Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 7. kapitola

23.07.2009 (20:00) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1883×

Nechtěla jsem běhat daleko, tak jsem jenom odběhla pár kilometrů do lesa, kde jsem pobíhala sem a tam a čekala, kdy se některý z kluků objeví. Chtěla jsem mluvit s oběma.

Najednou jsem za sebou něco uslyšela. Otočila jsem se, abych tomu čelila přímo, ať už to bylo cokoli, ale čekala jsem jen nějaké zvíře, takže jsem se vůbec neznepokojovala. Nicméně když jsem se pořádně zadívala do tmy, zahlédla jsem šedý kožich velkého vlka.

Embry.

Nebyli jsme příslušníci stejné smečky a nemohli jsme tudíž spolu v téhle podobě komunikovat. Embry se mnou ale evidentně mluvit chtěl, protože zaběhl mezi stromy a proměnil se zpět na člověka.

„Proměň se, prosím, Leah, chci s tebou mluvit. Jake říkal, že jsi u Charlieho, a když jsem tam běžel, uslyšel jsem tě tady.

S Embrym jsem nikdy neměla extra dobré vztahy, bral mě jako takovou nezbytnou součást smečky. Takže mi teď nechal prostor, abych se rozhodla a buď se přeměnila a v klidu se převlékla, nebo odběhla pryč. Byl zřejmě odhodlaný čekat. Rozhodla jsem se s ním promluvit. Na rozhovor s Jacobem už nebudu muset čekat a Setha si odchytnu zítra.

Přeměnila jsem se, v rychlosti se oblékla a obula. „Embry?“ zavolala jsem mezi stromy a vyčkala, než se dotyčný objevil. Prodral se ke mně skrz houští, které mě až doteď krylo před jeho zraky, a zaujal přede mnou přátelský postoj.

Když jsem ho uviděla, vzpomněla jsem si na pocity, které mě ovládaly, ale které jsem před smečkou i přes společné vědomí nikdy nedala najevo. Radost z toho, že mám tolik bratrů, kteří mi v nejvyšší nouzi pomohou.

Proti mé vůli se mi v očích zaleskly slzy, které jsem před Samem, Quilem a Paulem skrývala. Jenže teď byla noc a já jsem si to mohla dovolit. Tedy namlouvala jsem si, že ano, i když jsem samozřejmě věděla, že máme brilantní zrak. Jenže Embry je zřejmě viděl.

„Leah,“ řekl tiše a přistoupil ke mně. „Chybělas mi. I přes to všechno.“

„Taky jsem tě postrádala, Embry. I přes to všechno.“ Natáhla jsem ruce, jako bych ho chtěla obejmout a čekala, jestli té nabídky využije ke smíru.

Využil. Popadl mě tak prudce, že jsem zalapala po dechu a objal tak pevně, že jsem ho ztratila úplně. Bylo to tak upřímné a přátelské gesto, že jsem se rozbrečela úplně. Pevně jsem se ho držela a zmáčela mu nahá ramena – měl na sobě jenom odrbané tepláky, stejně jako to nosil Jacob. Vlasy si nechal také dorůst a zdálo se mi, že ještě o kousek povyrostl od doby, co jsem ho minule viděla.

Také si mě k sobě pevně přitiskl a mně to připomnělo doby, kdy jsem ještě bývala se Samem. To vyvolalo další nával slz, které mi tekly proudem. Embry mě neobratně hladil po vlasech, stále mě k sobě tiskl a nechával mě se vybrečet. Nevím, jestli chápal, proč brečím, nebo to raději vědět nechtěl, ale byla jsem mu za to vděčná.

„Leah... Leah...Leah...“ Neustále opakoval moje jméno.

Já jsem měla hlavu opřenou o jeho rameno a pořád jsem mu ho máčela slzami. Říkala jsem si, proč tohle dělá, když ho Jake do smečky nechce. Ale neřešila jsem to. Vnímala jsem jenom pocit, že je tu někdo, komu jsem zřejmě chyběla a kdo nepředstírá. Setkání se Samem a kluky bylo takové... formální a strohé. Ale tohle bylo setkání bývalých bratrů a možná nynějších přátel. Proč jinak by mě nechal otřásat se mu v náručí a hysterčit?

Konečně jsem se dost vybrečela. Trvalo to dlouhou dobu, ale pomohlo mi to. Už dlouho jsem svým citům nedala volný průchod, skrývala jsem je, seč to šlo, abych někomu neublížila, ale teď mi Embry poskytl dobrý důvod, příležitost a navíc i prostředky k tomu správnému hysterickému záchvatu, který uleví celému tělu jak po fyzické, tak po psychické stránce a já jsem ho plně využila.

„Promiň,“ dostala jsem ze sebe a kousek jsem poodstoupila. Naštěstí mi neteklo z nosu, jen z očí, a tak jsem slzy rychle otřela rukou.

„Ne, Leah, ty promiň, že jsem tě rozbrečel, a hrozně moc ti děkuju za tu schůzku s Jakem.“

„Ty... ty...“ pořád jsem se úplně nedokázala uklidnit, takže mi vyjadřování trošku zaostávalo. „Ty děkuješ mně?“

„No jistě, vždyť jinak by tohle ještě hodně trvalo.“

„Ale... co jste s Jakem řešili, že jsi z toho tak nadšený?“ Jeho úsměv mi teď, když jsem přestala jakž takž brečet, nemohl uniknout.

„To ti povím za momentík. Ale teď mi řekni, jak se máš? S… kluci říkali, že už je ti líp.“

„Ano, potkala jsem Sama, Quila a Paula, jak jistě víš, a taky určitě znáš podrobnosti, stejně jako ostatní ze smečky, ne?“

„To ano, ale chtěl jsem to slyšet přímo od tebe, nebyl jsem si jistej, jestli jsi jenom nepředstírala, abys je všechny uklidnila. Předtím než...“ Zarazil se, ale pak pokračoval: „Dřív jsi bývala k vlastním pocitům lhostejná a starala ses jenom o cizí.“

Ano, měl pravdu, ale to už je hodně dlouho. Jak Jake kdysi ironicky podotkl, tak daleko jeho paměť ani nesahá.

„Jsem v pořádku a nikomu nebudu dál dělat ze života peklo, jestli tě to uklidní.“

„Nejde o to, abych byl klidnej. Zajímal mě tvůj momentální stav,“ pokračoval ve vyptávání.

Nechápala jsem, proč se o to tak zajímá, ale pro teď jsem to odložila.

„No v tom případě… se mám celkem dobře,“ řekla jsem upřímně. Neměla jsem důvod před ním zveličovat, stejně by to poznal.

„Vážně? A jak jsi na tom?“

Oba jsme věděli, na co naráží.

„Rozhodně líp než dřív. A co ty? Povíš už mi, co se děje?“

„No... totiž... myslím, že ti to chtěl všechno Jake povědět sám,“ zahučel neochotně a koukl se na mě prosebným pohledem.

„Ne, řekni mi to ty,“ stála jsem na svém a provrtala ho neústupným pohledem. Už žádné další tajnosti. Chci to vědět, než se z toho zblázním doopravdy. „Nebo jsi mě vyhledal z jinýho důvodu?“

Embry se na mě asi minutu díval, rozhazoval při tom rukama v zoufalých gestech a několikrát si za tu dobu prohrábl vlasy.

Uvědomila jsem si, že asi nejsem zrovna upravená, hlavně po tom, jak mi vlasy protřepával on a navíc jsem vždycky byla rozcuchaná, když jsem se přeměnila zpátky. Byla jsem na to zvyklá, když jsem se jako jediná z vlků odmítla ostříhat, měla jsem vlasy do půli zad, a proto jsem měla co dělat, abych je rukou vždy uhladila. Nejlepší na tom bylo, když jsem prolétla řekou. To jsem pak měla ve vlasech ten správný humus. Trvalo mi pořádně dlouho, než jsem ho z vlasů vymyla, a to ještě někdy nestačilo na to, aby mi vlasy přestaly trčet všemi směry, protože jak uschly, tak zůstaly.

Jenže teď jsem na vlasy vůbec nemyslela, a tak jsem si dovedla živě představit, jak vypadám. Naštěstí jsem za sebou neměla žádnou proplavanou řeku, a tak jsem si s klidem mohla říct alespoň to, že v nich nemám větve, rákos a podobně. Hrábla jsem rukou dozadu a pokusila se je uhladit. Moc to nešlo, ale aspoň o trochu lepší to snad bylo.

To mě ale nevyrušilo od Embryho nervózního postoje. Stále jsem ho sledovala a čekala, co mi řekne. Byla jsem odhodlaná dostat to z něj stůj co stůj.

„Prosím,“ zvolila jsem maličko mírnější taktiku a zatvářila se při tom bolestně, když jsem si uvědomila, co ho asi bude stát výlet sem. Sam jistě nebude nadšený a všichni mu to budou vyčítat. Kromě toho všichni uvidí můj záchvat, pomyslela jsem si zděšeně, a tak jsem přitlačila na pilu: „Nevím, kdy Jaka uvidím, Embry, řekni to. On to pochopí, svedu to na sebe.“

„Dohodli jsme se s Jacobem, že zatím to necháme tak, jak to je,“ začal zostra a já jsem zalapala po dechu, jak klidně o tom mluví. Vždyť ho to trápilo, ne? „Z mnoha důvodů. Myslím, že Jake ti je vysvětlí mnohem líp, když mu uvidíš do mysli.“

„Dřív jsem vídávala do mysli i tobě,“ připomněla jsem mu neradostné období svého života. „Třeba to stejně pochopím.“

„Ne,“ odmítl rázně. „Už ne, tohle ti řekne Jacob.“

„Fajn,“ řekla jsem stejně rázně a snažila se zakrýt zklamání. Kdyby patřil do naší smečky, nebylo by to špatné. Na druhou stranu se mi do pocitů zklamání míchala i úleva, že si nebude muset prožít bolestivý návrat k Samovi, který čekal mě a Setha.

Uvědomila jsem si, že už je úplná tma, jak by taky ne, byla, už když jsem odcházela od Charlieho. Ale naše oči byly na tmu uzpůsobené. Nejen ve vlčí podobě jsme viděli velmi dobře. To byla další ze světlých stránek našim přeměn.

Pozoroval mě s neproniknutelným pohledem v očích a já jsem zauvažovala, na co asi myslí. „Není ti zima?“ zeptal se najednou. Stála jsem tam jenom v krátkých kalhotách a krátkém tričku, všechno bylo oškubané, jak jsem s tím nejednou prolétla nějakým roštím. Možná by nebylo na škodu občas to oblečení vyměnit. Prala jsem ho, to ano, ale bylo to mé oblíbené oblečení, a žádné jiné jsem nenosila. Takže nejen, že bylo dost ošuntělé od věčného nošení a běhání skrz lesy a řeky, ale také bylo dost seprané. Nicméně proč se ptá na zimu, když ví, že naše teplota přesahuje dvaačtyřicet stupňů? Kromě toho bych řekla, že v tomhle počasí by nebyla zima ani normálním lidem.

„Není, udržuju si příjemnou stálou teplotu,“ řekla jsem mírně ironicky, ale doufala jsem, že to nepozná, ptal se naprosto bez ironie.

„Fajn, v tom případě já už asi půjdu, mluvil jsem s tebou, chtěl jsem tě vidět, opravdu jsi mi chyběla, Leah,“ přiznal a provrtal mě rentgenovým pohledem.

Strašně moc jsem chtěla vědět, na co myslí, ale jen tak se zeptat prostě nešlo. Nebo šlo?

„Proč?“

„Co proč?“

„Proč jsem ti chyběla? Nikdy jsi nedával najevo žádné bližší přátelské pocity ke mně.“

„Když jsem neměl možnost vidět ti až na dno duše,“ prohlásil tiše, „uvědomil jsem si některé věci, které jsem do té doby nevnímal. Třeba, že jsi přátelská, když ti zrovna nikdo neubližuje.“

No tak poznal to, fajn, ale co ten zbytek? Měla to snad být nabídka přátelství? Musím to zjistit, nenechám ho takhle odejít. Když už riskoval tenhle malý výlet, ať z něj aspoň něco má.

„Co ještě sis uvědomil?“ zeptala jsem se stejně tiše a zírala mu přímo do očí.

„Spoustu věcí,“ odvětil vyhýbavě, „a Jake říkal, že si spolu teď rozumíte.“

„Tohle ti řekl?“

„Byl si tím naprosto jistý.“

Oči se mi znova zalily slzami, ale tentokrát jsem už nedovolila, aby se to rozběhlo v hysterický záchvat. Rychle jsem je setřela rukou a zamaskovala jsem to tím, že jsem si znova prohrábla svoje černé vlasy.

Embryho jsem ale neoklamala. Udělal dva kroky směrem ke mně a počkal, jestli mu dovolím mě zase obejmout a uklidnit. Nechtěla jsem další záchvat, ale takové přátelské objetí by nemuselo být marné. Udělal jsem k němu také dva kroky a on posledním krokem zrušil vzdálenost, která nás dělila, a popadl mě do náruče. Tentokrát ale nezaváhal a rychle mi začal cuchat vlasy, čímž mě trochu uklidnil, aniž bych věděla proč.

Byla jsem rozhodnutá, že už brečet nebudu, i když teď by to bylo víc úlevou než čímkoli jiným, takže jsem se ho jenom pevně držela, přitisknutá k jeho tělu, a on mi projížděl rukou vlasy. Připadala jsem si bezpečně a velmi dobře. Jestli se tohle vyvine v přátelství, pak to bude hodně silné. Přesně něco, co jsem potřebovala, a on určitě také.

Jenže on mi najednou vlasy cuchat přestal a já si jen tak mimochodem uvědomila, že budu mít slušný problém je učesat, ale bylo mi to jedno, protože Embry mi pravou rukou odhrnul vlasy z ramenou, rukou mi zezadu objal krk a podíval se na mě nerozhodným pohledem.

Očima mi problesklo poznání. Věděla jsem, co by rád udělal. Přemýšlela jsem jenom dvě krátké vteřiny, než jsem zavřela oči a čekala, jestli ho to pobídne.

Pobídlo. Pravou rukou mi zajel zpátky do vlasů, levou mě obejmul v pase a přitiskl mě na sebe ještě pevněji než dosud. Nedočkavě jsem očekávala chvíli, kdy přitiskne svoje rty na mé. Embry nezaváhal a udělal to.

Nikdy jsem na něj jako na kluka nemyslela. Vždycky to byl jen bratr, člen naší smečky. On to bral stejně, a tak jsem potřebovala delší odloučení, než jsem zjistila, že mě strašně přitahuje, že je přátelský, dá se s ním normálně mluvit a má krásné vlasy a oči. To všechno jsem si promítla během dlouhého polibku, který následoval. Embry mě hladil po vlasech a měl ruku kolem mého pasu; já jsem chvíli objímala jeho ramena, než jsem to vzdala, protože byla moc velká, abych je dokázala obejmout a sepnout při tom ruce. Tak jsem si obě ruce položila za jeho krk. Ve chvíli, kdy jsem to udělala, vyprostil ruku z mých vlasů a oběma rukama mi objal pas.

Na chvíli mi hlavou problesklo varování, že tohle uvidí všichni z jeho smečky včetně Sama, ale už mi to bylo jedno. Teď jsem tady jen já a Embry, ať už jsou jeho pohnutky k tomuto činu jakékoli. I kdybych měla být znova zklamaná, a i kdyby se stalo cokoli, chtěla jsem pokračovat. Ale nikdy, nikdy, nikdy už se ze mě kvůli nikomu nesmí stát ta zahořklá megera, kterou jsem dost dlouho byla.

Také mě napadlo, jak je možné, že jsme si tohle neuvědomili, když jsme sdíleli jedno vědomí. Zkusím se zeptat Jaka, tak jako tak to všechno uvidí v mé hlavě, stejně jako jsem já v jeho musela sdílet vzpomínky na polibky, které si vyměnil s Bellou. Nebylo jich moc, ale na znechucení to stačilo. Kdyby se to stalo dneska, tak bych na něj brala ohledy a neznepříjemňovala mu to. Jenže dřív jsem byla prostě jiná. Potřebovala jsem čas, abych se vyrovnala s mnoha věcmi, čas, který mi nikdo neposkytl. Teď jsem měla času, kolik jsem chtěla, a proto se ze mě snad stává vyrovnaná mladá žena, žena-vlkodlak.

Embry mě přestal líbat, a ještě než to stihl udělat on, otevřela jsem oči. Pak jsem sledovala, jak se mu v očích střídá něha s vášní. Nevím, jestli byl připravený přestat, přestože to udělal, ale já ne. Znova jsem se k němu přitiskla, a on mi dokázal, že na to přesně čekal. Jen mi nechával čas na oddychnutí.

Tentokrát to bylo jiné. Otočil mě, spojil za mými zády ruce a přes ně mě opřel o nejbližší strom, kterých tady byl opravdu dostatek. Tiskl mě na kůru stromu a zároveň se sám tiskl na mě. Normální člověk by asi stěží dýchal, ale oba jsme byli mimořádně silní, takže mi to nedělalo problém. Vlastně jsem na to vůbec nemyslela, uvědomila jsem si to až později.

Embry byl neústupný a vášnivý. Držela jsem se ho pevně kolem krku a on mě tiskl na strom. Najednou jsem cítila, že mám dost a potřebuju si sednout. Embry to vycítil a pustil mě. Jenže přesně to neměl dělat. Sesunula jsem se mu tam pod rukama na zem, stejně jako předtím Jacobovi, i když každému z jiného důvodu. Dneska prostě nemám den.

Jenže Embryho to vyděsilo daleko víc než předtím Jacoba. Sednul si do mechu vedle mě a vzal mě za obě ruce a podíval se mi do očí. Ve svých očích jsem cítila vyčerpání, spokojenost a stále ještě touhu. V jeho očích jsem četla stejné pocity, ale navíc ještě vinu. Za co byla, jsem se prozatím rozhodla neřešit.

Usmál se na mě a posunul se kousek ke mně. Dal tím najevo svou stávající touhu, která ovládala i mě, a proto jsem se z posledních sil zvedla a sedla si na něj, objala ho kolem krku a on mě začal vášnivě líbat. Bylo to to nejžhavější, co jsme spolu dnes absolvovali, a já jsem ho nohama pevně objímala kolem pasu, jako bych měla strach, že mi uteče, i když na nic takového se evidentně nechystal. Embry mě hladil po zádech a vlasech, až jsem to napětí nevydržela a oba jsme se převalili na bok. Mezitím jsem už nohy skrčila pod sebe, takže pád nebyl vůbec bolestný. Kromě toho jsme spadli přímo do jehličí a mechu, v lese jsme se cítili nejlíp ze všech možných prostředí, a bylo to znát. Jakmile jsme se dotkli lesní podestýlky a ucítili vůni šišek, trávy a země, vlila se do nás nová energie, kterou jsme plně využili.

Já jsem si lehla do mechu a Embry na mě. Připadala jsem si mimořádně dobře a bezpečně. Z jedné strany lesní mech a tráva, z druhé strany Embry a jeho rty, a všude kolem nás uklidňující tma. Líbal mě teď už jemně, a přesto se silnými prožitky. Pak jsme se překulili a já jsem ležela na něm. Byla jsem šťastná.

Nakonec jsme se oba nasytili a já jsem se znova opřela zády o strom. Dvoudenní spánkový deficit, setkání se Samem, pak s mámou a Charliem a na závěr tohle setkání s Embrym mě vyčerpalo tak, že už jsem nebyla schopná skoro ani sedět. Dala jsem svým pocitům průchod a lehla jsem si do mechu tak, jak jsem byla, v lidské podobě. Bylo mi jedno, co se mi může stát, a že máma si možná bude dělat starosti. Jediné, co jsem chtěla, aby Embry neodešel. Aby se mnou zůstal už napořád, abych ho měla u sebe.

Otevřela jsem oči a viděla ho sedět na mechu. Mlčky jsem k němu natáhla ruku, on se posunul, vzal mě za ni, pak mi dal jednu ruku pod pas, jednu pod kolena a zvedl mě. Připadala jsem si jako malé dítě, ale nechala jsem ho. Posunul mě jen kousek do hlubšího mechu, kde jsem, stále se ho držíc za ruku, klidně usnula a doufala, že až se vzbudím, stále tam bude.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 7. kapitola: