další kapitolka s názvem Doučování:)
14.05.2009 (08:58) • Yoplait • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2234×
V nemocnici jsem si pobyla ještě asi týden, než mě mohli propustit do domácího léčení. Proto jsem se ve špitále snažila dát co nejvíce do kupy - doma se mi to moc nepovede.
S Edwardem jsme se domluvili, že na piano budeme hrát u něj doma. U nás asi těžko, že? Každopádně, Edward mě chodil navštěvovat každý den. Přišel po škole a zůstal dokud jsem neusnula. Vypravoval mi o všem - o rodině, o škole a hlavně se už nemohl dočkat našich hodin hraní. Začínala jsem se trošku bát, protože jestli se má šikovnost projeví i na muzice, nedopadne jeho piano dobře.
Týden uběhl docela rychle. Ani jsem se nenadála a už jsem byla sbalená a čekala na odvoz. Edward mi domluvil Alici, sice chtěl jet on sám, ale já mu to rozmluvila. Přede mnou zastavilo černé audi s tmavými skly a vystoupila z něj Alice.
„Ahoj! Jsem Alice, ale to už vlastně víš." Rozesmála se stejným tónem jako Edward.
„Ahoj. Já jsem Bella, ale to určitě taky víš." Zasmála jsem se s ní a připadala jsem si, že ji znám celý život.
Po cestě domů jsme si povídali hlavně o mě a Edwardovi.
„Víš, ty sis toho určitě nevšimla,. Ale od té doby, co tě Edward zná, je úplně jiný. Je víc veselejší a optimističtější. Jako bys mi vdechla nový vzduch do plic. Dokonce se přidal k Emmetovým vtípkům - naposled přeházeli všechny vazby knih v otcově knihovně." Rozesmála se a já s ní. „A taky je pořád u piana a píše si poznámky .."
Začervenala jsem se. „No, víš, my jsme se domluvili, že mě bude užit.."
„Aha.. takže ty k nám budeš jezdit?" usmála se nadšeně Alice.
„Jo, těším se." Potvrdila jsem.
Zbytek cesty jsem se jí vyptávala na vše možné. Zjistila jsem jen, že nade vše (až na Jaspera) miluje nákupy a s Rose tak tráví dost času.
Cesta rychle uběhla a já se musela loučit. Vystoupila jsem z auta, zamávala a pomalu se loudala domů. Zhluboka jsem se nadechla, ignorovala menší píchnutí v hrudi, a vešla.
„Kdo to byl?" zeptal se beze zájmu Tom.
„Kamarádka." Odpověděla jsem stejným tónem.
„Proč tě vezla?"
„Vyzvedla mě v nemocnici, nesmím se namáhat."
„Jak se jmenuje?"
„Alice .." ukončila jsem konverzaci a šla do pokoje. Na schodech jsem si musela odpočinout, ale jinak jsem přemýšlela nad tím rozhovorem. Co se o mě tak zajímá? Že by výčitky svědomí? Ušklíbla jsem se a pokračovala v cestě.
Druhý den jsem vstala se skvělou náladou. Dnes budu po škole s Edwardem! Oblékla jsem se do světlého trička (změna) a černých riflí (klasika).
„Mami? Dnes příjdu později. Mám doučování z biologie." Oznámila jsem rozespalé mamce. Po ránu se nezmůže na odpor, a tak jen přikývla.
Vyběhla jsem na dvůr a po dlouhé době nasedla na motorku. Bylo to tak osvobozující! Rychlost, která z hlavy vyžene všechny nežádoucí myšlenky ..
Ve škole jsem vzbudila menší poprask, protože už jsem tam dlouho nebyla, a tak na mě zapomněli. Ignorovala jsem pohledy spolužáků a zamávala blížící se Alici.
„Ahoj, Alice! Jak ses měla?" zeptala jsem se jí vesele.
„Nazdárek, Bello! Skvěle, co ty? Neměla problém, že jsem tě dovezla? A jak se těšíš na hraní? Doufám, že se ti u nás bude líbit.." nenechala mě odpovědět ani na jednu otázku a zas odtancovala. Zůstala jsem za ní stát s otevřenou pusou. „Jak je možné, že existuje něco takového?" zamumlala jsem si.
„Ahoj, Bells." Trhla jsem sebou. Neslyšela jsem ho.
„Ahoj, Edwarde." Pozdrav jsem mu oplatila stále ještě s bušícím srdcem ze šoku.
„Po škole tě tu počkám a vezmu tě k nám, ano?"
„Jasně ..ale počkej! Mám tu motorku." Podotkla jsem smutně.
„Vím, neboj. Jasper se rád projede." Usmál se na mě zářivě a mě zas poskočilo srdce. Usmál se ještě víc. „Měj se hezky." Rozloučil se.
Zbytek dne ubíhal mučivě pomalu, jako by věděl,že se nemůžu dočkat konce.
‚999. 998. 997. 996. .." odpočítala jsem a hypnotizovala hodiny. Už jen chvíli! ‚5. 4. 3. 2. 1.' už! „Zvoní!" zatrylkovala jsem a vyběhla ze třídy. Učitel se na mě díval jako na blázna. Že bych to řekla nahlas? Hups..
Utíkala jsem ze třídy na parkoviště co mi nohy stačily. Tentokrát jsem nezakopla.
Venku už stál Edward, ležérně opřený o své Volvo. Usmál se na mě ve stejnou chvíli jako já na něj.
„Ahoj. Už jsem se nemohl dočkat." Usmál se a vykročil za mnou.
„Ahoj. Já taky ne." Podívala jsem se mu do očí a nemohla se odtrhnout. Byl tak nádherný. Dokonalý. Vzdychla jsem a on se uchichtnul.
Vzal mi tašku, dal si ji přes rameno a za ruku mě vedl do auta. Očividně mu nevadilo, že je na parkovišti celá škola. Mě ale taky ne - nevnímala jsem okolní svět.
Gentlemansky mi otevřel dveře a pak nasedl on. „Tak co, jak ses měla?" začal konverzaci.
„Ehm.. Dobře. Ale nemohla jsem se dočkat konce hodiny. Celý den jsem byla jako na trní." Přiznala jsem.
„Vidím, že jsem na tom byli stejně." Souhlasil tiše. Znovu jsem na něj pohlédla. „Opravdu?"
„Ano, opravdu." Dívali jsem se na sebe.
„Ehm. Edwarde? Mohla bych tě o něco požádat?" zeptala jsem se nesměle.
„Ano, můžeš." Usmál se.
„Mohl by ses dívat mna cestu? Jedeš dost rychle a nerada bych, aby z tebe zbyla placka na stromě." Požádala jsem ho s omluvným úsměvem.
Jen se zasmál a odvrátil pohled. „Díky." Špitla jsem a podívala se z okna.
Sjížděli jsme na chodník, který byl pečlivě upraven stejně jako zbytek pozemku.
„Wow." Unikl mi tichý povzdech.
Autor: Yoplait (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Zachránce - 7. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!