Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce - 1. kapitola

26.07.2009 (14:30) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2131×

IsaBella

1.Nový život, nebo normální?

„Bello, ty víš, že chci abys tu zůstala!“ Maminka měla slzy v očích, stačila ještě chvilička a z očí se jí vyhrnou na tváře. Já z tohoto nemusela mít strach, moje slzy si cestičku už našly v autě cestou na letiště. Možná kdybych ten odlet odložila odjela až za pár dní....

„Ne, chci jet, už se těším, vážně,“ snažila jsem se přesvědčit nejen maminku, ale hlavně i sebe. Nikdy jsem neuměla lhát, vždycky to bylo na mě poznat, jakýkoliv způsob se našel na odhalení, teď se mi hlas třásl, maminka si toho asi nevšimla, tak jsem ji ještě jednou objala a vykročila na první schod letadla. Naposeldy jsem jí zamávala. Slzy si tekly svou cestičkou bez přestávky, bolela mě příšerně hlava, ale nemyslela jsem na nic, než na to, že se za chvilku vrátím, když se mi tam nebude líbit, můžu se kdykoliv vrátit do Phoenixu. „Mohu vám něco nabídnout?“ Skláněla se nade mnou letuška, jen jsem se na ni odmítavě usmála a už teď jsem věděla, že můj úsměv vypadá falešně. Nemohla jsem promluvit, hlas by se mi zlomil.

Bylo to jako odjet od své nejlepší kamarádky, Reneé byla pro mě vždycky moje jediná kamarádka. Zavřela jsem oči a nechala leadlo ať mě unáší do Washingtonu... Nejdeštivější místo na světě, nedokázala jsem déle zůstat ve Pheonixu. Strašně mi lezlo na nervy to slunko, vadilo mi, jak tam bylo vlhko a teplo, všude hmyz. Reneé mi vyprávěla, jak jsem před tou osudovou nehodou a nějakým časem milovala sluníčko a nemohla vystát zimu a děšť. Jak ironické! Ve Phoenixu mi to připadalo, jako na otevřené pláni, kde mě má každý v hrsti. Maminka nesnáší zimu, proto neodjela se mnou, ale kdybych jí o to prosila určitě by neodmítla a jela, ale byla by nešťastná, že nemůže zůstat s Philem. Ale já se brzy vrátím, co bych dělala celý prázdniny v tom maličkým městečku? Stejně tam znám jenom Charliho. Bude to moje zkouška, třeba se mi něco vybaví, často se mi zdávalo o lesích, a lesy ve Phoenixu nikdy nebyli, ani nejsou, ani nebudou....asi.

Letadlo se začalo nebezpečně kodrcat, a už jsme přistávali, bohužel je to jenom mezipřistání, teď musím hodinu počkat na letišti, co nejblíže lidem, kteří jsou se mnou v letadle a pak „hurá“ za Charliem, Charlie je můj otec. Mamka se s ním rozvedla chvilku po mém narození. Do Forks jsem jezdila každý rok, ale ve třinácti jsem udělala scénu, že se bojím lítat, ale každý moc dobře věděl, že se mi tam nelíbí, od té doby jsem Charliho neviděla. Teď mi je devatenáct. Nikdy jsem na to nemyslela, ale Charliho, mého otce jsem neviděla skoro šest let. Z toho jsem tři roky byla mimo. Bezdůvodně, nebo s důvodem? To asi nikdy nezjistím, dost! Tyto myšlenky si zakazuju, nesmím být tak negativní, proto přeci jedu do Forks, ne? Abych našla svoji dávno zapomenutou minulost.

V bufetu jsem si koupila bagetu a vodu ve flašce. Neměla jsem na jídlo ani pomyšlení, ale když mi začne kručet v žalůdku před Charliem v policejním autě, ve kterým bude určitě ticho, protože ani jeden z nás není společenský typ člověka, bude to dost trapný!

Když jsem nastoupila do letadla, musela jsem se usadit vedle jednoho tlustého chlapíka, kterej nebyl zrovna zkromnej s místem. Povzdechla si a modlila se, aby nikdo neseděl po mé pravici...

Znovu jsem zavřela oči, předem jsem však věděla, že stejně neusnu. Ucítila jsem známou a přitom, tak strašně neznámou vůni, nedokázala jsem si ji s ničím spojit, možná med, květiny a sluneční vůně na louce rozkvetlých rostlin. Věděla jsem, že si to spojuji ve fatazii s něčím, nebo spíše s někým, vždycky jsem měla šílený pocit dejavuu. Už to neřeším.

„Ehm, mohu vám něco nabídnout?“ Už jsem se nadechovala k odpovědi s očima stále zavřenýma, když mě předběhl sametově hebký hlas.

„Ne, děkuji, možná později.“ Ten hlas znám, teda měla jsem pocit, že ho znám.

„Kdybyste něco...ehm...potřeboval, dejte mi vědět.“ I toto omamování mi přišlo povědomé. Otevřela jsem oči a pár řad přede mnou se nakláněla letuška k jednomu cestujícímu, nebylo to obyčejné pracovní naklánění, ale tak nějak svůdné. Stále mi to něco připomínalo.

Později jsem nad tím jen zavrtěla hlavou. Bolest už ustupovala. Když letuška procházela vedle mě, znovu jsem ucítila tu nádhernou vůni, nedala se s ničím spojit, nebyla to kolínská, nedala se přirovnat ani k jídlu. Letušky vůně to nebyla, spíš, jakoby ji odněkud přivanula. Uviděla jsem kousek bledé ruky na opěradle o tři řady přede mnou. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že toho člověka znám.... Rozepla jsem si bezpečnostní pásek a šla uličkou směrem k té bílé dlani. Uvolněná ruka se najednou zaťala v pěst. Jakoby člověk, který tam seděl dostal velkou bolestivou ránu, ale nechtěl to dávat nějak najevo a dusil ji v sobě. Letadlo se znovu zatřáslo a já spadla na zem, ne nějak silně, potíže s rovnováhou jsem měla už od narození. Letuška ke mně přiskočila a pomohla mi postavit se.

„Děkuji, já...... Můžu vás poprosit o trošku vody?“ Zakoktala jsem se.

„Ale ovšem, hned vám ji přinesu, ale raději se vraťte na své místo, pilot hlásil další turbulence.“ Přikývla jsem. Jakmile se letuška otočila, přistoupila jsem pět kroků, k místu, kdy jsem viděla dlaň. Nikdo tam neseděl. Nebyli tam ani věci. Jestli tam někdo seděl, pak byl na kraji, nejblíže k uličce, na dvou zbývajících místech seděl nějaký starší pár. Oba spolu živě diskutovali. Vrátila jsem se zpět na své místo.

Když mi letuška přinesla vodu, přemýšlela jsem, jestli ji nemám raději na sebe celou vylít, nakonec ve mně zvítězila ta více civilizovaná polovička mého já a vypila jsem celou sklenici. Znovu jsem ucítila tu omamující vůni, zrovna ve chvíli, když pilot žádal cestující, aby se usadili.

„.....je zpět.......Nefungovalo to!.....dělat? Odjet....... Nezvládnu to! Oni....... zabijou..... Nedají...pokoj! “ Sametově hebký hlas mluvil do telefonu, rozumněla jsem jen pár slov, konec začal muvit tak rychle, že se ze slov stalo nerozumitelné mumlání, zase jsem si připadala, jako bych ho znala roky. Třeba ho znám, jen si nemůžu vzpomenout. Třeba jsem ho znala před nehodou. Kdybych viděla jeho tvář, možná bych si vzpoměla.

Po té pitomé autonehodě jsem si pamatovala ze života jenom utržky, bohužel ani ty nedávaly smysl. Stalo se to, když jsem jela cestou domů. Bohužel nevím od kuď. Nedozvěděla jsem se to. Ani nevím jakým autem jsem jela, protože jsem nikdy nevlastnila auto. Jen vím, že mi doktor se svědkem říkali, že jsem jela po dálnici, když tam nějaký řidič jel v proti směru, já prej jela pomalu, ale on ne. Vrazil do boku mého auta a já se stočila při té rychlosti ze silnice. Byly tam stromy a já najela přímo do jednoho.

Nepamatuju si téměř nic, co se dělo předtím. Měla jsem pocit, mám pocit, jakoby v autě někdo zemřel se mnou, někdo koho jsem strašně milovala, a stále miluji, někdo bez tváře, někdo neviditelný, i v mých snech ten dotyčný vedl hlavní roli, ale jeho tvář byla zahalena tmou, stejně jako zbytek jeho těla, vím, že mě v těch snech chránil před všemi různým nebezpečími, vím, že ten člověk existoval, možná existuje, ale nikoho jsem si v autě nepamatovala, a nikdo tam prej ani nebyl. Už má tech věčných „prej“ po krk!!

Lepe řečeno: o žádně autonehodě nevím, jenom vím, že jsem se probudila v nemocnici. Kde byl doktor. Který mi to převyprávěl a jeden svědek. Brečela jsem, strašně moc jsem brečela, v mém srdci byla bolest, nevím jaká, nebyla to bolest fyzická, ale na mé psychice udělala své. Nejhorší bylo, že nikdo nevěděl jak mi pomoct. Reneé mi zaplatila hodiny psychologie, ale ani tam mi nikdo nedokázal pomoct, ze začátku jsem se nedokázala s tím pocitem vyrovnat, vím kde byl hlavní problém, nevěděla jsem, kde se ten pocit vzal a kde mám hledat jeho začátek, byl ve mně stočený v chuchvalcích bez konce i začátku, kdo se v tom má pak vyznat?! Na sezení jsem chodila dva roky. Když mi pomohli, (řekla bych, že spíš nepomohli), zvykla jsem si na tu spalující bolest, naučila jsem se s tím žít...no... spíš přežívat.

Každou noc se mi zdávají sny, někdy neuvěřitelné, kouzelné, jsou v něm lesy a strašně často se tam objevuje louka, nádherná louka, lemovaná lesem. Všude všechno to je zelené s bílými lístečky květin.

Často se mi zdávalo o vlkovi, který byl strašně velký, ten vlk na mě cenil zuby, a hrozivě vrčel. Chvíli vypadal žalostně, jakoby se v něm praly dvě úplně odlišné síly, ale pokaždé zvítězila ta zlá síla a skočil na mě, ale jakoby mě nějaká bariéra chránila, ten vlk vždy narazil na něco přede mnou. Jakoby něco přede mnou padlo, někdo neviditelný mě chránil. Někdo neviditelný kvůli mně zemřel. Vlkodlak měl strašně zajímavou srst,

Každou noc, jsem se probouzela s výkřiky, brečela jsem, celé tři roky mám trvalé kruhy pod očima. Doktorka mi předepsala prášky na spání, hodně silné prášky na spaní. Beru je pravidelně, každou noc, ale přesto tam ty sny jsou, ale jsou jiné v tom, že teď se neprobudím poté, co vlk skočí na mého ochránce jen pak padnu do černé temné tmy a spím až do rána. Ráno jsem otupělá a ta otupělost mě nepřejde, je to tak pro mě pohodlnější, jelikož nemusím tak často přes den vnímat tu bolest.

Častokrát jsem se Reneé ptala, kde jsem byla před tou autonehodou, vždycky nejdřív stuhla, pak stiskla rty pevně k sobě a vždy mi řekla, že jsem jela od své kamarákdy. Nikdy však mi nebyla schopná říct, od které kamarádky a nikdy mi nebyla schopná říct, kde ta kamarádka bydlela. Toto téma bylo zakázáno, už se o něm doma nemluvilo, nemůžu říct, jestli jsem za to byla vděčná, nebo ne, protože chci vědět o své minulosti všechno a přitom nic.

Ale ten hlas, který jsem slyšela, jakoby mou bolest na chvíli utišil, jakoby ta jáma najednou dostala most.

Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Začala jsem myslet, na maminku, na to, jak budu s Charlim a na své prázdniny, než půjdu na vysokou školu. Měla jsem z ní strach, velký strach. Ve Pheonixu mě všichni považovali po té autonehodě za blázna. Po půl roce mě prostě ignorovali. Neměla jsem kamarády, nikdy. Jenom svoji maminku. Přeji si, aby mě ve Forks teky všichni ignorovali, nechci se přetvařovat, jak se mi líbí jejich vtipy. Jenom jeden měsíc ve Forks, trochu se vzpamatovat z toho věčného slunce a pak pojedu za svoji maminkou.

Na letiši jsem uviděla modře svíticí majáček a pod majáčkem auto s modrým pruhem policie. Povzdechla jsem si a se svěšenou hlavou šla k autu. Charlie pracuje u policie, jako ředitel. Všichni ho ve Forks znají jako ředitele Swana. Viděla jsem jak černé auto s tmavými skly projelo letištním parkovištěm neuvěřitelně rychle. Nenávidím rychlou jízdu. Je to kvůli té autonehodě? Jak jsem viděla, že to černé auto mizí v dálce tak stočtyřicítkou, probudilo to ve mně hned několik pocitů.

Ten první byl: strach o neznámého řidiče, že ho postihne to stejné co mě.

Ten druhý byl: úzkost, tento pocit jsem znala moc dobře, často se ve mně objevoval, ale nikdy jsem nepřišla na to, co se v něm skrývá.

Charlie ke mně přiletěl s nehranou radostí na tváři, tolik se změnil co jsem ho naposledy vidě- moment, neměla jsem ho vidět skoro šest roků, on je úplně stejný jako v mých snech. Úplně na stejném místě se mu rýsuje vráska, směje se úplně stejným způsobem, jako když ho vídám ve snech. Mám příliš živé sny a bohužel i příliž živou fantasii, znovu jsem nad sebou zavrtělahlavou, začínám chápat lidi, kteří si o mě myslí, že jsem blázen.

Obejmul mě a pevně stiskl, přísahala bych, že jsem i zahlédla slzu v jeho očích, ale nebyla jsem si tím jistá. „Bello, tolik jsi mi chyběla!“ „Tati, jsem moc ráda, že tě vidím.“ Nanovo mi ukápla slzička, a to jsem si myslela, že v sobě víc slané vody nemám.

V autě jsem si všimla, jak na mě Charlie občas pokukuje, jeho pohled byl spíše starostlivý, ale hodně se překrýval se šťastným. Nemluvili jsme, jak jsem čekala, sledovala jsem krajinu ze svého okýnka, všechno tu bylo tak zelené, byla sice mlha, ale šlo vidět jak silnici lemují stromy, hodně stromů. Nevědomky jsem si prstem přejížděla po větší jízvičce v tvaru půlky měsíce. Kůže na tom místě byla vždy ledová. Tuto jízvu jsem asi obdržela při autonehodě, protože o ní nic nevím, a to mám jízev na těle víc jak dost, o každé bych dokázala napsat krátké story.

Zavřela jsem oči a přemýšlela jak to asi u Charlieho vypadá, jaký budu mít pokoj... Vybavovalo se mi naprosto všechno, ale nejčastěji se má mysl pozastavovala u okna, které vedlo směrem na příjezdovou cestu, zvláštní, i barvu záclon jsem měla přesně v hlavě. Bílo-fialové...

             2.kapiltola             Moje povídky

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce - 1. kapitola: