Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za svitu luny - VIII.kapitola - NOČNÍ MŮRA - EDWARD CULLEN

13.03.2009 (15:40) • Luna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3109×

NOČNÍ MŮRA

Opět seděli na jejich oblíbeném útesu a Carlisle se rozhodl, že už nastal čas, kdy je schopen mluvit o své rodině. „Edward je můj syn." Lunu tahle informace nijak nepřekvapovala, dávno znala celou jeho rodinu ze svých vizí. Nechtěla mu vyvolávat smutné vzpomínky. „Nemusíš mi to vyprávět, někdy je lepší nechat minulost spát," sama věděla o čem mluví. Bylo to již dvacet let, ale na svou první lásku, Briana, nezapomněla. Svým způsobem měla tu bolestnou vzpomínku ráda, byla vděčná za to, co jí naučila. Carlisle na ní opět hleděl svýma zlatýma očima, ve kterých se odrážel zmatek. Jak tohle mohla vědět?

„Jistě ti teď v hlavě rotuje neodbytná otázka. Chci k tobě být upřímná a doufám, že se něbudeš zlobit, že jsem ti to neřekla dříve. Tvé tajemství již dávno znám." Carlislovi se hlavou mihla myšlenka na Alici. Luna pokračovala: „mám podobné nadání tvá dcera. Tak jako ona vidí budoucnost, já jsem schopná pohybovat se ve všech časových sférách. Vidím minulost, přítomnost i budoucnost." Carlisle jí sledoval bez výrazu, nechala mu chvilku na vstřebání nové informace. „Něco takového by mě asi nemělo překvapovat, přesto jsem teď trochu v rozpacích." „Nemusíme se bavit o minulosti." Tahle věta byla pouze diplomatická. Byla rozhodnutá nechat si svou krvavou minulost pro sebe, Carlisle se jí nesmí dozvědět. Obávala se toho, že by její sobecké, frackovité chování nikdy nepochopil... „Takže si o mě veděla? Viděla si mě přicházet."

Luna se nad jeho otázkou pousmála. „Ano viděla jsem tě přicházet a byla jsem zvědavá co si zač. Už když jsme na sebe narazili ve škole jsem věděla, že se s tebou musím znovu setkat, tvoje vůně mi nedávala spát..." v tu chvíli se jí nalila červeň do tváří. „Pak jsem viděla, že půjdeš lovit právě sem a rohodla jsem se tu na tebe počkat. Jenže jsem udělala chybu. Byla jsem hladová a ve chvíli kdy se objevil ten medvěd byla vize v ... , no tam kde občas končí... Neovládla jsem se. A dál už to znáš. Až ve chvíli kdy jsme stáli tváří v tvář se objevil Caleb, neudělal to úmyslně..." snažila se bratra omluvit. „No v té škole to bylo dosti zvláštní. Chvíli jsem myslel, že blouzním, že se mi zdáš... nebezpečně dlouho jsem lov odkládal, ale neměl jsem náladu."

Chvíli se mu mlčky vpíjela do těch krásných zlatých očí. „Carlisle, chtěla bych ti něco říct..." zářivě se na něho usmívala „víš..." Nestačila tu větu dopovědět. Před jejíma očima probíhala nová vize. Její výraz se naprosto změnil, ale on věděl znamená. Tenhle pohled znal od Alice. „Co se děje Luno?

Už se naučila drobné rozdíly mezi vizemi, takže rozenala o jaký časový úsek se jedná - přítomnost. Přesto to bylo v něčem odlišné, nepříhlížela ději jako obvykle, byla jeho součástí. Na celou situaci pohlížela z Aliciných očí, vize jí natolik pohltila, že opakovala její slova: „Opět se mi ztratil. To už je po několikáté za posledních pár dní. Nevím co se děje, jsem z toho nervózní," přejela své sourozence netrpělivým pohledem. „Alice, uvidíš, že se za chvilku zase objeví," snažila se jí uklidnit Rosalie. „Co když se mu něco stane, mám takový divný pocit. Jako by se mi ztrácel v mlze." „Myslím, že si zbytečně histerická. Carlisle je dospělý, umí se o sebe postarat." „Jasně, umí se o sebe postarat. Tak jako si se o sebe chtěl postarat ty Edwarde? Mám ti snad připomenout, proč ses vydal do Voltery, než jste se s Bells usmířili?" Byla protivná, ovládal jí úpřímný strach, Luna plakala za ní. „Nechci ho ztratit, byl mi vždy oporou, miluji ho jako vlastního otce. Ztratili jsme Esme, nechci přijít i o něj. Měli bychom ho najít. Měl by se vrátit domů. Už je na cestách tak dlouho. Prála bych si abychom byli pohromadě." V tu chvíli vize zmizela. Luna se probrala z tranzu. Carlisle na ní zděšeně zíral.

Z jeho výrazu pochopila, že slyšel o čem vize vyprávěla... „Stalo se to právě teď," po tvářích se jí koulely slzy. „Omlouvám se, tohle si neměl slyšet," zašeptala. Objal jí. V jeho náruči nalézala utěchu. Zatím co jedna část jeho mysli, přemýšlela nad tím jak hloupě se zachoval, že nevaroval rodinu s kým tráví čas, jiná část se zabývala tím co právě viděl. Pokud všechny vize Luna prožívá jako tuhle, musí zakusit množství bolesti, kterou si nezaslouží. Ovinula kolem něj své paže. „Je mi to líto," znovu se omluvila. „Neomlouvej se, je to moje vina." „Gentleman za každé situace," pomyslela si. Jemně ho od sebe odstrčila. „Nechám tě osamotě," vzal její ruku do své a políbil hřbet její dlaně. Jejím tělem projel blesk. „Děkuji." věděl že musí své rodině co nejdříve zavolat. Luna zmizela.

Carlisle se hned posadil na postel a vytočil známé telefonní číslo. Luna už byla od něj v dostatečné vzdálenosti, takže Alice viděla, kdo jim volá. „Carlisle," zvedla nedočkavě telefon. „Alice, uklidni se, jsem to já." Ostatní se kolem ní seběhli v obýváku. Zřetelně ze sluchátka slyšeli všechno co jí říká. „Carlisle, měli jsme o tebe strach. Když si ztratil mobil nemohli jsme se s tebou nijak spojit, a ted ses mi začal ztrácet." Trochu se zastyděla, při vzpomínce na svou scénu. „Omlouvám se, že jsem nezaovalal. Měl jsem vás upozornit, že teď trávím hodně času s přáteli, kvůli kterým mě nemůžeš vidět," všichni se zarazili. On se kamarádí s vlkodlaky. „Jistě si vzpomenete na Marcuse," touhle zmínkou je uklidnil, znali ho. Okrajově se zmínil i o jeho rodině. Sourozenci si všimli té drobné změny v jeho hlase. Byl veselý. Konečně přišel na jiné myšlenky. „Kdy se vrátíš Carlisle?" „Už brzy," pro nesmrtelné je pojem brzy sice dost rozsáhly, ale uklidnilo je to. „Moc se na tebe všichni těšíme." „I já na vás, chybíte mi." Povídali si ještě dlouho. Každý z nich měl na srdci, něco co mu chtěli říct. Ale všichni se shodli na tom, že zní šťastně.

Luna zatím doběhla domů. Vyčítala si to co mu způsobila. Krom zděšení v jeho očích viděla i záchvěv bolesti. A ubližovat mu bylo to poslední co si přála. Její sny o prvním polibku se opět vypařili do neznáma. „Sakra, zatracená Alice," nadávala sama pro sebe. Ještě tu noc se vydala na lov. V záchvatech vzteku lovila zásadně šelmy. Po uspokojivém výkonu se proletěla nad oceánem. Mořský vzduch jí vždycky pomáhal vyčistit hlavu, ale tentokrát se nemohla zbavit myšlenek na Culleny.

Párkrát už viděla, jak se jí doktor ptal jestli by nechtěla jet do Forks s ním. Ale stále si nebyla jistá jestli tam spolu pojedou jako přátelé nebo jako něco víc. Viděla jaké bude seznámení s jeho dětmi. Byla z nich nejmladší. Zvláštní, ale může vůbec počítat věk, který už se nemění? Na některé ze sourozenců se velice těšila. Ale jeden v ní vyvolával hrůzu. Bála se jeho reakcí a toho, co by o ní mohl prozradit.

Alice jí už teď byla velice blízká, věděla, že díky svým schopnostem si budou dobře rozumnět. Svým způsobem jí už teď měla ráda, stejně tak jako Emmetta, který byl veselá kopa. Ve svých vizích ho skoro vždy viděla zářit dobrou náladou. Při vzpomínce na jeho huronský smích se musela smát taky. Z Jaspera obavu neměla, ten vždy držel s Alicí. S Rosalií už to bude trochu složitější, něž si k ní najde cestičku, ale půjde to. Nejvíce se však obávala Edwarda. Ten se stával její noční můrou.

Ať se snažila jak chtěla, její vize jí v tomto případě naprosto ignorovaly. Vůbec nevěděla, jak to s Edwardem bude. Luna doufala, že stejně jako v případě jeho sestry na ní budou jeho schopnosti krátké. Ze srdce si přála, aby se do její mysli nikdy nedostal, ale červík pochybností jí nedopřával klidu. Myšlenky na to, že se jí bude neovladatelně prohrabovat v hlavě jí děsily. Možná by se měla ke své minulosti postavit čelem a nechat jí vyplou na povrch. Lepší, aby se to dozvěděl od ní než od Edwarda. Carlisle by to mohl pochopit, ale ... nedokázala si představit, že by ho ztratila. Svůj život už si bez něj nědokázala představit. Opět se cítila podrážděná.

Předchozí díl NENÍ KREV JAKO KREV

Další díl UTOPENÁ VE ZLATĚ

Autor: Luna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny - VIII.kapitola - NOČNÍ MŮRA - EDWARD CULLEN: