Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 14. kapitola

22.10.2009 (10:30) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1436×

Procitla jsem z hlubokého spánku, a najednou si uvědomila, že je už noc. Spala jsem asi dlouho. Byla jsem stále přitisknutá k Embrymu a bylo mi příjemně a teplo. Spí ještě?

„Krásnou půlnoc, přeju,“ zasmál se, když zjistil, že jsem vzhůru. Aha, takže nespí.

„Bože jak dlouho jsem spala?“ Když jsme sem dorazili, teprve svítalo... to už je zase noc? Neuvěřitelné. Poslední dobou pořád jenom spím.

„Jenom něco přes třináct hodin,“ zasmál se.

Vyděšeně jsem se otočila a koukla se mu do očí. „Jak dlouho jsi spal ty?“

„Zalomil jsem to pár minut po tobě a vzbudil se před pár hodinami. Skvěle jsem si odpočinul.“

Rozhlédla jsem se po lese kolem a pak jsem zaměřila pohled na sebe. Pořád jsem neměla oblečení. Tráva byla příjemné místo na poležení, ale moje vlasy teď asi budou pěkně rozcuchané. Asi mám pěknou ránu. No nazdar.

„No jo, to je fajn... bála jsem se, že jsi zase celou dobu jenom ležel a nechal mě, abych ti překážela v pohybu,“ poznamenala jsem zamračeně.

Zatvářil se tak, že jsem na okamžik zapochybovala, jestli nelže. Ale pak se mu v očích usadil pohled, který mě přesvědčil o něčem jiném. Totiž že opravdu spal, ale že kdyby neusnul, byl by ochotný klidně jen tak ležet. Jak jsem se bála.

„Nedělej to, prosím. Prostě mě odkopni o kus dál, jo?“ snažila jsem se vynutit si na něm slib, že se příště vyspí.

„Příště si lehnu aspoň dva metry od tebe. Lepší?“ zeptal se sarkasticky.

„O trochu,“ zamumlala jsem nespokojená tou představou. Ale pořád lepší než aby měl celou noc nepohodlí. Radši přežiju svůj špatný pocit než jeho nepohodlí. Pěkně jsem do toho spadla.

„Chceš si jít teď zaplavat?“ změnil téma.

Zaměřila jsem svůj pohled na jezero, jehož hladila ležela jenom pár desítek metrů od nás. Pokud si dobře pamatuju, chtěli jsme se jít koupat než jsme... ehm... usnuli. Moc daleko jsem předtím nedoplavala... Embry se ke mně přidal, což mě rozptýlilo. V té chvíli jsem byla schopná se utopit.

„Teď v noci?“

„Proč ne?“

„Nežijou tam nějací noční živočichové?“

„I kdyby žili, myslím, že nám nic neudělají. Přece jen - kdo dokáže celou noc spát venku bez oblečení, aniž by ho něco pokousalo nebo přímo sežralo?“ položil mi jednoduchou otázku.

„Kdo jiný než vlk,“ souhlasila jsem. „Tak jdeme.“

Zvedla jsem se, ale dlouhým ležením jsem byla trošku ztuhlá a mírně jsem zavrávorala. Ale vyrovnala jsem to dřív než se mohl Embry začít angažovat. Nechtěla jsem pouštět na povrch svoje slabosti.

Popřemýšlela jsem nad tím, že bych obešla jezero a skočila z útesů, které jsem tam viděla. Ale nechtělo se mi tak daleko a tak jsem to prozatím odložila. Nejdřív si zaplaveme.

Embry mě popadl za ruku a spolu jsem došli pomalu k jezeru. Vkročili jsme do vody a vnořili se pod hladinu. Pořád jsme se navzájem nepouštěli. Teprve když jsme se oba zase nadechli nad vodou, usoudila jsem, že by bylo zajímavé zkusit doplavat až za tu skálu, kam už není vidět.

„Co kdybychom doplavali až tam dozadu?“ trhla jsem hlavou ke srázům. „Oblečení tu můžeme nechat, stejně se budeme vracet zpátky tudy.“

„Myslíš, že to zvládneš?“ pokoušel mě, pustil mou ruku a zanořil se pod vodu.

„Tak to ti nedaruju! Budu tam první!“ Ačkoli mi bylo jasné, že mě asi neslyšel, přesto jsem svým hlasivkám dovolila se naplno projevit. Možná mě bylo slyšet až na druhé straně jezera, i když netuším, kde by mohla být. Možná mě slyšel i Embry pod vodou.

Šipkou jsem se zanořila pod vodu a rychlými tempy ho dohonila. Nejlíp se mi plavalo pod vodou, a tak jsem se vždycky jenom nadechla a zanořila. Plavala pár metrů a zase se vynořila.

Nádech, zanořit, plavat, nádech, zanořit, plavat, nádech...

I když se Embry kasal, ve vodě jsem byla lepší. Ne tak dobrá jako upíři, to zdaleka ne. Ale... lepší než ostatní vlci. A věděla jsem to. Proto jsem si to v jezeře tak užívala.

Po nějaké době, která mi připadala neskutečně dlouhá, ale zároveň příliš krátká, jsem si uvědomila, že se blížím pravoúhlé zatáčce, kterou bylo jezero obdařeno. V duchu jsem si říkala, co tam asi bude. Ne, že bych sem plavala jen kvůli tomu...

Došlo mi, že jsem nechala Embryho kus za sebou, což mi bylo líto, a tak jsem se ve vodě zastavila, aby měl šanci mě dohnat a mohli jsme objevit tajemství vodní zatáčky spolu.

„Teda,“ uznal když se přiblížil na pár metrů, „netušil jsem, že jsi tak rychlá.“

„Voda je můj živel,“ zamumlala jsem tiše.

„To je poznat,“ opáčil a usmál se. „Tak se jdeme mrknout, co tam je?“

„Jasně,“ řekla jsem rychle a potlačila myšlenku na Jaka. Je už v pohodě? Asi bych se potom měla na chvíli přeměnit a zjistit stav věcí...

Doplavali jsme těsně k rohu a zjistila jsem, že se tam dno zvedá zřejmě až k malému místu úplně u skály, kam by se za předpokladu, že by se hodně zmáčkli, vešli tři lidi. Ale pro dva to bylo velké dost.

Podívala jsem se Embrymu do očí a kývla k malému břehu sousedícímu se srázy.

Nic neřekl, jen na mě mrkl a zamířil přímo k němu. Jaké štěstí, že nás hned tak něco nevyčerpá.

Ačkoli se zdálo, že se dno zvedá až k tomu přilepenému ostrůvku, několik metrů od něj byla hluboká prohlubeň. Nečekala jsem to a zahučela pod vodu. Embry, který šel těsně vedle mě na tom byl stejně. Možná tomu trochu pomohlo i to, že jsem ho držela za ruku a stáhla ho s sebou. I když jsme byli bůhví kolik desítek centimetrů pod hladinou - bylo tam překvapivě hluboko - nepustila jsem ho. Ani on to neměl v úmyslu. Svíral mi ruku v železném sevření. Pomalu jsme se vykopali zpátky nad hladinu.

Teď už jsem ale Embryho pustit musela, abychom se na tu vyvýšeninu, či co to bylo, vůbec dostali. Jako první se tam pomalu vyškrábal Embry a já jsem chtěla jít hned za ním. Ale přímo pod ní bylo tak hluboko, že jsem si říkala, jestli se tam vůbec dostanu.

Embry mi se zábleskem v očích podal ruku. Chytla jsem se jí a doufala, že ho nestáhnu zpátky. Pak jsem ale usoudila, že je přece jen silnější a pevně jsem se o něj opřela a vytáhla se nahoru.

Vypadala jsem zřejmě jako zmoklá myš, možná spíš hůř, protože myš nemá zacuchané vlasy. Taky jsem byla celá mokrá a navíc překvapivě unavená. Přece jen byla to dálka a moje ruce už začínaly protestovat. Plácla jsem sebou na trávu, která tam byla, a zavřela oči.

Nehodlala jsem zase usnout, to ani náhodou. Byla tma a mně bylo skvěle. Tma a voda. Moje živly. Já prostě nejsem typický vlk.

Jako bys to předtím už nevěděla, napomenula jsem sama sebe sarkastickým tónem.

Po chvíli jsem otevřela oči a zjistila, že Embry se na mě zase dívá.

„Vypadám hrozně, nedívej se na mě,“ zamumlala jsem a zvedla se, abych mu mohla položit ruku přes oči.

„Vypadáš skvěle,“ protestoval a vzal mě za ruku, kterou jsem mu tiskla na oční víčka a položil si ji za krk.

Nebylo tam zase až tolik místa, kolik se mi zdálo z dálky, a tak jsme to vyřešili tak, že Embry si sedl na travnaté podloží a já si mu prostě sedla na klín.

Čekala jsem na tuhle chvíli dlouho. Celou tu dobu, co jsem plavala, jsem se na to těšila. Až zase budu mít Embryho natolik blízko, abych se ho mohla dotýkat jinak než jen rukou přes vodu. A proto jsem si mu pohodlně opřela hlavu o rameno a zůstala tak. Bylo to uklidňující.

Po chvíli se Embryho hlazení po mých zádech zintenzivnilo a já jsem zvedla hlavu, abych ho mohla políbit. Vložila jsem do toho všechno. Úplně. Říkala jsem si, že jsem blázen, když se tomu vydávám takhle všanc, ale nemohla jsem si pomoct. Pokračovalo to pořád odvážněji, až jsme si zopakovali zážitek z rána.

Embry mě potom ještě líbal, a já jsem měla pocit, že nic lepšího nikdy neprožiju. Ale také jsem se bála návratu do La Push. Bylo by hezké ho ještě oddálit.

„Pojďme se podívat, co je za tou skálou,“ vydechla jsem mu do pusy, když mi nechal chviličku na vzpamatování. Nebyla jsem schopná se odtáhnout dál než pár centimetrů, ale nezdálo se, že by mu to vadilo.

„Jsi zvědavá?“ napínal mě.

„Ty to snad víš?“ popichovala jsem ho a mezi jednotlivými slovy ho líbala.

„Vím,“ zamumlal a přesunul své rty z mojí pusy na můj obličej.

„Jak to můžeš vědět?“ šeptala jsem ohromeně a zároveň trochu zadýchaně.

Embryho rty se přesunuly na můj dekolt, zatímco jeho ruce mi jezdily po zádech.

„Viděl jsem to v Jakově hlavě,“ prohlásil vítězně a usmál se na mě. Potom mi zabořil ruce do vlasů a začal mě znova líbat, což jsem mu vřele oplácela.

Po chvíli jsem se odtrhla. „Vážně bych chtěla vidět, co tam je,“ zašeptala jsem.

„Nic neuvidíš, je tma,“ řekl nepřesvědčivě.

„Zapomněl jsi na naše perfektní vlkodlačí vidění,“ připomněla jsem mu.

„Nezapomněl,“ odvětil neochotně. „Jen jsem doufal, že ty bys mohla.“ Zatvářil se vypočítavě. „Aspoň na chvilku?“

Přesunula jsem svůj pohled z hladiny, která nás z poloviny obklopovala, do jeho očí a uviděla v nich rozpustilý výraz.

„Myslím, že chvilku ještě počkat můžu,“ zamumlala jsem. Nebylo to moc zřetelné, ale doufala jsem, že mi rozumněl. Měla jsem se rty něco jiného na práci, než správně artikulovat. Embry mě totiž už zase líbal.

Zřejmě ano, protože se stalo přesně to, co měl předtím na mysli. Zase. Mít velkou výdrž se nemusí hodit jen v běhu na dlouhé vzdálenosti, napadlo mě a já se pro sebe usmála.

„Úžasný,“ vydechla jsem a pak se podívala toužebně na jezero.

„Já vím,“ pozvdechl si Embry. Nedokázala jsem poznat, jestli ten povzdech byl skutečný nebo jen hraný. Ať tak či tak, bylo to vlastně uznání, a to mě potěšilo. „Tak jdeme.“

Oba jsme sklouzli do temné vody a doplavali pár metrů na úplný roh skály. Tam jsem se zastavila. Co tam asi bude? Velké překvapení dnešní noci? Zklamání? Nebo snad něco úplně jiného?

Nemám tušení, proč pro mě bylo tak důležité podívat se právě teď za tuhle skálu. Prostě jsem měla takové to nutkání, které vás nutí udělat něco naprosto iracionálního, a vy ho poslechnete, ať to stojí cokoli. Necítila jsem se zrovna nejlíp, protože mi to letmo připomínalo otisk, kterému jsem se snažila vyhnout. Prostě mě nějaká neviditelná síla postrkovala, abych se podívala, co je za tou zatáčkou.

„Co tam najdu?“ zašeptala jsem Embrymu do ucha a šlapala vodu. „Co mě tam čeká?“

Nebyla jsem si zas až tak jistá, že se ho ptám na jezero. Spíš jsem měla pocit, že hádám, co mě čeká v nejbližší budoucnosti. Na co se mám těšit, čeho se děsit... připadalo mi hloupé na to pořád myslet. Neměla bych se řídit heslem Žij přítomností?

„Cokoli chceš,“ zněla jeho tichá odpověď. Možná mu došlo na co se ptám.

Zadívala jsem se mu do očí a hledala v nich odpovědi. Jeho pohled byl propalující a až zoufale optimistický. Jeho oči byly upřímné a radostné.

Jen jsem přikývla a konečně se pár dalšími tempy dostala okolo posledního kusu obrovského kamene, vykukujícího z vody.

Nevím, co jsem čekala, ale asi ne to, co tam bylo.

Jezero, které jsme právě přeplavali, se mi zdálo obrovské. No dobře, ne obrovské, ale přinejmenším hodně velké. Ale to, co se mi naskytlo teď za výhled bylo... ohromné. Vypadalo to jako moře, až na to, že moře by nikdy nemohlo být takhle krásné. Ne s obrovskými skalami, které ho obklopují ze dvou stran a svírají spolu obrovský tupý úhel, mezi kterým se rozprostírá plocha lesklá i za tmy, jaká byla teď. Všechno dokreslovaly majestátní borovice, které rostly na vrcholech skal.

„Páni,“ zašeptala jsem. To je...“

„Já vím,“ zašeptal Embry v odpověď a usmál se. „Myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit.“

„Líbit? To je slabé slovo. Děkuju,“ řekla jsem vřele a i když pod námi byla hluboká temná voda, přitiskla jsem se k němu a objala ho. Doufala jsem, že mu to prozradí, jak moc ho mám ráda.

„Miluju tě,“ zamumlal mi do vlasů tiše. „Miluju tě, Leah, strašně moc.“

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 14. kapitola: