Je to otázka života a smrti!“ Hlas mi začal nabírat na hysterii.

„Uklidni se, Bello.“ Ledově klidný hlas mi nepřinášel tolik úlevy, kolik by měl. Podívala jsem se na něj a zmenšila oči na malinký štěrbinky, něco mě na něm nesedělo. Vypálila jsem na něj otázku, která se do etikety zrovna nehodila. „Kolik máte dětí, pane Cullene?“  Jak se na mě pobaveně díval, začla jsem se červenat až ke konečkům vlasů.

„Pět.“ Odpověděl prostě. Už se otáčel k odchodu, nemohla jsem ho nechat jen tak odejít.

„Carlisle!“ Jeho jméno mi vyletělo z pusy a s ním i zahanbené myšlenky, nikdy jsme si nepotikali. „Omlouvám se, chtěla jsem říct pa-“

„To je v pořádku. Co jsi potřebovala?“ Klidným, trpělivým pohledem se na mě díval. Teď mi bylo opravdu trapně, skousla jsem si spodní ret a přemýšlela, jak svou otázku zformulovat, aby nezněla příliš dolízavě. Po chvilce ticha jsem vzdala snahu být slušná, přeci ho vidím naposledy v životě, ne? Zítra večer nadobro odletím na druhý konec světa.

„Já, jsem tu dřív bydlela, že ano?“ Vyslovila jsem jinou, tato mi potvrdí, jestli mi na tu mou hlavní odpoví po pravdě, nebo ne.

„Proč si to myslíš?“  Těžká otázka.

„Myslím, že je to na delší…vyprávění. Je to…složité, chápeš-te“ Opravila jsem se vzápětí.

„Klidně mi tikej.“ Mávl rukou a postavil si židličku k mýmu lůžku. „Myslím, že mám hodně času. Povídej.“ Pobídl mě a upřeně mě sledoval. Tak tohle jsem opravdu nečekala.

„No, jen mi to tu všechno moc připomíná, takový pocit Dejavuu, znáš to.“  Zkrátila jsem to na co nejmenší  obsah, nechtěla jsem si tu vylívat srdíčko, moc by mi to tu připomínalo psychiatrii. Jen potřebuji pár odpovědí.

„To se mi nezdálo moc dlouhé a složité.“ Pokrčil rameny. „Nevím o tom, že bys tu bydlela.“ Řekl to moc klidně, to jen utvrzovalo to, že jsem mu nevěřila. Přesto jsem mu položila svou hlavní otázku

„Mohla bych se vidět s jedním z vaších dětí?“ Zašeptala jsem hodně potichu, věděla jsem, že mě uslyší, ale nevzhlédla jsem k němu, oči jsem měla přišpendlený k bílé peřině, chvíli jsem váhala, jestli mi doopravdy rotumněl, protože odpověď nepřicházela hodně dlouho, zvedla jsem k němu oči, stále mě sledoval, myslím, že přemýšlel, jak mi odpoví. Po chvíli se zeptal.

„Koho chceš vidět?“ Tentokrát to byl obezřetný pohled.

„Chtěla bych vidět…“ Skousla jsem spodní ret a pak jsem jedním dechem vyslovila jeho jméno. „Edwarda.“ Znovu mě píchlo u srdce, jakmile jsem jeho jméno vyslovila nahlas.

„Koho?“ Zeptal se zmatenně, možná mě přeslechl.

„Edwarda Cullena.“ Řekla jsem ho i s příjmením. A tentokrát hodně nahlas, kapku mě překvapilo, jak se mi líbí to jméno vyslovovat nahlas, zvykala jsem si. „Edwarda Cullena, ano! Edwarda, toho chci vidět.“ Usmívala jsem se na celý kolo, za to Carlisle vypadal maximálně zmatený, jednou jsem viděla, jak mu zajiskřilo v očích, ale vzápětí zase nasadil tu zmatenou masku.

„Je mi líto, Bello. Asi nevím o kom mluvíš.“ Pokrčil rameny. Úsměv mi ztvrdl na tváři, vyjeveně jsem na něj zírala, dělá si ze mě blázny?

„Edwarda.“ Zopakovala jsem znovu, tentokrát jsem každou slabiku zvýraznila, aby mi dobře rozumněl.

„Žádného Edwarda neznám.“

„Alice.“ Vypálila jsem na něj další jméno. Znovu pokrčil rameny.

„Emmett!“ začla jsem být rozzuřená. Znovu pokrčil rameny.

„Jasper.“ Jména ze mě vybuchovala, jako nálož dinamitu.

„Neznám nikoho, moje děti se takto nejmenují.“ Hlas zněl naléhavěji, to mě ještě víc přesvědčilo, že mi lže.

„Rosalie.“ Zašeptala jsem poslední jméno. Koukla se na něj, nemohla jsem zabránit svým očím, aby propustily slzy na svobodu. Němě mě pozoroval.

„Myslím, že bych už měl jít, příjdu tě v noci zkontrolovat.“ Vyznělo to jako výhružka. Odešel z pokoje scela tiše a mě tam nechal pouze se svými slzy.

Až když jsem se trochu vzpamatovala, otočila jsem se k oknu, kde už byla hluboká noc. Byla jsem jedno patro na zemí, tohle bych neseskočila, oblečená jsem byla v teplácích, které jsem měla i doma, takže jsem nemusela kramařit.

Vstala jsem z postele, trošku se mi zamotala hlava, po slepu jsem došla ke dveřím, protože všude byla hrozná tma. Po chodbě chodily sestry a dávaly pacientům prášky a teploměry, měla jsem pokoj i s balkonem , který byl propojený s ostatními pokoji. Kudy by se dalo utéct? Za prvé skočit z balkonu, coč by byla jistá sebevražda, nebo zlomená noha a to by si mě všimli, nebo projít balkony až k sesterně, tam bych musela mít velké štěstí, aby tam nikdo nebyl a od tam by se dalo prostě odejít vedlejšími dveřmi.

Stiskla jsem tlačítko volající na sesternu, aby ke mně někdo došel. Jamile jsem ho pustila, vystřelila jsem na balkon a proběhla k pokoji se sestrami, srdce mi divoce bušilo a tep mi tepal ve spáncích. Otevřela jsem dveře k sestřičkám a modlila se, aby tam nikdo nebyl, Štěstí! Pokoj byl prázdný. Když jsem procházela středem místnosti, divoce zabzučel telefon, pokud ho nevezmu, přiláká nežádanou pozornost.

Vzala jsem mobil do ruky, která se mi třepala nervozitou. Malý stříbrný mobil znovu zavibroval, mrkla jsem na jméno. ALICE! Stiskla jsem zelené tlačítko a přiložila ho k uchu.

„Carlisle, Bella utíká!“ To je nějaký vtip? V telefonu ta osoba zasyčela a jízlivým hlasem znovu promluvila.

„Okamžitě se vrať do pokoje!“  Na víc jsem nečekala, stiskla jsem červené tlačítko a zatáhla za kliku dveří.

Jakmile jsem opustila lůžkové oddělení, skoro jsem běžela k východu nemocnice. Chodbou občas prošel nějaký doktor, ale vždycky jsem se schovala za sloup, nebo za kvítko.

Už jsem byla skoro u recepční, změnila jsem běh na chůzy a rozloučila se s ní. Opřela jsem se o hlavní dveře, celou dobu jsem se dívala do země, ale místo chodníku, který se měl před mými oči rozvinout jsem uviděla nohy a khaky kalhoty, zvedla jsem hlavu k vlastníkovy toho oblečení.

            Moje povídky      17.kapitola

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce-16.kapitola: