Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce-12.kapitola

06.08.2009 (12:00) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1767×

Edward

12.Začínám snít? Co jsem to za upíra?

Nikdy by mě nenapadlo, že najde cestu na naši louku, i kdyby neztratila paměť, velice obtížně by louku našla. Původně jsem měl zamířený na lov, ale naštěstí jsem nezačal lovit dřív, než její vůně odezněla. Na upíra mě pěkně vyděsila, když začala z ničeho nic křičet. V první chvíli mě napadlo, že umírá, ale křik se střídal nejen s bolestí, ale i s radostí. Byl jsem velice vděčný, že byl Emmett s Rosalii něčím zaneprázdnění, protože bych původně Emmetta vzal s sebou, určitě by o Belle řekl, že je blázen, věděl jsem, že to není pravda, ale asi bych mu to nedokázal vymluvit. Dnes v noci za ní zase příjdu, jsem zvědaví, jaký bude mít sny. Přál bych si, aby Tanya věděla přesně, jaké pocity v člověku zůstanou po vymazání paměti.

Když jsem se přesvědčil, že Bella dojela v pořádku, vydal jsem se na lov, cestou jsem si ani tak neužíval běh, jako jindy, celou cestu jsem v mozku přebíral, jak se setkat s Jacobem, tato myšlenka nezabrala ani čtvrtku z půlky mozku. Bella je tu už něco přes týden, musíme Jacoba hlídat z jejího dosahu. Nebude to moc jednoduché, protože Alice předpověděla slunce na celý tři dny, to znamená, že nemám moc možnosti, leda bych se chtěl ukázat celému Forks a tím sem přivolat Volturiovy.

Podobné morbidní nápady mi proudily hlavou jako vítr, všechny jsem je stíhal vnímat, ale přikládal jsem jim minimální pozornost. Když jsem byl už v hloubce lesa, vítr přivanul ke mně závan vůně, která nemohla patřit nikomu jinému, než pumě. Hned jsem se rozběhl tím směrem, kočka tiše našlapovala v trávě a chystala se ke skoku na nic netušící srnu, opatrně jsem se k ní přiblížil, jakmile mě spatřila, tak divoce zařvala a tím vyplašila srnu, která hned utekl do nejbližšího lesa. Nečekal jsem na víc a skočil na pumu, zuby přímo namířené na její hrdlo, neomylně se zakously do hrdla kočky, snažila se mě zasáhnout zuby, ale když zjistila, že je to marná snaha, mávala kolem sebe drápy, ale to už jsem cítil, jak mi horká krev tiší pálivou bolest v krku. Puma vzdoroval s čím dál měnší silou, ještě párkrát zaskučela chroptivým, slabým řevem a uvolnila stuhlé tělo.

Vysátou mrtvolu jsem schoval hluboko do hlíny a očima rychle zkontroloval své oblečení. Košile zůstala stále čistě žlutá a kalhoty hnědé. Žízeň, která byla teď mnohem menší, avšak bolest se pouze zmenšila , mě už vůbec neotupovala, dřív jsem se musel stále kntrolovat, ale poté, co jsem zvítězil nad Bellinou krví a odolal, mi každá vůně přišla velice podobná, mé hrdlo si zvyklo na bolest a už jí tolik nevnímalo a odsunulo ji do malého pozadí mé pozornosti.

Nechtělo se mi běžet rovnou domů, ale nechtěl jsem být ani sám, proto jsem se rozhodl pro město, nebe se relativně zatáhlo a když poběžím lesem až do Port Angles, tak se mezitím zmizne i ten nejmenší paprsek slunce. Vytáhl jsem z kapsy malý stříbrný telefon a stiskl rychlé volání k Alice, bude šťastná, když ji vezmu s sebou. Zvedla telefon ještě dřív, než začal zvonit

„Edwarde! Ty jsi tak hodný! Už se nemůžu dočkat, zajdeme koupit oblečení a pak skočíme do obchodu s boty a pak si zajdem do ka-“ rozjela se, přestal jsem ji poslouchat, ale po chvilce mi došla trpělivost.

„Alice, uklidni se. Mohla bys mě pustit ke slovu?“ Byla to naprosto zbytečná otázka. Ani nevnímala, že jsem na ni promluvil a jela dál, „jasně, jasně, takže jak jsme se domluvili, v šest u knihovny Shamping,“ přesný místo, na který jsem myslel.

„ Jo, to jsem chtěl zrovna říct, asi nemělo cenu ti volat...“ Zvonivě se zasmála do telefonu. „ne, to asi ne.“

Do šesti mám času dost. Vydal jsem se mírným během k Port Angles a snažil se vnímat cestu co nejvíc, ale myšlenky se mi pořád vraceli k problémům. Zhluboka jsem se nadechl, mokrá hlína mě zašimrala v nose, mech, který byl nasáklý vodou pod mými boty šplouchl. Další vůně, tentokrát to bylo stádo srnek, nakrčil jsem nos a snažil se to moc nevnímat, bíložravci mi moc nevoněli, měli v sobě hodně silné aroma zvěřiny, ale dokázal jsem se s nimi také spokojit, proběhl jsem kolem stáda, jakmile si mě všimli, okamžitě běželi na druhou stranu. Nejspíš jim taky moc nevoním, konec konců, jsem predátor.

Silnici, kde jezdí pět aut za den, jsem přeběhl, už jsem spomaloval tempo, budu tam o půl hodiny dřív, vůbec nevím co tam budu dělat, Alice chce zajít do nějakých butiků s oblečením, mohl bych si zatím zajít do knihkupectví a pak si třeba koupit nějaké cd, i když pochybuji, že tam bude nějaké, které bych neměl. Slunce už dávno zašlo a vystřídalo ho šero. Pomalou loudavou lidskou chůzí, jsem přešel ulici až ke knihovně. Alice tu ještě nebyla, mohl bych se podívat dovnit, ale mé počínání hned zarazila osoba, stojící u pultu – Jessika! Pár kroků jsem poskočil aby mě nezahlídla. Tolik jsem ji nenáviděl, její myšlenky byly tak arogantní, ty dny, kdy Bella byla ve Washingtonu se furt snažila zaujmout Bellino místo. Snažil jsem se být lidský, ale celou tu dobu jsem měl podrážděnou náladu, hodně jsem ji vyděsil, bylo skoro vtipné poslouchat myšlenky, nejdřív sebevědomé a pak bázlivé. Sedl jsem si na schodek a dovolil cizým myšelnkám, aby se mi výřili v hlavě.

"Doufám, že to nebudou příušnice, nemám čas být s ním doma." Před očima se mi objevil obrázek malého miminka. "Jak mě mohl podvést?! Jen tak políbit někoho jinýho! Nenávidím ho!" Další tragická láská. Lidé hned zapomenou, do měsíce bude tato myšlenka nahražena jinou, nebo možná do půl minuty – "bože, to je krásnej kluk, nezapomeň dýchat! Možná když si nenápadně sednu na druhou stranu schodu, vypadá nezadaně, to mám štěstí, kašlu na Martina, jdu do tohohle!" Otevřel jsem jedno oko a spatřil nervózní dívku, které patřili ty myšlenky, dívala se na mě a upravovala si blonďaté katedře. Rychle zapomněla na svého milého, pomyslel jsem si. Zoufale jsem se podíval po Alice, nikde nebyla. "Tak jo, půjdu za ním, zeptám se ho kolik je hodin, je to nenápadný, skoro nikdo tu není, takže je jedno koho se zeptám, třeba je to manekýn."Doufal jsem, že si to rozmyslí, otevřel jsem i druhý oko a vytáhl telefon. Zavolám Alice, kde je tak dlouho. Dívka si toho nevšímala a přistoupila ke mně, vůně mě praštila do nosu, nebyla sice zdaleka tak silná jako Bellina, bylo to ovoce, jahoda, pomeranč, mandarinka a - „Promiň, nevíš kolik je hodin?“ "Ani si mě neprohlíží, to je špatné znamení, nelíbím se mu." Schválně jsem se podíval na kostel , kde byli velké hodiny.

„Za tři minuty bude šest.“ znovu jsem se podíval do jejích očí. Dokázala by tak snadno zapomenout, hnusila se mi, snažil jsem se vypadat znuděně a držel jsem nečitelnou masku. "No tak, zeptej se mě na telefoní číslo! Dělej!!" Trochu jsem ucukl, když na mě doslova křičeli její myšlenky.

„Díky.“ Chvíli si mě měřila pohledem. "Asi má holku, ale myslím, že takovej frajer by klidně zvládal i deset najednou." V lese zašustily větve a z něj vyšla Alice pomalou lidskou chůzí. Chvíli si měřila náměstí zamyšleným výrazem, a když mě zahlídla, pobaveně se uchechtla. Trošku rychleji přešla ke mně a nevšímaje si dívky, stojící vedle mě se zeptala.

„Půjdem, zlato?“ "nebo mám počkat až si vyměníte telefony?" Nešlo přeslechnout pobavení, v myšlenkách se přímo tetelila.

„Už se nemůžu dočkat.“ Zařivý úsměv musel vypadat velice komicky. "Bože, to je trapas, možná to jsou sourozenci, ona je tak krásná, kráva!" Stoupl jsem si k Alice a vděčně ji omotal ruku kolem pasu, udělala to stejný. "Kdyby tě viděl Emmett..." Dokázal jsem si představit, jak by se řehtal.

„Nebo Jasper.“ Dodal jsem pobaveně.

Za prvním rohem jsem spustil paži.

„Takže ty nechceš jít se mnou nakupovat!“ Obvinila mě, když si prohlížela naši brzkou budoucnost, „ však já si tě pak najdu.“ Sliboval jsem a už si v hlavě skládal plánek, co budu dělat.

Město jsem obešel čtyřikrát. Alice si zkoušela už několikátý tričko. Nechápu, proč si ho zkouší, stačilo by jen nahlédnout do budoucnosti, jestli se jí bude líbit, nebo ne.

Otevřel jsem dveře maličké knihovny, pult byl zavalen knihami, skoro jsem přehlídl chlápka, stojícího u pokladny, v něčem si pročítal. Nepřítomně zamumlal pozdrav a dál se probíral starou knihou. Po pěti kroků jsem zastavil u přihrádky. Snažil jsem se velice pomalu číst názvy, musím se tu zdržet dokud Alice nenakoupí. Většinu jsem měl už doma přečtený, ani jsem se neobtěžoval prohlížet další. „Nashle.“ Než stihl chlápek od pultu zvednout hlavu, zavřel jsem dveře. Všechny myšlenky jsem ignoroval. Ani na nákup cd jsem neměl náladu, proto jsem šel naproti Alice.

U zkušební kabinky jsem si sedl do pohovky, ačkoli jsem to vůbec nepotřeboval, vypadalo to lidsky. Po pár minutách se rohzrnul závěs kabinky a Alice, která nebyla vůbec poznat, vyšla s plnou náručí oblečení, většina jí překrývala i obličej.

„Edwarde, pomůžeš mi! Vezmi tamtu hromádku na stole a odnes ji k pokladně. Já zatím vezmu něco Jaspetovi.“ Alicina hromádka byla samozřejmně hromada apřes celý stůl, vypadalo to, jako přeplněná skříň normálního smrtelníka. U pokladny naštěstí nikdo nebyl ze zákazníků, když Alice přinesla další hromadu oblečení, přímo z ní zářila dobrá nálada.

„Jak můžeš v tak maličkém obchodě najít tolik věcí, vždyď se to ani nevleze do těch mrňavých regálů,“ jako důkaz jsem poukázal na malinký prostor butiku.

„V tom je talent, Edwarde.“ Šťastně zamrkala. Konečně nám prodavačka všechno odpípala a my zaplatili.

„To jsem zvědavý jak poběžíme,“ nadhodil jsem s úsměvěm, když mi rovnala krabice v náruči, sotva jsem viděl na cestu, Alice na tom nebyla o moc lépe.

„Furt by sis jen stěžoval,“ brblala.

V lese jsme se zozběhli svižným během k domu. Cestou myslela na divný věci, snažila se je přede mnou utajit.

"Půjdeš večer za Bellou?" Aha, tak nad tímto se snaží nepřemýšlet?

„Myslím, že ano.“ Naprosto zbytěčná odpověď, dávno to viděla.

"Můžu jít dnes s tebou? Moc bych jí chtěla vidět, ani bych nepromluvila, udělám pak co budeš chtít, slibuju."

„No, chtěl jsem za ní jít sám...“

Ani neceknu, jen se na ni podívat, moc mi chybí. Na jednu stranu jsem ji chápal, mě taky strašně chybí, ale na druhou stranu jsem chtěl být s ní o samotě, ale to mi bylo vlastně k ničemu, Bella mě nezná, neměl bych jí dál zasahovat do života.

„Dobře, pojď se mnou, jen ji chceme ohlídat před těma čoklama.“ Lhát, lhát a lhát, Alice to samozřejmně neuniklo.

"Jen pohlídat, jasně. Takhle můžu hlídat Jaspera celou noc taky." Sarkasmus nešel přeslechnout, ačkoliv myšlenka nepatřila mně.

                    13.kapitola                Moje povídky

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce-12.kapitola: