Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za svitu luny - 24. kapitola - Průnik do Volterry

22.04.2009 (17:00) • Luna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2206×

Vyprávěno z pohledu Luny:

Pomalu jsme prostupovali temnými chodbami Voltery. Každou chvíli jsem se snažila přivolávat si vize, abychom na nikoho nenarazili. Moje schopnost se však nedala vyvolat uměle, vize přicházely kdy se jim chtělo a ne, když jsem to potřebovala. Kdyby došlo ke střetu s italskými upíry celá naše „mise" by přišla nazmar. Na tom místě jsme neměli jak rozdělat oheň, abychom efektivně zničili nepřítele. Postupovala jsem jako první. Všude vládla naprostá tma, ale našemu dokonalému zraku to nijak nevadilo. Těsně za mnou kráčel brácha a za ním Rose a Jasper. To, že ti dva procházeli ulicemi jako poslední, aspoň trochu maskovalo stopy našeho pachu, i když upíří smysly by tu nelibou vlkodlačí vůni zaregistrovali tak jako tak...

„Jak je na tom Alice?" zeptal se po několika minutách tichého postupování Jasper. „Stejně jako my," zašeptala jsem. „Zatím na nikoho nenarazili," zřetelně jsem slyšela jak si oba upíři oddechli, kéž bych mohla také. Vyhlídky do naší budoucnosti nebyly příliš příznivé. Od první chvíle, co jsme vkročili na tuto prokletou italskou půdu jsem se modlela, abychom se domů vrátili všichni. Opět jsem viděla maximálně pět deset minut do budoucnosti, pokud přišel nějaký útržek ze vzdálenější budoucnosti byl zahalený tmou...

Pomalu jsme prostupovali dál, tušila jsem, že se blíží nějaké nepříjemné setkání. Ani nevím proč, najednou jsem se prudce zastavila, Caleb do mě zezadu narazil. „Pšššt," sykla jsem velice tiše na ostatní, ihned zpozorněli. Hned za rohem, přesně tři metry před námi procházela stráž. S hrůzou v očích jsem se podívala na Jaspera. Pokrčila jsem rameny, abych mu naznačila, že nevím co dělat. Nejlepší by bylo je ihned zničit, kdybychom se mohli s jejich těly rychle dostat ven a tam je bez povšimnutí spálit bylo by to skvělé, jenže to prostě nemohlo vyjít. Caleb zavětřil, jeho čich byl nejostřejší. Taky pěkně trpěl v domě plném upírů. V jeho myšlenkách jsem slyšela, jak sám sobě nadává, že do toho zatraceného letadla vůbec vlezl... „Cítím oheň," pomyslel si a tak jsem i já důkladně prozkoumala vzduch. Jasper s Rose si toho všimli, i oni zopakovali naše počínání. Všem v očích zaplála naděje.

Jasper rozrazil velké dubové dvěře. Dostali jsme se do hlavního přijímacího salónku. Z čele místnosti plál v krbu oheň. Caleb změněný do své vlčí podoby se ihned vrhl k plamenům, aby tam mohl vhodit roztrhané smradlavé kusy pijavic, tak upíry velice často nazýval. Povedlo se nám je roztrhat na kousky bez toho, abychom na sebe nějakým závažným způsobem upoutali pozornost. V místnoti se nacházela pouze jedna osoba. K mému údivu to byla lidská žena, seděla za stolem a vyřizovala nějaké papíry. Kdybychom nemuseli otevírat dvěře vůbec by si nás (díky naší rychlosti) nevšimla. Ihned jsem k ní přiskočila. Vzala jsem její křehkou hlavu do svých dlaní. Jasper na mě pohlížel s jistým nesouhlasem, naopak Rose kývla hlavou, aby mě podpořila. Dřív než dívka stačila jakkoliv zareagovat, zlomila jsem jí vaz. Díky bohu za dokonalé odvětrávání krbového komína. Z ohně se linul pouze slabý závan škvařících se upírů. Prošli jsme bez prozrazení. Má vize skončila. Všichni na mě v očekávání dobrých zpráv hleděli upřeným pohledem.

„Jazzi, Rose, zničte toho blonďáka, Cale bereš si toho většího," můj vlastní hlas mě vyděsil. Mluvila jsem tak lhostejně a chladně. Jistě to způsobila křídla, která znovu "obtěžkávala" má záda. Zarazila jsem je zdviženou dlaní, zůstali stát, zatím co já vykročila svůdným krokem ze svého úkrytu. Bratr si v mé mysli přečetl, co mám zalubem, takže vůbec neprotestoval, což uklidnilo i upíry. „Dobrý večer pánové," pozdravila jsem upírskou dvojci, která stála zády ke mně. Ve zlomku vteřiny se otočili čelem k mé maličkosti. Výhružně vycenili své jedovaté zuby, pche, jako by to mě mohlo ublížit. Zlověstně jsem roztáhla křídla. „Co to sakra..." zašeptal vyděšeně jeden z nich. Moment překvapení hrál v náš prospěch. V životě se s někým takovým, jako jsem já, nesetkali a očividně je to zarazilo. Nestačili na mě zírat ani dvě vteřiny, protože sotva otevřeli ústa v údivu Jasper chytil toho blond a Rose mu utrhla hlavu, zatím co Caleb skočil na druhého, srazil ho k zemi a hlavu mu ukousl. Postoupili jsme do přijímací haly. „Zdá se mi to, nebo to jde příliš snadno?" zeptal se v mé hlavě Caleb, stejně jako já nemohl uvěřit tomu, jak snadno nám náš plán prochází. Krk křehké dívky se pod mým stiskem zlomil se slabým prasknutím. Uklidila jsem pečlivě její tělo pod stůl. Z krbu už se linul smrad pálícího se jedu.

„Kudy dál?" zeptal se Jazz. „To bych taky ráda věděla..." omluvně jsem se usmála. Z haly vedly patery dveře...

Dveře první: hned za rohem stojí stráž, která zaregistrovala podivné zvuky. Kouře si nevšimly, přesto se za několik vteřin objeví v hale, aby zkontrolovali co se děje. Sekterářku nikde nenajdou, podle čehož usoudí, že měl zřejmě někdo žízeň, takže právě uklízí její tělo... vrátí se na svoje stanoviště. Chodba za nimi vede přímou cestou ven z hradu. Nejkratší a nejrychlejší cesta pro případ, že bychom museli utéci.

Druhé dveře: v chodbě stojí čtyřčlenná hlídka. Chodba za nimi vede do dalších místností, vetšinou jsou to pokoje, které připomínají galerie. Jistě - lákadlo pro turisty, hlavní složku potravy zdejších upírů. Na konci chodby se nachází zlatý hřeb prohlídky - upíří jídelna. Krvelačné bestie, dovádějí si oběti až pod ty své nenažrané čumáky, jako dobytek na jatka. V této poslední místnosti sedí na trůnech trojce, která se považuje vládce upírů. Aro, Marcus a Caius vztávají ze svých míst a pomalu přistupují k nic nechápajícím turistům. Jejich oči jsou zlověstně černé. Krmení začíná... I když mi to přišlo odporné při závanu lidské krve jsem polkla naprázdno, reflex. Snad budou s plnými "žaludky" k mému muži vstřícní. Ach Carlisle jak já tě jen miluji...

Třetí dveře: další dvoučlenná stráž hlídající druhý východ ze změti podzemních chodeb. Tuhle hlídku si "vychutná" Alicina skupina. Carlisle. S ledovým klidem trhá hlavu silnějšímu z upírů, drží ho Emmett, přesto se v jeho očích leskne ta nechuť k zabíjení. Srdce se mi nad jeho pohledem zastavilo. Vážně jsem v tom výrazu viděla lítost? On má opravdu tu nejčisčí duši, jakou jsem kdy viděla. Naopak Emmett se usmívá od ucha k uchu. Vážně ho to baví. Usmála jsem se...

Čtvrté dveře: tohle je ta cesta, kterou se teď musíme vydat my. Vede přímou cestou do pokoje, kde spí ten zatracenej pes... No to snad neni možný! Přes upíří odpor k jeho zápachu se na chodbě nachází několik stráží. Touhle cestou nemůžeme projít bez toho, abychom vzbudili rozruch. Pokud projdeme těmi dveřmi během tří vteřin se to dozví celá Voltera... v té době už musí být Carlisle u Ara. Seběhnou se sem všechny hlídky. Zůstaneme čtyři proti osmičlenné přesile. Druhou osmičlenou skupinu musí zdržet, aby nevlítla na nás... Dál už byla jen tma... vize nemohla pokračovat bez dalšího rozhodnutí...

„Rychle za mnou!" zasyčela jsem a vběhli jsme zpět do dvěří, ze kterých jsme právě vešli dovnitř. Zavřela jsem za námi dveře tak tiše jak to jen šlo, sotva jsem pustila kliku otevřely se ty první dveře vedoucí z hlavní haly, přesně podle vize. O fous jsme unikli tomu, aby si nás všimli. Měli jsme klid na to, abych i ostatním vysvětlila vše, co jsem právě viděla. Do řeči mi skočil Jasper: „Pokud má v chodbě bojovat Alice," její jméno řekl s takovou něhou, „ musíme se uklidit někam dál, nemůžeme tu zůstat, díky vaší přítomnosti nic neuvidí." Sakra na tohle jsem úplně zapomněla. Alice. Zřejmě už teď kvůli mně nic nevidí. „Je s ní Edward," pohlédla jsem netrpělivě na Rose, „tebe by měl slyšet, mysli na to, co jsem vám teď říkala, musíš je před námi varovat. Rose zkus to ve své mysli zakřičet. Pokud tě uslyší uvidím to..." doufám, trochu jsem zaváhala, jediný kdo to postřehl byl bratr, kterému jsem nechala svou mysl k dispozici. Z Rosaliiny tváře se dalo vyčíst, jak se soustředí na to, aby jí Edward slyšel.

Z vedlejší haly se ozvalou prásknutí dveří. Upíři se vrátili na své pozice... naše přítomnost zůstala neprozrazena. Díky tomu, že se po Volteře volně procházel ten zrádce Jacob Black, stráž vůbec nenapadlo, že by dovnitř mohl proniknout i nějaký jiný vlk. Stáli jsme jako přikovaní. Jasper a Rose ani nedýchali všichni jsem očekávali vizy, která by nás ujistila o tom, že jsou naši partneři varovaní. Zmítal mou neklid... myslela jsem na Carlislea, nikdy bych si neodpustila, kdyby se mu něco stalo...

Předchozí kapitola PŘEDVEČER BOJE

Další díl SÍLA A MOC

Autor: Luna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny - 24. kapitola - Průnik do Volterry: