Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 15. kapitola

23.10.2009 (20:30) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1804×

Zůstala jsem strnule s hlavou opřenou o jeho rameno, s rukama zaklesnutýma za jeho krkem a nohama obtočenýma kolem jeho pasu. Slyšela jsem správně? Bylo to tak tiché... asi se mi to zdálo. Pomalu jsem se odtáhla, abych mu viděla do očí a potvrdila si tak dojem toho, co jsem si myslela, že jsem slyšela.

Jeho pohled byl zoufalý, v očích se mu odráželo měsíční světlo, které se opíralo o hladinu jezera, kde jsme byli. Zrcadlilo se mu v nich zoufalství celé situace, ale také neskutečná láska, kterou mi právě vyznal. Oba jsme věděli, že tohle není na pořád a jednou nebudeme mít na výběr a rozejdeme se každý jinam. Jakmile se otiskne, nebudu s ním moct vydržet už ani minutu. Další takový skok v citech bych nemusela unést a nerada bych pak někomu znepříjemňovala život. Kdysi jsem se v té situaci už ocitla a nehodlám ji opakovat.

Jeho oči toho ale prozrazovaly daleko víc než jen tohle. Byl v nich také strach z budoucnosti. Z budoucnosti, které jsem se také bála jako ničeho jiného. Strach z toho, co přijde. A navíc vina. Naprosto neopodstatněná vina. Nemůže přece za to, že existují otisky. Nikdo z bratrů si nemohl vybrat, tak proč by se za tohle měl zrovna Embry obviňovat?

Moje oči taky určitě nebyly chladné. Netuším, co v nich vyčetl, ale doufám, že popření toho absolutně nesmyslného pocitu, který na něm byl tak zřetelně poznat.

„Já tebe taky,“ zašeptala jsem. Pak jsem ho znovu pevně objala.

Pod námi byla asi dost velká hloubka, ale já jsem udělala jen to, že jsem nohy pustila dolů, abych s nimi mohla lépe kopat. Svoje ruce jsem z něj sundat odmítla. Myslím, že by mi to nedovolil ani kdybychom klesli pod hladinu. Nevím na jak dlouho teď budu schopná od něj být odloučená. Jak to budeme dělat doma byla prekérní otázka. A já jsem jí chtěla vyřešit co nejdřív. Mírně jsem se odsunula a podívala se mu zblízka do očí, aby pochopil... nechtěla jsem narušovat to klidné ticho, tu úžasnou tmu kolem svým mluvením. Doufala jsem, že moje oči signalizují moje pohnutky dostatečně razantně.

Embry jenom nepatrně kývl a pak mě zase pevně objal. Naposled. Naposled tady. Naposled v klidu. Naposled v tichu. Naposled beze svědků. Naposled před dlouhou cestou do La Push.

Pak jsme se mlčky oddálily na vzdálenost zhruba půl metru... jenom tak daleko, abychom mohli plavat, a pomalu zamířili zpátky k místu, kde jsme měli pohozené oblečení.

Nemluvili jsme. Zčásti proto, že jsme byli každý ponořený do svých vlastních myšlenek, zčásti proto, abychom nenarušovali ten mír, který nad námi panoval v té tiché černé vodě.

Ale každé jezero má někde konec. Doplavali jsme až na mělčinu, kde jsem se otočila a naposled se zadívala na temnou hladinu. Byl to jen krátký okamžik, tu scenerii jsem měla v paměti vyrytou hodně hluboko. Pak jsem se rychle zvedla, vyskočila na nohy a přemýšlela, jestli se obléknu. Možná by bylo lepší rovnou vylézt do toho kopce jako vlk.

Vrhla jsem pohled na Embryho, který už byl oblečený; jeho pohled mě přesvědčil o tom, že se radši bude škrábat nahoru jako člověk, i kdyby to mělo trvat pětkrát déle, než by se nechal připravit o další chvíli se mnou. Tedy... popravdě takhle jsem se cítila já, a když jsem se koukla Embrymu do očí, viděla jsem v nich tu samou touhu, která ovládala mě.

Rozhlédla jsem se a našla svoje oblečení a boty ležet asi dva metry od břehu, kam už na ně voda nemohla. Zamířila jsem tam a oblékla se. Pak jsem si rychle nazula boty a spěchala k Embrymu. Nedočkavě jsem se dotkla jeho ruky, zatímco on se s tím tolik nežinýroval a položil mi ruku kolem pasu. Pak jsem se trochu natočila, abych se podívala, kterým směrem půjdeme, a po krátkém pátrání našla malou stezku, vinoucí se skrz mladé stromky nahoru, po které jsme přišli. Odtrhla jsem svůj pohled od písečné cestičky a zadívala se Embrymu do očí. Teď nás čeká to nejtěžší. Vrátit se do La Push. Ale my to zvládneme.

Embry mě krátce políbil a pak mě pevně chytil za ruku. Společně jsme se začali škrábat strmou cestou nahoru ven z rokliny.

Ne že by to šlo snadno. Všude bylo jehličí a listí, kluzká nebo sypající se hlína, větvičky, prudké stoupání nebo vyviklané stromky, které nám působily nemalé potíže. Občas jsem to prostě neustála a švihla jsem sebou na zem. Embry mi pokaždé pomohl vstát, anebo, když už byl na nějaké vyšší části, na mě počkal, aby mi podal ruku, a vytáhl mě nahoru. Cesta nahoru nám trvala minimálně jednou tak dlouho než cesta dolů. Možná to bylo tím, že jsme se pouštěli jenom v nejnutnějších případech. Jen tehdy, když bylo jasné, že ruku v ruce ten daný úsek prostě nevylezeme. Možná tím, že jsme oba schválně zdržovali, ačkoli jsme chtěli rychle do La Push a věděli jsme, že se tím leccos vyřeší. Ale dát průchod svým citům přede všemi by neznamenalo jen prolomení některých ledů, které mezi námi ještě byly, ale také spoustu dalšího, čehož jsme se báli.

S vypětím sil jsme se vyškrábali nahoru a prodrali se mlázím, které nás zavedlo do lesa, mířícího směrem do La Push, přesně ve chvíli, kdy začínalo svítat.

Nejlepší noc mého života definitivně skončila.

Podívala jsem se na Embryho. Míchaly se ve mně protichůdné pocity. Láska, radost, strach, zoufalství, smutek, hysterie. Věděla jsem, že některé z nich mu budou působit starost, a kromě toho jsem se chtěla připravit na to, že za chvíli budu vlkem a nevím, kdo bude moje vědomí sdílet se mnou. Proto jsem všechno potlačila a nasadila apatii. Vlastně ne tak úplně. Tu neskutečnou lásku, kterou jsem teď v sobě měla daleko víc zakořeněnou než předtím cit k Samovi, jsem potlačit nedokázala.

„Nebuď smutná,“ setřel mi Embry slzy, které mi kanuly po tvářích dolů. „Všechno bude fajn.“

„Vážně tomu věříš?“ zeptala jsem se zoufale a apatie ze mě sklouzla jako saténový plášť.

„Naprosto,“ řekl tónem, který mě přesvědčil, že mluví pravdu. „Zvládneme to. A na ten otisk zapomeň,“ dodal po chvíli. Pak se mírně usmál a znovu mi setřel slzy.

Kývla jsem. Bála jsem se, že by mě zradil hlas.

Přiblížil se ke mně a pevně mě objal kolem pasu, abychom si vychutnali tuhle poslední společnou chvíli. Začala jsem ho vášnivě líbat a nemusela jsem čekat dlouho na to, než mi začal polibky vřele oplácet. Přestala jsem myslet na cokoli, co by mohlo mít něco společného s nějakými negativními pocity a užívala si jen Embryho blízkost.

Nakonec jsem se od něj odtrhla.

„Tak pojď, běžíme domů,“ řekl tiše.

„Běžíme domů,“ zopakovala jsem po něm sotva srozumitelně. Nepřítomně jsem si zula boty a sundala oblečení. Obojí jsem přivázala k nohám a před dlouhou cestou jsem se podívala Embrymu do lidských očí. Povzbudivě kývl a pohladil mě po vlasech. Chytila jsem jeho ruku a chvíli ji jen tak držela. Pak jsem s povzdechem poodstoupila a nechala smutek, aby mi pomohl s přeměnou do vlčí podoby.

S úlevou jsem zjistila, že jsem ve své hlavě sama. Neradostně jsem mrskla ocasem a otočila se na druhého šedého vlka, který stál hned vedle mě. Trhla jsem hlavou směrem na západ a oba jsme se tam rozběhli.

Míjela jsem stromy, které jsem vnímala jen jako rozmazanou zelenohnědou šmouhu, a připadala si volně. Myslím, že právě v téhle chvíli jsem naplno pochopila Jakovu touhu být vlkem v takových okamžicích. Jako vlk jsem neměla tolik intenzivní pocit zoufalství a bolesti, který mi před přeměnou svíral hrdlo. Přesto to nebylo úplně jednoduché a bezbolestné, jak jsem doufala. I přes instinktivní vlčí pocity jsem vnímala ty lidské. Doufala jsem, že mi Jake poradí, jak se s tím vypořádat.

Nepřítomně jsem běžela, zapomněla na všechno kolem a čas ubíhal. Občas jsem se podívala na vlka vedle mě nebo schválně protáhla velký skok přes řeku.

Bylo ještě dopoledne, když jsme dorazili k Seattlu. Bylo s podivem, že za celou dobu jsem zůstala ve své hlavě sama, ale byla jsem za to vděčná. Oběhli jsme město a zamířili k La Push.

Na okraji lesa jsem se zastavila a Embry také zabrzdil. Kývla jsem na něj a oba jsme se rychle přeměnili zpátky do lidské podoby.

Uvidíme, koho potkáme jako prvního. Sázela jsem na někoho se Samovy smečky. Přece jen je jich víc a Jake se Sethem se nejspíš v rezervaci nezdržují. Seth bude bůhvíkde s Moise a Jake samozřejmě s Nessie. To by také vysvětlovalo, proč se celé dopoledne nikdo z nich nepřeměnil.

„Vědí, že jsme teď byli spolu?“ zeptala jsem se Embryho ještě mezi stromy. Chtěla jsem vědět, na čem jsem, než někoho potkáme. O to nám přece teď jde: zveřejnit svůj vztah. Přece jen to ale možná někdo ví. Třeba Jake. Seth. Quil?

„Ví, že jsem byl s tebou, ale nic jinýho.“

„Bude jim to vadit?“ Možná se Samovi konečně naplno uleví.

Embry bleskl očima na mě a rychle uhnul pohledem.

„Bude?“

Neodpověděl.

„Tak komu?“ dožadovala jsem se odpovědi.

„Nejsem si jistej, jak to vezme Sam,“ řekl tedy neochotně. „Určitě bude rád, že sis někoho našla, ale nevím, jak vezme, že jsem to zrovna já. Teda... on věděl, co k tobě cítím, pochopitelně... věděla to celá smečka. Proto mi taky zakázal se s tebou, Jakem nebo Sethem jakkoli spojit, bál se.“

„Čeho?“

„To právě nevím... za tu dobu, co nás vede, si už vypěstoval svůj obrannej systém... Jacob taky říkal, že ty něco podobnýho umíš... ostatní pak nepoznají tvoje myšlenky, který chceš skrýt...“

„Musíš nasadit apatii,“ přikývla jsem. „Pak se dá leccos utajit.“

„No, to je ono... takže já nevím, čeho konkrétně se bojí. Jen ten pocit strachu byl tak silnej, že ho ani při nejlepší vůli nedokázal ukrýt.“

Tak proto se tvářil tak divně, když jsme o Embrym začali mluvit při tom střetu před pár dny... myslela jsem, že to bylo kvůli přestupu k Jakovi do smečky, ale možná to bylo kvůli tomuhle.

„Jak dlouho máš... tyhle pocity?“ zeptala jsem se nakonec.

„Nevím, už nějakou dobu,“ přiznal.

„Dneska dopoledne... kolik z vás bylo přeměněných, když jsme utíkali?“

„Nikdo.“

„Nikdo?“ zeptala jsem se udiveně. Vždyť je jich třináct... zase jsem začala jezdit očima po okolí. Pořád jsme stáli ve skrytu stromů na okraji La Push.

„Sam jim zakázal, aby se dneska měnili,“ dodal na vysvětlenou.

„Ale proč?“ Stále jsem byla úplně mimo, absolutně jsem nechápala, co se mi to tu snaží říct.

„Protože jsem ho o to včera požádal.“

Přestala jsem pátrat po dalších vlcích a zadívala se mu do očí. Snažila jsem se rozluštit, co se v nich zrcadlí. Našla jsem zase jen pocit viny. Ale z čeho pramenil?!

„Tušil jsem, že tohle nebudeš chtít dlouho tajit, tak jsem Samovi řekl to nejnutnější a požádal ho, aby zakázal bratrům proměny, protože já nedokážu skrývat myšlenky jako ty... chtěl jsem, abysme to mohli všem oznámit spolu. Myslel jsem, že bys to Samovi ráda potvrdila osobně. Nevyzvídal, řekl že počká. Ani mi nehledal v hlavě... asi to vážně chce slyšet od tebe.“ Usmál se.

„Takže to ví jen Sam? A ještě ne všechno, jo?“ ujišťovala jsem se.

„Přesně tak.“

„V tom případě za ním asi zajdeme jako za prvním, ne?“ řekla jsem ulehčeně. Konečně mi naplno uvěří, že už ho nemiluju. Teď totiž chci jen Embryho.

„Není třeba,“ zašeptal tiše. „Támhle jde.“

Prudce jsem otočila hlavu od něj ke kamenité cestě, na které jsem zahlédla Sama, Jareda a Paula. Nerozlučná trojka.

„Oni taky něco ví?“

Zavrtěl hlavou. „Jestli Sam drží slovo, tak ne.“

„Super, jdeme na to,“ zašeptala jsem v odpověď.

Embry mě chytil za ruku a pomalu jsme vyšli zpoza stromů. Procházeli jsme skrz vysokou trávu, která rostla kolem lesů, a tak jsme byli asi dost slyšet, jak jsme se skrz ní prodírali. Všechny tři hlavy k nám střelily současně. Jared s Paulem se zatvářili překvapeně, Sam měl neproniknutelný výraz.

Embry mi pozvbudivě zmáčkl ruku a tak jsem nasadila nejklidnější výraz, jaký jsem v tu chvíli dokázala. Nešlo to snadno, ale s vypětím sil se mi to povedlo.

„Embry?“ zatvářil se užasle Jared a jeho oči se mimoděk mihly k Samovi. „Leah?“

„Ehm... ahoj,“ dostala jsem ze sebe. Chtěli jsme to všem říct, to jo, jenže... nebylo to tak snadné, jak jsem si představovala. „Jak to jde?“

„No u nás skvěle, a co vy?“ zatvářil se Paul zvědavě.

„Embry, Leah,“ kývl hlavou Sam. „Máte možnost jim to říct sami, dodržel jsem slovo.“

„Díky,“ zašeptal Embry.

„Cože? Vy jste se dali dohromady?“ podivil se znovu Jared. „Nechtěl jsi tomu zabránit?“ otočil se na Sama a já jsem k němu rychle vzhlédla.

Jeho oči se mi na půl vteřiny zadívaly do mých a pak přeskočil pohledem na Jareda. „Ne, to nechtěl,“ řekl klidně. „Asi jsi to špatně pochopil.“

„Úplně špatně,“ dodal Paul. „Protože tihle dva jen září, nemám pravdu?“ uculil se na nás.

Nikdy jsem ho neměla moc v lásce, ale to bylo nejspíš tím, že to byl Samův přítel. Teď už mi připadal jako většina ostatních ze smečky, respektive byl mi naprosto volný. Zajímal mě už jen Embry.

„Je to tak vidět?“ usmála jsem se na něj vřele a stejným pohledem jsem obdařila i Sama a Jareda. Nakonec jsem si nechala Embryho, kterému jsem se letmo koukla do tváře, abych zjistila, jak na to všechno reaguje.

„Chtěli jsme vám to říct, protože vás se to bude dotýkat taky,“ oznámil Embry strojeným hlasem.

Jestli ho napadlo totéž, co mě, nedivím se, že se teď tak ksichtí. Všechno, co jsme až do teď spolu zažili, jenom my sami dva, teď uvidí i Sam, Jared, Paul... a všichni ostatní, samozřejmě Jake a Seth, ale u nich to nebude takový problém.

„A proto bysme ocenili trochu diskrétnosti,“ dodal, když se Jared začal smát stejně jako Paul.

„Můžeš mě oslovovat Diskrétnost,“ zašklebil se Paul a pak na mě mrkl. „Hlavně, když už nebudeš ta stará sůva jako jsi dost dlouho bejvala.“

„Doufám, že už nebudu,“ zasmála jsem se s ním. Samův rozčilený pohled, kterým obdařil upřímného Paula, jsem naprosto ignorovala. Najednou mi bylo volně. Už všechno ví.

Pak jsem se otočila k Embrymu, který se ke mně bokem přitiskl a někam do vlasů mi vtiskl pusu. Pak se také usmál.

„Takže tohle jsme si vyříkali,“ řekl spokojeně, „a teď by už nemuselo vadit, když to povíte ostatním, co myslíš, Leah?“ otočil se na mě.

„Jo, bude to jednodušší. Možná bude lepší, když se na to proměníte,“ navrhla jsem s pohledem upřeným do Samových očí.

Byly klidné, uvolněné a radostné.

„Neotiskla jsem se a doufám, že se nikdy neotisknu,“ promluvila jsem na něj. „Nestojí to za všechno tohle,“ mávla jsem rukou za sebe a naznačila minulost. „Ale už je to pryč a já jsem konečně šťastná. Vy jste to poznali,“ přejela jsem pohledem dva zbývající kluky, co stáli vedle něj. „A já to chci co nejvíc vychutnat. Možná teď poznáte, že umím být i docela milá,“ zašklebila jsem se přátelsky na Paula.

Dotyčný se mi zadíval do očí. „Možná,“ potvrdil.

„Tak ať vám to vydrží,“ popřál nám Jared formálně. Pak drcnul do Embryho. „A ne, že jí nenecháš ani vydechnout,“ ušklíbl se.

„Jarede, ty seš neskutečnej,“ zavrtěl hlavou Embry a vrátil mu takové drcnutí, že kdyby byl Jared obyčejný člověk, už ho vezou.

No jo, už to začíná. S těmahle si ještě užijeme. A to ještě neviděli Embryho myšlenky. Co to bude potom za narážky si snad radši ani nebudu představovat.

„Já si moc často vydechnout nepotřebuju,“ setřela jsem ho, aby bylo hned za začátku jasné, že tímhle stylem by ze mě milá vlčice opravdu nebyla. Že i přesto mi to dá zabrat.

„To si ještě povíme,“ blýsklo Jaredovi v očích.

Jo, bude to makačka.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 15. kapitola: