Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždy je kapka naděje - 8. kapitola

17.11.2009 (08:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2714×

„Ty- ty si nic nepamatuješ?“ zeptal jsem se nevěřícně a ona jen zakroutila hlavou.
„Jak se jmenuji?“ ptala se.
„Isabella Marie Swanová.“ řekl jsem – stále v šoku.
„Bella… to je pěkné jméno.“ zašeptala.

Po pár sekundách mi došlo že bych měl zavolat sestru a párkrát jsem stisknul tlačítko, které mi před tím ukázala.
„Co se mi stalo?“ zeptala se, když jí konečně došlo, že leží v nemocnici.
„No… byla jsi v Port Angels s kamarádkami, ony byly v obchodech s oblečením a ty jsi šla do knihovny. Měly jste se sejít v restauraci, ale když jsi tam šla, v jedné uličce tě přepadli a zbili.
Pak jsi skončila tady, měla jsi zlomené žebra a jedno ti prorazilo pravou plíci, měla jsi zlomenou ruku a pohmožděný krk. Museli tě operovat.“ řekl jsem potichu a musel jsem se přemáhat, abych ty chlápky nešel stopovat a nezabil je.

„To mě nenapadlo utíkat?“ ptala se a lehce se zamračila.
„Jsi… nemotorná, často padáš když běžíš. Bez urážky.“ řekla jsem s náznakem úsměvu.
„Já jsem pako.“ šeptla si pro sebe, kdybych byl člověk, zřejmě bych to asi ani neslyšel.
„Musím tě ujistit že nejsi.“ řekl jsem rychle a ona se na mne usmála.

Chtěl jsem ještě mluvit a ona asi taky, ale do pokoje vešla sestra.
„Tak slečno Swanová. Životní funkce máte téměř v normálu, pouze místy zrychlený tep.“ Řekla dívajíc se na výpis z přístroje a Bella se začervenala.
„Máte nějaké problémy? Bolest hlavy, nesnadné dýchání, bolest břicha, kloubů nebo něco podobného?“ ptala se a rozhrnula žaluzie i když slunce bylo schováno za tmavými mraky.
„Žádné bolesti nemám, ale asi jsem… ztratila paměť“ šeptla.
„Ach ano, dočasná amnézie. To se občas stává, víte uhodila jste se do hlavy. Do několika dnů by se to mělo napravit, nanejvýš do týdne.“ řekla a usmála se, pak se otočila ke dveřím.

„Za chvíli přijde doktor, aby vám udělal pár testů, zatím odpočívejte.“ řekla a zabouchla za sebou dveře.
Otočila hlavu směrem k oknu a ta trapná chvíle ticha byla na světě. Možná aby prolomila to ticho, otočila se a smutně se mi podívala do očí.
„Myslíš si, že je možné, že by se mi paměť nevrátila?“ ptala se smutně a pak se zase podívala směrem k oknu.
„Určitá… možnost tu je, ale já si jsem jistý, že se vrátí.“ řekl jsem a usmál se.

Do pokoje vešel doktor – Carlisle. To se dalo čekat.
„Dobré ráno Isabello…“ řekl, ale byl přerušen.
„Bello.“ řekla a pokusila se o úsměv. Já se taky usmál, protože tomu se prostě nešlo neusmát.
„Bello, jak se cítíte?“ zeptal se a do ruky si vzal její kartu a rychle si ji pročetl.
„Abych řekla pravdu, docela dobře, jen mě trochu bolí hlava, ale opravdu jen trošku.“  řekla mírně přidušeně.
„Ano, tohle je normální. Chcete něco proti bolesti nebo to není tak strašné?“zeptal se.
„Myslím, že to nebude potřeba.“ řekla.  Carlisle si z pláště vyndal lékařskou baterku a přišel blíže k Belle a natáhnul k ní prst.
„Dívej se sem.“ řekl a baterkou jí posvítil na oči, aby zjistil jak reagují její zorničky na světlo, vše vypadalo, že je v nejlepším pořádku.
„Vypadá to s vámi velmi dobře Bello. Hojíte se rychle, ale i přes to se obávám, že si tu ještě pak dva
týdny pobudete – přece jen jste měla proraženou plíci.“ Řekl a Bella si povzdychla. Pak se otočil a chystal se odejít.
„Pane doktore… můžu si zavolat?“ zeptala se a tím Carlislea zastavila.
„Ale samozřejmě Bello, ale jestli chcete mluvit se svým otcem, tak ten je na cestě.“ řekl.
„Aha, to je dobře.“ řekla a Carlisle odešel.

„Zajímá tě ještě něco z tvé minulosti?“ zeptal jsem se váhavě.
„No… jak se jmenuje můj táta?“ zeptala se.
„Charlie a tvoje matka je Renée.“ řekl jsem až příliš ochotně.
„Dík. A ještě, mám nějaké sourozence?“ zeptala se.
„Ne.“ řekl jsem prostě. Po pár minutách Bella zavřela oči, začala pravidelně oddychovat, její srdce se uklidnilo a tepalo v pravidelném rytmu. Po chvíli sledování jsem se zvedl, protože u rozhovoru s jejím otcem jsem opravdu být nemusel.

„Už odcházíš?“ ozvalo se za mnou s lehkým náznakem smutku.
„Ano.“ Odpověděl jsem ačkoli velmi nerad.
„Přijdeš ještě někdy?“ zeptala se téměř prosebně. Usmál jsem se.
„Když si to budeš přát, tak kdykoliv.“ řekl jsem.
„Mohl bys přijít zítra po škole?“ zeptala se a já jen kývnul, odešel jsem a na chodbě jsem se minul s Charliem.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždy je kapka naděje - 8. kapitola: