Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce-13.kapitola

07.08.2009 (12:00) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1915×

IsaBella

13.Dobrá zpráva? Nevěřím!

Zrovna jsem chystala jídlo na stůl když ledové ticho proťalo ostré zazvonění telefonu. Srdce mi poskočilo, jak jsem se lekla.

Vzala jsem telefon k uchu. „Prosím Swanovi,“ představila jsem se, napadlo mě, že to bude někdo od Charliho z práce, moje úvahy přerušil známý hlas.

„Ahoj Bello, tady je Angela.“

„Jé, ahoj Angelo, už na tebe čakám, v kolik dorazíš?“ Mrkla jsem k hodinám, bylo po sedmé večer.

„Bello, nestihnu to. Moc se ti omlouvám, ale mamka mě vzala do Seatlu a vypadá to, že tu přespíme u babičky, opravdu mě to strašně mrzí. Nezlobíš se?“ Její hlas zněl opravdu nešťastně.

„To je v pořátku. Co kdybych ti zítra zavolala? Můžem se domluvit na jiný den, teď už mám tvoje telefoní číslo.“ Navrhla jsem a snažila se, aby můj hlas nezněl zklamaně.

„Dobře, zítra mi teda zavolej a domluvíme se. Opravdu mě ten dnešek mrzí.“

„Já vím, v pohodě. Tak si to u babičky užij. Ahoj.“ Opravdu jsem na ni nebyla naštvaná.

„Ahoj, Bello.“ Telefon jsem položila jakmile se na druhý otravný tut, tut.

S povzdechem jsem naházela jídlo na talíř.

„Charlie, jídlo je na stole.“ Zakřičela jsem do obýváku. Konečně budeme mít pořádnou teplou večeři.

„Oh, to je krásně připravené, úplně se mi sbíhají sliny, holčičko.“ Čichal nosem na všechny strany.

„Díky, tati...“

Chvíli jsme jedli v tichosti, Charlie si četl noviny a já tupě zírala do stolu.

„Jdeš o víkendu do práce?“

„Ne, celý víkend to za mě převezme Joe,“ Mrkl zpoza novin. „víš, napadlo mě, že bychom mohli někam jít. Co jsi tady, tak se ti vůbec nevěnuju, jsi tu tak sama. Mám kvůli tomu výčitky,“ přiznal se.

„Tati, výčitky mít vůbec nemusíš, jsem po svém otci samotář.“ Usmála jsem se nad výběrem svých slov.

„no, proto mě napadlo, že můžem jít spolu zítra třeba do restaurace, nebo tak něco podobnýho.“ Pohodil hlavou na stranu. To je naprosto směšné abychom chodili do restaurace, když tu můžu něco uvařit.

„Hm, uvidíme zítra.“ Nechci mu brát plány. V tom jsem si vzpomněla na Angelu a náš rozhovor, hned mě popadla zlost, „asi jsem ti to ještě neříkala, ale úplně sama tu nejsem. Poznala jsem tu jednu holku, jmenuje se Angela, ale ona mě znala už dřív. Říkala, že jsem tu chodila do školy, tati. To jste mi s mámou neřekli, proč? Vždyť jsem tu před nehodou žila! Kdybych to věděla! Možná by mi to o tolik pomohlo se rozvzpomenout! Jak jste mi to mohli zatajit?!“ Charilieho obličej vystřídal několik emocí, zmatenost a nevěřícnost.

„Bells, tys tu nežila před nehodou, jak si můžeš myslet, že bych ti o tom nikdy nic neřekl, kdybych věděl, že ti to pomůže? Jako malá jsi sem jezdívala na pár týdnů na prázdniny.“

„Tati, to je absurdní, Angela věděla naprosto dobře o čem mluvila, dokonce mi i vypr-,“ Zvuk telefonu s námi oba trhl a přerušil mně v prostředku věty. Než se Charlie postavil, stála jsem u telefonu a dávala si jej k uchu. „Halo?“

„Bello? Jsi to ty?“

„

Mami! Ano jsem to já, mami, stalo se něco? Zníš rozrušeně!“ Hlas se jí třepal a přeskakoval.

„Stěhujem se!“ Ty tvě slova protáhla o dvě oktávy výš nadšením.

Pár vteřin jsem zpracovávala co mi to vlastně řekla.

„Cože, vy se stěhujete?“ Naprostý šok vystřídala nevěřícnost, proč použila množné číslo?

„Bello, ty také, s námi! Miláčku,je čas začít znova! Phil dostal skvělou smlouvu! Budem se stěhovat na Aljašku! Je tam sice zima a ten sníh, ale ten dům nás přesvědčil. Je tak strašně velký, čtyři koupelný, Bello!“ Stěhovat se do hor?! Copak nestačí, že jsem už i tak neschopná chodit po rovném povrchu, teď si budu ještě zahrávat se zdravím na ledě? To je sebevražna!

„Nechci se stěhovat, chci zůstat tady ve Forks, všechno mi tu je tolik povědomé.“ Charlie po mně šlěhl pohledem, stěhování se mu nelíbílo stejně jako mně.

„Ten dům jsme už koupili, budeš tam chodit na vysokou, uvidíš, ten sníh nějak přežijem,“ chvíli čekala na můj radostný výkřik, nebo tak něco, ale po chvíli to vzdala a pokračovala, „Bello, ty nejsi ráda?“ Zklamaný hlas mluvil za vše. Snažila jsem se dát dohromady všechny myšlenky a zavřít pusu.

„Kdy-kdy se stěhuje-me?“ Množné číslo ze mě vypadlo velmi obtížně.

„Za dva dny přijedeš do Jaksonvillu, většinu věcí máme už zbaleno, takže poletíme hned další den, letenky už taky máme.“ Dva dny ve Forks, mám jen dva dny na své pátrání a vodítek mám tak strašně málo, teď sice vím co hledám, hledám osobu jménem Edward a s ním i své vzpomínky, které jsem mu tu nechala než jsem odjela odtud.

„-bře, za dva dny.“ Zašeptala jsem do mluvítka telefonu.

„Myslela jsem, že bude nadšená, tolik mě to mrzí, zlatíčko.“

„Jsem...nadšená, vážně. Možná...kapku...za-zaskočená.“ Nesmyslné koktání mi překazilo moje předstírané nadšení.

„Bello, musím končit, někdo zvoní, zítra ti ještě zavolám. Dobrou noc a miluju tě.“

„Já tebe taky. Dobrou.“ píp, píp, píp, píp... Sluchátko jsem nedokázala vrátit zpátky do vidlice, jen jsem vzhlédla k Chraliemu, který stále seděl u stolu jakoby spolkl pravítko a vykuleně mě pozoroval.

„Stěhujem se na Aljašku,“ hlas mi zněl cize a roztřeseně, „za dva dny odlítám do Jaksonvillu.“

Šla jsem si sednout ke stolu, nevnímala jsem Charlieho, který mě pozoroval, jen jsem se dívala do stolu a snažila se potlačit paniku.

„Aljaška je hodně daleko.“ zašeptal.

„Já vím, moc daleko.“

„Znamená to, že sem už nepřijedeš?“ strachoval se. „sotva ses mi vrátila,“

„Ne, přijedu. Čím dřív to půjde, slibuju“

V krku jsem měla velký knedlík, proto pro mě bylo obtížnější jíst. Chuť na kuře se ihned ztratila. Zbytek večeře jsme jedli v tichosti.

Jakmile jsem snědla svoji porci, umyla jsem talíře. Charlie byl celý večer zamlklý, popravdě jsem za to byla vdčšná, nevím jak by zněl můj hlas po této novince.

V pokoji jsem si zbalila pár věcí, které budu potřebovat na cestě, sotva jsem semka přijela už musím odjet. Zbytek večera jsem neměla co dělat, proto jsem si sedla na chvíli k počítači a zapla si internet. Ten však byl pekelně pomalý, než se mi načetla domovská stránka, zašla jsem si pro sklenici vody.

Vůbec jsem netušila, co chci u prastarého počítače dělat, ale číst knížku se mi už nechtělo.

Otevřela jsem položku oblíbené stránky, třeba tam najdu nějakou zábavu. V záložce byly dvě adresy, ale mou pozornost upoutala pouze ta první. Upíři od A do Z. Stránku jsem ihned otevřela, teď mě pomalý internet rozčiloval nejvíc. Když se adresa konečně otevřela, připadala jsem si starší o pět let.

Chvíli jsem si v ní četla, ale všechno mi přišlo jako maximální kravina, proto jsem nasupěně počítač vypla a šla si lehnout do postele. Znovu jsem si zapila prášek, co mi přišlo hodně divný bylo to, že neusínám. Prkeně jsem byla naplá na posteli a čekala kdy příjde jediný náznak otupělosti, ale nic. Tahle chvíle byla nekonečná!

Spánek nepřicházel, zato podrážděná nálada se zvyšovala. Dokonce mi hlavou nekolikrát proluly i myšlenky typu: Na této posteli umžu dřív, než usnu! A umřu na stáří!!

                        14.Kapitola                   Moje povídky

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce-13.kapitola: