Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce-11.kapitola

05.08.2009 (12:00) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1767×

IsaBella

11.Zlá, nebo dobrá pravda?

Jak jsem stála u okna, myslela jsem co se mi všechno zdálo. Normálně si sny nepamatuju tak podrobně, ale měla jsem pocit, jakoby mi chtěli něco říct. Podívala jsem se na hodiny, bylo něco po půl třetí ráno. Ještě, že Charlie je na rybách, musela jsem hodně křičet. To je výborné, teď abych se těšila na další spánek. Ušklíbla jsem se. Sedla jsem si na zem pod okno a hlavu dala do dlaní. Možná by bylo lepší, kdybych odjela, tady je to moc divné, ale není tu tolik bolesti, jako ve Phoenixu. Po dlouhém přemýšlení jsem došla k závěru, že musím najít Edwarda. V mých snech hrál hlavní roli, měl sice jen polovinu tváře a to tu, kterou jsem si představovala z Angelina vyprávění. Ale přesto tam byl neúplný. A taky, pokud sny mluvili pravdu, by on měl být....upír. Hořce jsem se zasmála své představivost. Ve snu se leskl. Hladil mě, uklidňoval mě, líbal mě a pak mě opouštěl. Nevím o něm vůbec nic, ale já si ho najdu, i kdyby to mělo být to poslední, co tu udělám! Jakmile se rozední, půjdu nakoupit a hned vyrazím, nejdříve půjdu do nemocnice, Carlisle určitě ví, kde jeho syn je. Nebo kde bydlí. Vtipný, měla bych ho spíš jmenovat pan Cullen, nebo doktor Cullen, ale přišlo mi to tak absurdní. Dnes už neusnu, to vím jistě. Určitě bych se mohla jít podívat na louku a do školy. O louce se mi zdává téměř každou noc. Dnes se mi ve snu oběvila i cesta, jela jsem tam nějakým autíčkem, vedle mě seděl můj nedodělaný Edward. Ukazoval mi cestu a měl na tváři trpitelský výraz, i přes to, že tvář byla nedodělaná, ale oči mluvili za vše. Usmála jsem se. Musím ho najít, myslím-mám pocit-ne, vím to, že celé ty roky ho strašně miluji, ale nerozuměla jsem těm citům, protože jsem nevěděla do koho jsem zamilovaná.

V koupelně jsem si udělala všechny své lidské potřeby. V pokoji jsem se převlékla do obyčejných bokových džínů a k tomu jsem si vzala světle zelenou košili, měla dlouhý rukáv, přesto jsem si přes ni přehodila krátký modrý svetr. Dlouhou dobu jsem koukala do zdi.

Ráno jsem bleskově vyrazila do kuchyně. Nachytala jsem si snídani, která tvořila jeden rohlík se sýrem. Charlie se došoural do kuchyně.

„Ahoj, holčičko.“ Netvářil se vesele.

„Ahoj tati, tak co jsi chytil?“ Špatná otázka, sklesle se na mě podíval.

„Nic, jel jsem na nové místo a ryby se návnadě vyhýbaly jak čert kříži.“ Byl úplně vyřízený. Seděl u stolu se zkroušeným pohledem.

„To nevadí, tati. Já dneska půjdu nakoupit, slibuji a vezmu kuře. Máš rád pečené kuře?“ Provinile se na mě podíval a já se na něho povzbudivě usmála.

„Ty si tak hodná, Bells. To mi připomíná, že když tu budeš na ten měsíc, tak jsem ti půjčil auto. Není to nic extra, ale doveze tě to kam budeš potřebovat.“

„Tys mi půjdčil auto? Já budu mít auto? No to je......To je bezvadný!!!“ Asi bych normálně začala pištět. Naštěstí jsem se udržela.

„Stojí před barákem, klíčky jsou na botníku.“ Poslední slovo za mnou zakřičel, abych ho slyšela, protože jsem vystřelila z domu.

Autíčko bylo světlunce červené, spíš bych řekla oranžové. Byl to rodinný maličký Chevy náklaďáček. Podle toho, jak vypadal bych na něj tipovala, že je starý už pár desetiletí. Na kolách měl vysoko postavené blatníky a samotná kola byla veliká. Byl to masivní velký stroj, určitě nejel víc něž padesát, to mi vyhovovalo, kupodivu se mi autíčko líbilo a to hodně. Hlavou mi probleskla vzpomínka na nějaké dřívější autíčko, které bylo mému hodně podobné, akorát to bylo větší, ale nevím kde jsem tu vzpomínku vzala.

„Tati, to... to je nádherný, moc ti děkuju, nevím co na to říct.“ Oběhla jsem autíčko jednou dokola, bylo dokonalé.

„To jsem moc rád, že se ti líbí, zlato.“ Charlie se potěšeně usmíval, nemohla jsem jinak, než ho obejmout, vypadalo to, že neví, kam s rukama. Nepřitěžovala jsem mu to, hned jsem zase opustila jeho náruč a běžela k autíčku.

„To je skvělé, měla jsem zrovna obavy, jak se dostanu do místní školy a teď tam pojedu autem, no páni!“ Hladila jsem kapotu starého autíčka.

„Proč chceš jet do místní školy?“ Zeptal se zmateně Charlie.

„Jen se tam podívat, docela mě zajímá, jak to tam vypadá.“ Řekla jsem jen polovinu pravdy, nač se mu svěřovat, že jsem tam nejspíš chodila, asi mi to nechce říct, ani mi to nechtěla říct Reneé, nevím proč mi neřekli, že jsem měla autonehodu, když jsem jela z Forks, nejspíš do Phoenixu. Myslím, že mě nechtěli mást ještě víc. Nebudu jím říkat, že se mi pomalu vrací paměť. Proč na sebe přivádět pozornost.

„Já půjdu na stanici, dnes večer má přijet Billy Black. Budem se u nás dívat na zápas.“ Chvíli mě pozoroval a pak pokračoval: „Budu muset jít, holčičko, jsem moc rád, že se ti autíčko líbí.“ Políbil mě na čelo a nasedal si do svého policejního auta.

„Moc ti děkuju, tati. Večer něco připravím, dnes půjdu-pojedu nakoupit.“ Usmála jsem se té představě. Zvedla jsem ruku na rozloučenou a chvíli ještě stála na-už teď opuštěné silnici. Klíčky od autíčka mě přímo hřály v ruce. Stiskla jsem je pevně mezi prsty a usmívala se.

V hlavě jsem si skládala pomyslný dnešní plán. Chci toho hodně stihnout, večer by měla přijít Angela, už se na ni moc těším. Nejdříve zajedu nakoupit nějaké jídlo, jinak hrozí, že vyhladovíme, pak pojedu do nemocnice něco zjistit o Edwardovi Cullenovi. Myslím, že on je ta osoba, kterou hledám už tři roky a pak pojedu na tu louku, cestu bych si měla pamatovat, dnes ráno se mi nádherně vybavila. Pak se pojedu podívat do zdejší střední školy. Moc se na ni těším, myslím, že se mně tam hodně vybaví staré vzpomínky. Vím to, někde hluboko cítím, že dnes konečně příjdu na pravdu mé existence. Přistihla jsem se, jak se nepřítomně usmívám na silnici. Otočila jsem se na patě a došla k autíčku. Ani jsem si toho nevšimla, ale svítilo kupodivu sluníčko. Nelíbí se mi to, sice jsem sluníčko měla vždycky ráda, ale měla jsem pocit, jakoby mi nějak zasahovalo do mého programu, což je samozřemně kravina.

Auto nastartovalo hnedka. Byl to velký rachot, ale nestěžovala jsem si, aspoň o něm budu vědět celou cestu. Lehce jsem stiskla spojku a zařadila jedničku, plyn jsem stiskla velice pomalu, ale kupodivu se autíčko rozjelo, kde se to ve mně bere? Zasmála jsem se. Namířila jsem k nejblížšímu supermarketu.

Forks není tak velký, takže jsem brzy narazila na malý mikromarket. V malé budově seděla za pultem starší žena, přívětivě se na mě usmívala.

„Dobrý den.“ Zamumlala jsem směrem k ní.

„Dobrý den.“ Řekla o dost zřetelněji, než já a dál se usmívala na celý obhod. Byla jsem tu jediná. Rychle jsem zalezla do přepážky s masem. Nakoupila jsem toho hodně a platila ještě víc. Když jsem té ženě podávala peníze, měla jsem v tu chvíli strach, aby si neroztrhla pusu, jak se na mě křenila. Když jsem se rozloučila s penězi a následně i s prodavačkou, vystřelila jsem do auta. Možná bych měla nejdříve zajet domů a dát to jídlo do ledničky, svítí slunce a je větší teplo, takže by to maso tady nevydrželo. Stiskla jsem plyn a jela domů.

Konečně jsem znovu nasedala i s plánkem, kde byla vyobrazena cesta k nemocnici. Nebylo těžké najít zdejší pohotovost. Všude byli cedule. Ale nemocnice byla nečekaně velká.

Přišla jsem k recepci, kde seděla žena kolem třiceti roků. Usmála se na mě a já jí úsměv nervózně vracela. „Dobrý den, je tu prosím pan doktor Cullen?“ Ve chvíli, kdy jsem vylovila Carlislea příjmení se na mě ta žena začala mračit.

„Má dovolenou.“ Řekla příliš ostře. Dovolenou?

„Mohu se vás ještě zeptat, kde bydlí?“ Žena se mračila víc, než je zdrávo. Vypadá to, že se jí Carlisle líbí a o mě si myslí, že mě taky.

„Skouromí doktorů se nesmí podávat kde komu!“Vyštěkla na mě ostře a  změřila si mě pohledem od hlavy až k patě a já samozřejmně zrudla.

„Ale tady ve Forks to určitě ví každej.“ Rozhodila jsem bezbranně rukama.

„Tak se k nim nepřidávejte.“ Vyhrkla příliš rychle.

„Dobře, děkuji za ochotu. Nashledanou.“ Otočila jsem se k východu. Budu muset sem přijít jindy. Tolik bych se chtěla vidět s Edwardem. Nasedla jsem do auta a jela po stodesítce k lesu. Ta baba mi pěkně zkazila plán, i dobrou náladu. Ale stále ve mně převládalo semínko naděje.

Po krátké chvílce jsem byla na místě. Byla tam lesní pěšina, ale něco mi říkalo, že tama cesta nepovede. Podívala jsem se do lesa s velkou nedůvěrou. Nejsem sebevrah, když tam nezakopnu, tak se ztratím. S trochou štěsí, nebo spíš neštěstí se ztratím i zakopnu. Třeba tam ta louka vůbec není. Kdybych dala na pocity, věřila bych i tomu, že je Edward upír, nebo jiná mýtická příšera? Věřila bych tomu, že mě někdo sleduje? Věřila bych tomu, že toto všechno se už stalo? Možná. Sedla jsem si do autíčka a chvíli koukala ven, stále se ve mně praly dva pocity, jestli jít, nebo ujet. Toto měl být dlouhý den. Zatím jsem toho moc nezjistila, jenom to, že Carlisle má dovolenou a jeho bydliště taky neznám. Klíček v zapalování mě přímo volal, abych ho otočila.

Po dlohué čtvrt hodince jsem zase vylezla z autíčka a vydala k lesu. Byla jsem vděčná, že mi ráno, které bylo chladné, nedovolilo vzít si lehčí boty, než sportovní. Cestou jsem přemýšlela nad svými novými pocity, nebyla jsem si jistá, zda-li jsou mi příjemné, nebo naopak nepříjemné. Stále mi něco chybělo. Ptáci, kteří cvrlikali nad mou hlavou mi připadali strašně otravní, šla jsem houštím a připadala si jako v kleci. Nikde nebylo žádné značení. Můj nový pocit mi pípal v hlavě, že mě někdo sleduje, že je někdo za mnou, ale kdykoliv jsem se otočila, nikde se nic nepohlo. Cesta byla nekonečná, ikdyž slovo cesta není asi moc trefný, protože jsem každou chvíli padala, každý kořen stromu přímo vystupoval ze země a snažil se mi podkopat nohy, to se mu samozřejmě dařilo skvěle. Po chvilce jsem toho měla už plný zuby, kolena jsem měla úplně odřené a dlaně taky. Už už jsem se chtěla otočit, když se mi před očima ukázalo světlo slunce, v dákce les končil, přidala jsem nebezpečně do kroku. Před východem z lesa jsem se zastavila, naskytl se mi krásný pohled na maličkou mýtinku.

Slunce svítilo na střed simetricky kulaté louky, která byla lemovaná hustým porostem lesů, tráva, která nebyla ani moc dlouhá ani moc krátká, byla poseta milióny maličkých, barevných květů, který dával louce na veselosti. Připadalo mi, že tu znám každý květ, protože tohle bylo to místo, o kterém se mi pořád zdálo. Všechno tu bylo tak překrásné, ale to nejdůležitější tu stále chybělo, nebyla jsem si jistá, co to mělo být.

Okouzleně jsem přešla louku k jejímu středu a sedla si do měkoučké trávy. Vůně mě ovívala ze všech stran, bylo to jako pohlazení po mém bolestivém srdíčku, na tomhle místě jsem byla neuvěřitelně šťastná, proto mě překvapilo, když mou hruď začly otřásat vzlyky. Mokré slzy padaly do trávy. Barevná louka byla přes mlhu slz tmavá a studená. Neudržela jsem ten krásný pocit v sobě moc dlouho, hned ho vystřídal šílený záchvat bolesti. Velká jáma, ve které teď bylo uloženo mé srdce se prohloubila do větší hloubky, jakoby mi někdo do ní lil kyselinu. V tuhle chvíli jsem ze všeho nehvíc toužila opustit tohle místo, ale nohy mě zklamaly, nechaly mě tu trpět dál.

Ve své chvilce bolesti jsem si ani nevšimla, že se nebe zatáhlo tmavými mraky a zakrylo tak i slunce, které už jen tak prosvítalo. Zvedla jsem hlavu k zamračenému nebi a poliferním viděním jsem zahlédla, že se něco zatřpitilo v lese. Muselo to vypadat komicky, jak jsem tam seděla s hlavou otočenou k lesu a otevřenou pusou, nemohla jsem se odtrhnout od prázdného místa, alespoň se mi podařil změnit ten stupidní výraz - zavřela jsem pusu...

Nevědomky jsem se postavila, bolest vystřídal strach, ale byl kupodivu příjemný. Udělala jsem otočku na louce a roztáhla ruce, v tu chvíli mi do obličeje spadla první kapka. Přestala jsem tam poskakovat a zavřela oči, po chvilce jsem z plných plic zakřičela, výkřik se střídal: bolestný, šťastný a zároveň nešťastný a temný. Tato chvíle mi připadala jako zlomová, teď si jsem jistá svým bláznovstvím, k tomu všemu jsem se zasmála, připadalo mi to jako činnost, kterou jsem v životě nedělala. Zafučel silný vítr, který mi strhnul prameny do očí, než jsem je stihla odtrhnout, ucítila jsem nádhernou medovou vůni, která byla stejná, jako v letadle. Než jsem se ji stihla nabažit, proud větru se stočil k východu. Náplast vůně mi zalepila bolest srdíčka a já se zvládla stočit k cestě za autíčkem s úsměvem.

Bylo mi jasné, že do školy to dnes už nestihnu, asi bych úplně nevnímala to, co bych vnímat měla pořádně. Měla jsem v plánu se probrat svou skrovnou knihovničkou a případně se do něčeho začíst.

                   12.kapitola                   Moje povídky

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce-11.kapitola: