Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zachránce - 17. kapitola

14.06.2009 (17:00) • Yoplait • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2797×

Ve škole jsem se nevyhnula otázkám, na které jsem Edwardovi v autě odmítla odpovědět.

„Upadla jsem." Přesvědčoval jsem ho. „Víš, jaká jsem nešikovná. A zrovna nebyl po ruce můj zachránce. Vidíš, aspoň jsem ušetřila dolar." Zasmála jsem se, ale ne moc přesvědčivě.

Edward pouze pozvedl obočí a podezíravě se na mě díval. Ticho, tma. Opakovala jsem si v hlavě a modlila se, aby mi zrovna teď má schopnost neselhala.

„Klid, ono se to uzdraví a sroste." Řekla jsem a on zabručel.

Celý den jsem se ve škole nudila. Biologii jsme měli až zítra, takže jsem se na nic netěšila, a kvůli ruce jsem nemohla nic dělat. Aspoň na obědě jsme se viděli.

Doma na mě čekal Tom. „Stěhujeme se." Oznámil mi ve dveřích v kuchyni.

Ze zdravé ruky mi vypadl talíř, který jsem nesla umýt. Matně jsem slyšela řinkot rozbíjejícího se materiálu.

„Co - co - co - cože?" koktala jsem.

„Stěhujeme se." Zopakoval mi.

„Proč?"

„Dostal jsem dobrou práci v Bostonu. Budu aspoň odtud pryč. Ty aspoň neuvidíš toho svého přítelíčka a já pořád nebudu vzpomínat na tvou matku." Tvářil se spokojeně.

„Kdy?" zlomil se mi hlas.

„Teď. Jdi se sbalit. Čekám venku." Odešel a já šla do pokoje.

Zavřela jsem dveře a svezla se po nich na zem. „Néé, Edwarde, nee!" brečela jsem. „Nechci  tě opustit." Byla jsem zlomená.

„Dělej" ozvalo se ze zdola. „Nemáme na to věčnost."

Apaticky jsem házela věci do tašky. Po půl hodině jsem měla veškerý svůj majetek sbalený. V tom jsem se probrala. Musím mu nechat něco! Nějaký vzkaz, cokoliv, co by mu mě pomohlo najít.

Ale jak? Dopis asi těžko, mám ruku v sádře. Proklínala jsem tu věc na ruce. Ve spěchu jsem vytáhla své oblíbené CDčko, dala do kazeťáku a zmáčkla REC.

„Edwarde .. jestli tohle najdeš, prosím tě strašně moc .. najdi mě a odvez od toho šílence, co si říká můj otec! Musím se odstěhoval do Bostonu .. chce mě od tebe odloučit... strašně moc tě miluju a nikdy nepřestanu.. nezapomeň na to, prosím.. pozdravuj všechny, Alici, Esme, .. všechny! Miluju tě, tvoje Bella." Brečela jsem. Vypnula jsem nahrávání a doufala, že to CD najde. Schválně jsem ho položila na postel, aby si ho všimnul až zblízka a ne ode dveří, kdyby se šel Tom podívat.

Naposledy jsem se podívala na náš dům a moje vědomí okamžitě selhalo, když jsem nastoupila do auta.

*  *  *

Nevnímala jsem, když jsme dojeli na letiště v Seattlu a letěli do Bostonu. Nevnímala jsem, když jsme nastoupili do taxi. Nevnímala jsem Toma, který řekl řidiči adresu. Pouze jsem cítila slzy, které mi volně kanuly po tvářích.

Zastavili jsem u nějaké hnusné čtvrti. Já bych tu nebydlela ani zadarmo, ale Tom očividně za to i zaplatil. Všude byly odpadky, šero, vlhko a chladno. Všechno mi ale bylo jedno. Chtěla jsem být jen u svého Edwarda, u své lásky. Vytryskly mi další slzy.

„Nebul pořád, sakra!" nevydržel to Tom a uhodil mě. Podívala jsem se spíš skrz něj, než na něj a vyrazila pomalu ke dveřím paneláku.

Tom se zastavil u dveří 18C a otevřel je. Hnus bylo to první slovo, které mě napadlo. Byl to malý, slizký a špinavý byt. Můj pokoj byl větší než tady obývák s kuchyní dohromady.

„Tvůj pokoj je hned za rohem, vedle koupelny." Oznámil mi a šel do pokoje naproti vchodovým dveřím. Ono to má i koupelnu? Podivila jsem se.

Šla jsem tam kam mi řekl. Otevřela jsem červené oprýskané dveře a zůstala zírat. ‚Pokoj' byl velikosti mé bývalé koupelny ve Forks. Byla tu jen postel a skříň. Malým okýnkem sem prostupovalo trochu světla.

Hodila jsem si tašku na postel a svezla se podél dveří na zem.

Kde jsi, Edwarde? Vzlykla jsem. Tohle opravdu nebude procházka růžovým sadem.

Kdy ses naposled procházela růžovým sadem? okřikla jsem se.

Tom se mezitím vrátil ze svého pokoje a poslal mě na nákup do nedalekého obchodu.

Obchod jsem našla za 15 minut. Byl to minimarket a bylo tam sotva pár kousků pečiva, máslo, salám a voda. Vodu z kohoutku bych nepila ani za milion dolarů.

Do bytu jsem se vrátila s prázdnou taškou. Vše jsem nesla v ruce. Nákup jsem dala do staré ledničky a odešla zpět do svého pokoje, kde jsem si sedla na stejné místo na zemi.

Seděla jsem tak bez pohnutí celou noc. Čekala jsem na Edwarda, až mně přijde zachránit z téhle noční můry. Jenže on stále nepřicházel.

Z pokoje jsem vyšla jen 3x denně a to jen na jídlo a do koupelny. Seděla jsem na zemi ani nevím jak dlouho. Mě to přišlo jako věčnost.

„Isabello! Vylez z toho pokoje! HNED!"vybuchl jednoho dne Tom. Vylezla jsem z pokoje, na obličeji masku pokerového hráče.

„Půjdeš do obchodu na nákup. Nechcípnu tu kvůli tobě hlady!" Neopověděla jsem.  Neřekla jsem ani slovo od té doby co tu jsem.

Když jsem se vrátila z obchodu, zalezla jsem zpátky do pokoje a vzpomínala na rodinu Cullenů.

Jak jsem jednou musela jít na nákupy s Alicí, která tvrdila, že můj šatník spálí, pokud ho nenakoupí ona.

Jak byl Edward naštvaný, protože mě domů dotáhla absolutně vyčerpanou a pak s ní nemluvil celý den.

Jak mě Emmet vždycky rozesmál svými vtípky.

Jak mě Edward vždycky políbil, až se mi podlomila kolena.

Jak jsem usínala v jeho ledové náruči a pak se mi zdály ty nejkrásnější sny, které se mnou sdílel pomocí mysli.

Utřela jsem si slzu, která samovolně opustila hradby oka. Brečela jsem vlastně neustále. Celý svůj pobyt tady jsem neměla suché oči. Nikdy jsem tolik neplakala. Ani když odešla matka, ani když mě Tom zmlátil. Ve Forks jsem nenechala jen své srdce, ale i svou duši.

Tady zbyla jen prázdná tělesná schránka.

Když  mě už moc bolelo vzpomínat, ponořoval jsem se do nitra za tmou, tichem a klidem. Velmi mě to uklidňovalo. Bez této schopnosti bych se asi zbláznila.

Za 2 dny mám narozeniny, zjistila jsem datum v novinách. Dnes je 11. června. Blíží se má přeměna? Co se stane, jestli se opravdu přeměním? Mohla bych vysát Toma a pak bych okamžitě přešla na vegetariánství.

Začalo svítat. Za těch pár dní tady jsem spala jen 2x. Vstala jsem ze země a šla se nasnídat. Pak jsem opět zalezla zpět do pokoje a vyšla až na oběd. Vařila jsem dokud se Tom nenaštval, že prý se to nedá jíst. A tak začal kupovat hotovky, ale já pak stejně vůbec nejedla, neměla jsem hlad.

V noci jsem nespala, byla jsem mimo. Byla jsem ve svém světě s Edwardem. Realita byla ale opačná. Byla jsem sama a společnost mi dělal jen Tom, když přišel z práce.

Jednu světlou stránku tohle přežívání ale mělo. Tom se mě už ani nedotkl. Byla jsem dost ve špatném psychickém stavu a asi nechtěl moc pokořovat i ten stav fyzický. Sice jsem byla dost hubená a bledá jako smrt, ale jinak sem byla v pořádku.

Do školy jsem nechodila. Tak nebudu mít dodělaný prvák. Co už.

Dnes mám narozeniny. Je mi 18 a jsem o rok starší než Edward. Ach jo, kde jsi, lásko? Vrať se pro mě!

V koupelně jsem byla každý den, ale ani jednou jsem se nepodívala pořádně do zrcadla, a tak mě šokovala ta osoba v něm.

Docela hezká holka, ale velmi hubená, měla by přibrat, pomyslela jsem si. Měla dlouhé tmavě hnědé vlasy, které jí v kudrnách lemovaly hubený, přesto dokonalý obličej. Rovný nos, plné rty bledá kůže. Shlížela na mě mrtvýma černýma očima. Vypadala děsivě, ale nádherně.

Zamrkala jsem a ona udělala to samé. Panebože! To jsem já! Oni měli pravdu, Cullenovi měli pravdu. Já se změnila. Měla jsem si toho všimnout dřív. Ta bledost, nespavost a vůbec žádný hlad.

Ale jak?

Položila jsem si ruku na srdce. Ticho. Bylo mrtvé.

Autor: Yoplait (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zachránce - 17. kapitola: