Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zabít, nebo milovat?10.

12.09.2009 (17:00) • Rochelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1752×

Jel jsem, jak nejrychleji mi to staré auto dovolilo. Nikdy jsem neměl nic proti tomuhle autu, ale najednou mě hrozně štvalo. Kdybych přidal plyn na sedmdesátku, asi by se to auto rozpadlo na cestě. Když jsem projížděl kolem útesů, chtěl jsem se zastavit a zavzpomínat, jaké to bylo, když jsem Bellu poprvé políbil. Ale strach o ni, mě donutil jet dál.

Konečně jsem se dostal k jejímu domu. Bylo tam podezřele prázdno a mrtvo. Jako by i sám dům chápal, že se Belle něco stalo a truchlil za nás všechny.

Dál jsem pokračoval pěšky. Spíše jsem běžel, než šel. Běh mi nikdy nedělal problémy. Připadalo mi, že bych dokázal uběhnout tisíce kilometrů.

Nemocnice byla dost velká. Až ted‘ jsem si uvědomil, že jsem v ní vlastně nikdy nebyl. Nejistě jsme veše dovnitř a nějaká setřička na mě vyděšeně koukala. No jo, byl jsem zpocený tak, jako by mě někdo polil smradlavou vodou, ale sprcha byla ted‘ pro mě zbytečná starost. Potřeboval jsem najít Bellu.

„Přejete si?“zeptala se příjemná paní, za obrovským stolem naproti dveřím, do kterých jsem před okamžikem vstoupil. Skoro ji tam nebylo vidět, ale byl jsem dost vysoký na to, abych si jí všiml.

„Dobrý den…Jdu za Isabellou Swanovou.“ Hledala něco v počítači a přitom se nesměle usmívala na monitor.

„Ach, ano. Ten bederní obratel. Pan doktor Cullen mi o tom říkal…Ehm…Jste příbuzný?“

Při slovech: Pan doktor Cullen, jsem si neodpustil jemné zavrčení. Opravdu musí být ty pijavice všude?

„Jsem…Blízký přítel, Dá-li se to tak nazvat,“ nervózně jsem se zasmál. Falešný smích, to bylo moje. Možná jsem čekal, že ji nějak omámím a ona mi konečně řekne, kam mám jít.

„Dobře…“ Povytáhla obočí a podezřívavě se na mě podívala.

„Vidím, že má Isabella hodně blízkých přátel. Marie?“ koukla směrem vpravo a já jsem se ohlédl taky. Vysoká a velmi štíhlá žena se otočila na podpatku podívala se směrem k nám.

„Doved‘ tady mladého muže k Isabelle,“ řekla a zvedala zvonící telefon.

„Děkuji,“ zašeptal jsem a následoval zdravotní sestru.

Cesta se mi zdála velice krátká, přestože jsme bloudili samým poschodím a chodbami. Když nakonec jsme se zastavili u hnědých dveří.

„Jsme tady. Pokoj 54, poschodí třetí, chodba vlevo. Kdyby jste se náhodou ztratil, zeptejte se někoho na cestu. Možná budu poblíž,“ chichotala se setřička a má nervozita se vytratila.

Přišel jsi za Bellou, nebo jsi přišel flirtovat s každou hzkou holkou v okolí?

Za Bellou, samozřejmě.

Tak se nechovej jak debil a běž konečně za ní!

Otevřel jsem dveře. Ale první člověk, kterého jsem si všiml nebyla Bella. Osob tam bylo víc, ale jedna mi moc vadila.

„Jacobe?!“ třeštila oči Jess a prudce vstala ze židle, která byla natočená směrem k posteli s Bellou. Možná jsem opravdu tak divně koukal na každého přítomného v místnosti, nebo se mi to jen zdálo.

„Počkám venku Bello. Asi byste si…Měli promluvit.“

Když kolem mě procházel, zašklebil se na mě, jak kyselý citrón a tiše pronesl: „Netuším, co na tobě vidí.“ Tiše jsem zavrčela prásknul za ním dveřma.

„Mmm…Takže se už znáte osobně,“ řekl Bella, která ležela na břiše a listovala si nějakým časopisem.

„My…My s Mikem vás tu asi taky necháme o samotě. Šleně mi vyhládlo.“ Jessica se odplížila s Mikem ke dveřím a já ani nepostřehl, že už jsou pryč. Vzal jsem do ruky první židli, kteoru jsem uviděl a obkročmo jsem si na ni sedl. Díval jsem se přesně na ni, ale neodvážil jsem se ji pohladit. Ani jsem nevěděl, jestli by toto gesto uvítala.

„Takže..,“ začal jsem, ale zbývající slova mi zamrzla někde uvnitř.

„Takže..?“ Bella zavřela časpois a hodila ho někam za sebe. Ruce si dala pod bradu a lokty se opírala o zábradlí, kolem postele. Zhluboka jsem se nadechl, jako bych jí chtěl říct nazpamět‘ celý anglický slovník, ale naprázdno jsem vydechnul.

„Je to konec Jaeku?“ smutně mi hleděla do očí.

„Takže, jsi v pořádku? Bude to dobrý?“ ptal jsem se, jako bych předešlou otázku přeslechl.

„Nic vážného. Jen musím ležet asi dva týdny v kuse takhle. Pozítří by mě už měi psutit domů,“ odvětila, ale její výraz mluvil za vše. Stále vyčkávala na odpověd‘, kterou jsem jí nebyl schopen dát.

„Jsem rád. Auto máš před domem.“ Nastala chvíle ticha. Možná jsme si zvládli jen vyměňovat různé pohledy. Od těch bolestivých, po ty zrazené a zoufalé.

„Jakeu..,“ snažila se navázat na konverzaci, která nebyla. Teda byla, ale nestála za nic.

„Bells, já-“

„Já tě miluju Jaeku. Opravdu. Přísahám ti!“ V očích se jí leskly slzy a já měl chut‘ jí je otírat z tváře.

„Bolí to ještě víc, než kdybys řekla, že mě nemiluješ, ty to nechápeš?“ Prudce jsem se postavil a zamířil směrem k oknu. Nebylo tam nic zajímavého, ale rozhodně to bylo lepší, než se dívat na to, jak se oba trápíme.

„Nevím, co mám dělat,“ řekl jsem po chvíli.

„Mám tě nechat jít, at‘ jdeš za ním? Nebo ti více vyhovovalo, kdybych o tebe bojoval a kdybych vyhrál, tak by to potom nebylo podle tvých představ? Mám to protahovat, abych si tě ještě užil a zapomněl, že až ti jednou řeknu: běž si, a už tě nikdy neuvidím?“

„Ale o tomhle to není!“ bránila se, ale já jen zavrtěl hlavou.

„A jak to je? On se jako podvedený necítí! On vždy věděl, na čem je! To já jsem tady byl celou dobu za hlupáka, který by ti nejradši snesl modré z nebe, které jsi už asi mimochodem dostala od někoho jiného!“ Nechtěl jsem se rozrušovat. Už tak to bylo na hranici, kterou jsem dokázal snést.

„Včera jsem se ti to snažila říct! Ale ty jsi nepřišel! Chtěla jsem ti říct, jak se cítím, co si myslím! To tys včera nrpřišel! Kdybys přišel, nikdy by se to nemuselo stát! Nic z toho? Netrčela bych tu v nemocnici s krunýřem na zádech! A všechno by bylo úplně jinak!“ vzlykala, ale já ji neměl jak utěšit. Sám jsem to potřeboval.

„Jak by to jinak skončilo, Bello? Možná bys tady netrčela, to máš pravdu! Možná by ses válela ve svojí posteli! S chlapem, na kterém ti záleží víc, než na vlastním klukovi! Jo, promiň to už bys asi byla volná! Protože by to pro mě byla na tom parkovišti taková rána, že bych se nejradši zabil na místě!“

Do dveří vtrhl Edward. Idiot. Poslouchal za dveřmi a celou dobu poslouchal.

„Návštěvní hodiny pro tebe skončily,“ zavrčel a pohlédl směrem k Belle. „Nikdo ti neřekl, že ji nesmíš rozrušit?!“

V té chvíli ve mně vybouchla adrenalinová bomba. Ani jsem si nevšiml, že jsem se proměnil do své vlčí podoby a skočil jsem na Edwarda. Toho to ale vůbec nezaskočilo a snadno uhnul. Výpad z prava ale nečekal a já se mu zahryzl do jeho ledově tvrdé kůže.

Prudce mě odhodil a já bolestí zakňučel, když jsem si uvědomil, že jsem právě dopadl na opěrku židle, na které jsem předtím seděl. Mezitím jsem si stihl všimnout vystrašeného pohledu Belly, která koukala střídavě na mě a na něj. Tohle mě rozbouřilo ještě víc a já se zadníma nohama opřel o podlahu, abych dosáhl co nejvyššího a nejúčinnějšího skoku.

Edward možná četl myšlenky, ale když jsem myslel na Bellu, odvedlo to jeho pozornost. Prudce jsem mu dopadla na hrud‘ a on ztratil rovnováhu. Okno, ze kterého jsem dříve viděl malý parčík, se roztříštilo na tisíc kousků. Ani jsem si neuvědomil, že letím.

„Jaeku ne!!!“ Slyšel jsem v dálce a pod sebou jsem viděl svého taktéž padajícího protivníka.

Pak už jsem jenom sledoval blížící se chodník. A taky blížící se smrt.

Aspoň jsem to zkusil. Zkusil jsem bojovat, jako by to nezvládli jiní nováčci naší vlčí smečky. V dálce jsem uslyšel vytí Sama. Nebo se mi to jen zdálo? Dokázal jsem si dokonce ještě vybavit pár hezkých chvil s Bellou. S Jess a Mikem. To jsem opravdu padal tak dlouho? Nebo se mi to jen zdálo?

Ozvalo se tiché žuchnutí a mě bylo jasné, že tohle je ubohá skutečnost. Cítil jsem náraz svého těla o chodník. Ale bolest mě ochromila natolik, že jsem nevnímal nic. Mé oči tápaly ve tmě a hledaly nějaký jasný bod. Bohůžel nic nenacházely. V hlavě mi najednou prolétlo tisíc bodavých jehliček, které mi připomínaly všechna odřená kolena, škrábance a malé jizvičky, které jsem doposud měl. A pak už jsem necítil nic. Vůbec nic.

Autor: Rochelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zabít, nebo milovat?10.: